Co pro vás znamená uvedení do Síně slávy FIBA?
Je to velká čest, pro mě i celý český basket. V době, kdy jsem hrála, se to dělalo dobře, dosáhli jsme na úspěchy a oni z toho všeho vybrali jednoho člověka. Znám mnoho hráček, které patřily individuálně mezi nejlepší na světě, ale neměly kolem sebe ten potřebný tým. Takže kdybych neměla po svém boku šikovné lidi, také bych se tam nikdy nedostala.
Také vy si slavnostní okamžik vychutnáte vzhledem k současným okolnostem pouze on-line. Jak to vůbec proběhne?
Už to proběhlo, je to natočené a strašně hezky udělané. Komentátor vždy představí jedince, kterého uvádí do Síně slávy, potom má každý svou děkovnou řeč. Těším se, jak to bude po vydání vypadat.
Dojal vás ceremoniál alespoň na dálku?
Rozhodně jsem si to užila, ale dojatá jsem nebyla. Celkově to pro mě bylo obrovské překvapení, protože do Síně slávy se obvykle uvádí zkušenější a lehce starší jedinci. Ale je to určitě hezké, užívám si to.
Hana Horáková
43 let, bývalá basketbalistka, rozehrávačka/křídlo
Vítězka Euroligy (2006), desetinásobná česká šampionka a vítězka turecké ligy (2011). S národním týmem hrála na třech olympiádách, má zlato (2005) a stříbro (2003) z mistrovství Evropy a stříbro z mistrovství světa (2010), na kterém byla vyhlášena nejužitečnější hráčkou turnaje.
V roce 2021 se jako první Češka stala členkou Síně slávy FIBA.
Jde o další potvrzení toho, jak výjimečnou generaci basketbalistek jste v české reprezentaci svého času vedla?
Když v tom žijete a makáte, chcete vyhrát všechno, ale neuvědomujete si, že je to vlastně trochu jiný život. Teď chodím do práce, starám se o děti a dům a s tím odstupem hodnotím, že ta naše éra byla opravdu výjimečná. Doufám, že ještě nějaká taková přijde.
Ono dostat se do Síně slávy, kde je nyní spolu s vámi dalších pouze dvacet basketbalistek, to už je vskutku vybraná společnost.
Klobouk dolů před všemi, kdo tam jsou, hráči nebo trenéři. Jen když se podívám po Evropě, kolik lidí by v Síni slávy mělo být, nevím, jak velká by musela být. Těch výjimečných hráčů a trenérů je strašně moc. Opravdu mě to zaskočilo. Neřekla bych, že tam někdy můžu být.
Na co nejraději vzpomínáte, když se ohlédnete za kariérou?
Nejraději na to, jaké lidi jsem potkala. Připadá mi strašně hezké, že se spoustou z nich jsem dodnes v kontaktu. Co se týče úspěchů, tak bych zmínila první olympiádu v Aténách, kam jsme se dostaly. To byl pro nás velký sen. Samozřejmě stříbrné mistrovství světa v Česku. Když jsme vyšly do ulic, bylo vidět na lidech, jak jsou nabití a šťastní. Že nám to doopravdy přáli. Z každé akce něco máte. První postup do Final Four Euroligy, výhra v Eurolize. Ale nejvíce mě hřeje u srdíčka, jaká skvělá banda jsme vždycky byli.
Na stříbrném MS 2010 jste v domácím prostředí zažívaly to, na co byli dříve zvyklí třeba hokejisté. To musel být krásný pocit, že?
Jasně. Tehdy nešlo jen o ten šampionát, ale už od přípravy všichni jeli na sto procent, nikdo se nezranil. Bylo to vyvrcholení přípravného bloku, ale i celé kariéry. Měly jsme s holkama velezkušené družstvo, lidé, kteří ten turnaj plánovali, to udělali s velkým rozmyslem, kdy to dovézt domů. Sbíraly jsme zkušenosti a na MS jsme je dokázaly prodat.
Dříve jste zmiňovala, že v týmu tehdy vládla obrovská pohoda. Jak se povedlo ji naladit? Tlak na domácím turnaji jste si nepřipouštěly?
Byly jsme v nějaké své bublince. Navíc jsme měly kolem sebe další fajn lidi, pozitivně naladěné. Ať už maséra, či atletického kouče, paní, která dělala technickou vedoucí. Pokud se říká, že se něco stane v pravý čas, byl to přesně případ MS v roce 2010.
Mezi vašimi úspěchy dále září zlatá medaile z mistrovství Evropy v Turecku 2005. Jaký to byl turnaj?
Jezdila jsem do té doby na turnaje s tím, že ani nemáme moc co ukázat. Ano, o všechno se popereme, ale že bychom mohly do finále? Na mojí první Evropě jsme byly daleko od medailí, na finále jsem pouze závistivě koukala. A za pár let jsme tam najednou hrály. V tom roce 2005 jsme ve finále prohrávaly s Ruskami už snad o dvacet bodů, ale ukázala se velká síla družstva a zápas jsme otočily. Bylo to moc příjemné.
Na turnaji jste tehdy zvládly vítězně všech osm zápasů.
Bylo to rozložené mezi hodně hráček. Body mohla přidat každá, nebylo to o spoléhání se na někoho. Měly jsme skvěle sestavený tým.
Nyní si může český basketbal o takových výsledcích nechat zdát. Je to z vašeho pohledu logický propad?
Je to škoda, i u nás se dala úroveň udržet výše. Nebyly jsme jen jedna kategorie, dařilo se nám to doplňovat mladšími hráčkami. Hlavně jsme ale celý rok hrály v klubu Euroligu. Teď to tak není, alespoň ne tak, že by v základní pětce českého euroligového týmu hrály čtyři Češky. Holky se nemají kde vyhrát a je to potom strašně vidět. My jsme do toho dříve naskočily v 18 letech, každý rok jsme to měly takto a výsledky přišly.
Na posledních dvou evropských šampionátech nepostoupily Češky ze základní skupiny. Rusko, s nímž prohrály 69:73, Francie a Chorvatsko nepředstavují ani na probíhajícím ME jednoduchý los, že?
Mají to holky těžké, ale když už jedete hrát na ME, moc si nevyberete. Není tam jednoduchá varianta. Navíc holky chtějí dojít daleko a zahrát si o kvalifikaci na mistrovství světa. To musí porazit skoro každého. Když zatnou zuby a budou makat, věřím, že uhrají dobrý výsledek. Fandím u televize, moc jsem se na turnaj těšila.
Prapor českého basketbalu drží v poslední době spíš muži. Díky šestému místu na MS budou bojovat o účast na olympiádě.
Strašně jim to přeju. Dělají to tak, jak to dříve v ženském basketbalu dělaly Žabiny Brno. Podívejte se, kolik Čechů hraje za Nymburk, z toho pak těží reprezentace. Je vidět, že práce s domácími hráči nese ovoce.
Vy stále trénujete malé děti?
Ano, ale v korona režimu to někdy bylo, jindy zase ne. Teď máme místo hodinových tréninků dvouhodinovky, je to pro ně zátěž. Je to všechno v takovém zrychleném a úsporném módu, už se moc těším na návrat do normálního stavu. S dětmi mě to ale baví. Vidíte, že kolikrát vybuchnou, když něco hodně chtějí a třeba se jim to nepovede. Sledujete u nich, jak se posouvají. Je to super.
A vy pracujete v Brně v bance.
Ano, jsem takový bankovní typ. Teď pracuju z domu, i my fungujeme v režimu home office. Oddělám si, co potřebuju, vyzvednu syna ze školky a pak mám celé odpoledne volné. Dostala jsem se k té práci tak, že tam už dříve pracovaly basketbalistky. Zkusila jsem to a jsem spokojená.
