Zhatila vám současná nouzová situace oslavu 40. narozenin?
Oslavu plánuju na pozdější dobu. Počítal jsem s tím, že se v tomto období ještě bude dohrávat sezona, a narozeniny jsem chtěl oslavit společně s manželkou, která je má podobně, někdy v létě, až bude trošku volno. Doufám, že nám to s rodinou nějak vyjde.
Jak trávíte čas po nenadálém konci hokejové sezony?
Mám dvě děti, manželka chodí do práce a já je mám tím pádem na starosti. Snažím se uklízet a učit se s nimi, což je největší dřina. Přinutit je k tomu je pro mě opravdu těžké. (úsměv)
Sledujete na ČT Sport staré hokejové zápasy z archivu?
Ano, viděl jsem čtvrtfinálovou sérii Zlína proti Znojmu z roku 2002. Byl jsem tehdy ve Zlíně, takže jsem si to připomněl. A dále jsem sledoval finále Slavie proti Pardubicím z roku 2003. Bylo hezké se podívat, jaký hokej se kdysi hrál.
Se Zlínem se vám ve zmíněné sérii proti Znojmu povedl obrat z 1:3 na 4:3 a vy jste skóroval ve všech třech zápasech. Jaké vzpomínky vám při sledování v televizi vyběhly?
Krásné vzpomínky. Obrat jsem si samozřejmě pamatoval, ale abych pravdu řekl, už jsem ani nevěděl, že jsem dával v sedmém zápase gól. Už je to dlouhá doba a bylo moc pěkné si vzpomínky oživit.
Na začátku roku uplynulo 20 let od vítězství juniorské reprezentace, jíž jste byl součástí, na mistrovství světa ve Švédsku. Považujete tento úspěch zpětně za vrchol kariéry?
Určitě. Kluci po nás s výborným týmem také vyhráli zlato, ale od té doby nám medaile unikají. Uvědomili jsme si až postupem času, že vítězství na MS byl tehdy takový malý zázrak.
Český hokej byl tehdy v nejzářivější éře. Zřejmě jste si jako mladí kluci říkali, že šancí vyhrávat medaile bude ještě mnoho.
Bylo Nagano, áčko vyhrálo třikrát po sobě MS, junioři dvakrát za sebou. Byli jsme opojení slávou a malinko se přestalo pracovat. Český hokej jako takový ustrnul, mysleli jsme si, že to všechno půjde samo. Děti, které byly v té době malé, vyrostly a teď se potýkáme s tou dírou. Nechci tím snižovat trenéry mládeže, kteří se těm klukům věnovali, ale zkrátka myslím, že zatímco svět začal pracovat, my jsme stagnovali.
Holík byl celebrita, ale práce jde za Rulíkem
Při příležitosti letošního domácího MS juniorů jste se s ostatními spoluhráči z té doby sešli v Ostravě. Jak jste si zavzpomínali?
Maséři přinesli fotky, za což jsme byli rádi. Kdysi nebyl internet a telefony na úrovni jako dnes. Kromě rodičů a masérů tam snad nikdo z týmu foťák neměl, takže bylo hezké se teď podívat, jak jsme před 20 lety vypadali a jak jsme to slavili. Je to dlouho a fotek nebo videí je strašně málo.
Vy nejspíš nejraději vzpomínáte na svůj finálový nájezd proti Rusům a Iljovi Bryzgalovovi, ne? Vyrovnal jste na 1:1 a kapitán Milan Kraft přidal vítěznou branku.
Rád vzpomínám na ten turnaj celkově. Nájezdy mě vždycky bavily a užíval jsem si je. Když se mě trenér zeptal, jestli chci jet, věřil jsem si, že to dám. Teď už se nedívám na to, kdo dal gól nebo kdo rozhodl nájezdy. Celkově to byl malý zázrak, protože my jsme se v uvozovkách jeli zachránit. A nakonec z toho bylo zlato.
Vaši spoluhráči vzpomínali na trenéra Jaroslava Holíka, který byl na jednu stranu nesmírně impulzivní, ale na druhou s ním byla v týmu velká legrace. Co se vybaví vám?
Pan Holík byl samozřejmě impulzivní člověk a celebrita na střídačce, ale já si pokaždé vybavím obrovskou práci asistenta Radima Rulíka. Ten odvedl víceméně veškerou trenérskou práci, pan Holík na to dohlížel jako takový táta všech. Teď je naprosto běžné, že vám někdo natočí a rozebere trénink, ale tehdy to pro nás v podání pana Rulíka byla úplná novinka. Dnes už to bez videa nejde, ale pro nás to bylo výjimečné.
Brali jste tyto rozbory se spoluhráči vážně?
Rozhodně. Každý, kdo jede na MS dvacetiletých, tohle bere smrtelně vážně. Každý hráč měl určitou úlohu ve své pětce a v týmu. Někdo tam byl na oslabení, někdo dával góly. Byli jsme parta bojovníků.
Co jste říkal jako útočník na mimořádně defenzivní taktiku ve finále proti Rusku, kdy za 60 minut ani v prodloužení nepadl gól?
Taktika by se měla stavět podle toho, na co daný tým má. Pokud víte, že soupeř je o parník před vámi, co se týče techniky, bruslení a skoro všeho, musíte postavit taktiku, abyste mohli vyhrát. Takové to bylo proti Rusům, kteří byli top tým na světě. Vyhazovat kotouče, zavřít střední pásmo a bránit, to byla jediná šance, jak je porazit. Přestože to byl z naší strany antihokej.
Narážky na jméno měli hlavně v Rusku
Václav Nedorost vzpomínal, jak kouč Holík při tréninku osekával a trestal hráče, kteří udělali chybu. Utužily i tyto momenty partu?
Pan Holík tohle dělal běžně, to asi nebylo na MS nic výjimečného. V té době bylo běžné, že kdo nepracoval, dostal ránu holí. (úsměv) Partě podle mě přispěly i ty výsledky, byli jsme na vlně a šli jsme zápas od zápasu. Pak přicházely samozřejmě také legrácky.
Setkával jste se v souvislosti s vaším příjmením s hecováním od spoluhráčů? Provázelo vás to v kariéře?
Jasně, já jako Pivko tohle slýchávám odmalička. Pivko, dej si pivko, to je klasika. Člověk se tomu jen zasměje. Myslím, že nejoblíbenější v tomhle ohledu jsem byl v Rusku, kde mají pivo hodně rádi. (úsměv)
Po juniorském šampionátu vás draftován do NHL ve třetím kole Nashville, ale do Ameriky jste nejdříve nešel. Proč?
Nebyl jsem výjimečný hráč a talent od přírody jako Pepa Vašíček nebo Milan Kraft. První nabídku Nashvillu jsem odmítl a řekl jsem, že budu hrát raději u nás. Snažil jsem se probojovat v extralize, za tři roky se situace změnila, nabídli mi lepší peníze a rozhodl jsem se to zkusit. Za tu dobu jsem nabral zkušenosti a měl jsem v té době štěstí na trenéry. Z Opavy jsem jako junior přešel do Havířova, kde jsem dostával ohromný prostor od pana Richarda Fardy. Byl jsem v lajně s Markem Melenovským a Honzou Peterkem a jako mladý kluk jsem měl za úkol bránit.
To vám vyhovovalo?
Ano, protože asi do osmé třídy jsem hrál obránce. Pak se hodně hrálo systémem na levé bránící křídlo, což mi sedělo. Z Havířova jsem se dostal do Zlína k výborným hráčům Jaroslavu Balaštíkovi a Petru Leškovi, kterým jsem znovu hrál zanďoura. A odtud jsem odešel do Ameriky.
Jaké byly tři sezony v zámoří?
Nashville mě poslal na farmu do Milwaukee, což je moc hezké město, líbilo se mi tam. Znovu jsem měl štěstí na vynikající mančaft, v první sezoně jsme vyhráli AHL a trenéři mě ubezpečovali, že přijde šance v NHL, že jsem měl dobrý rok. Jenže v NHL přišla stávka a celou sezonu jsem byl opět na farmě. Třetí rok byl zase výborný, v základní části jsem nasbíral 70 bodů a v play off AHL jsme prohráli až ve finále.
Zápas v NHL a kemp po boku legend
V Nashvillu jste dostal šanci na jeden zápas NHL hned ve vaší první sezoně v Americe. Jaký to byl zážitek?
O NHL jsem v mládí ani nesnil, klukovský sen bylo hrát vůbec profesionálně hokej. Dostal jsem šanci v zápase proti Coloradu, bylo to super. Byl jsem na pokoji s Markem Židlickým, v týmu byli ještě Tomáš Vokoun a Martin Erat. Ze zápasu už si toho tolik nepamatuju, dostal jsem asi pět střídání, měl jsem tři střely a vím, že mě to hodně těšilo. (úsměv) Bohužel další šance nepřišla a v třetí sezoně v Milwaukee mě Nashville vytrejdoval do Pittsburghu, kam si mě vytáhl jejich nový generální manažer Ray Shero, který dříve pracoval jako hlavní skaut v Nashvillu.
Na startu sezony 2006/2007 jste tedy ještě zkusil kemp v Pittsburghu, ale nakonec jste se vrátil do extraligy, že?
Chtěli mě poslat znovu na farmu, což jsem odmítl a vrátil jsem se domů. Dodnes ale považuju za velkou čest, že jsem na tom kempu poznal hráče jako Sidney Crosby, Jevgenij Malkin. Potkal jsem se s Mariem Lemieuxem. Byl ohromný zážitek pohybovat se s takovými osobnostmi v jedné šatně. Chvíli se ve mně mísily pocity, že jsem mohl tu farmu ještě zkusit, ale později už jsem toho nelitoval. Jánko Lašák, který si také prošel organizací Nashvillu a Milwaukee, mi zavolal a vlastně mě dostal do Pardubic.
S Pardubicemi jste vyhrál extraligu v roce 2010. Jaká byla sezona s Dominikem Haškem v zádech?
Celkově bylo období v Pardubicích skvělé a úspěšné, získal jsem s nimi zlato a stříbro, zkompletoval jsem sbírku medailí z extraligy. A rok 2010 s Dominikem v brance? Něco výjimečného. Měli jsme vynikající tým a Dominik i v 45 letech chytal neskutečně.
V play off jste tehdy prohráli první zápas s Třincem, ale pak jste přidali 12 výher v řadě a dokráčeli jste k titulu.
Dodnes jsme jediní, kdo v jednom play off vyhrál 12 zápasů v řadě. Byla to neskutečná jízda. Sice jsme měli štěstí a třikrát jsme vyhráli zápas v prodloužení, ale byla to opravdu výjimečná věc.
Nádherný Minsk a protrpěný konec
Po třicítce jste se vydal do KHL. Byl jste tam spokojený?
Nejdříve jsem v půlce sezony odešel z Pardubic do Nižněkamsku, kde to bylo těžké, to musím přiznat. Nebylo to hezké město, ale na druhou stranu jsem si vybojoval smlouvu v Dinamu Minsk, kde to byl pravý opak. Poznal jsem nádherné město, krásný stadion a skvělé podmínky nejen pro hokej, ale pro sport jako takový. Opravdu to bylo až srovnatelné s Nashvillem a Pittsburghem.
Zažil jste poměry v Bělorusku, co říkáte na to, že v současnosti je to jediná evropská země, kde se ještě navzdory koronavirové nákaze hrají nejvyšší fotbalová i hokejová liga, navíc s diváky?
Těžko říct. Co řekne prezident Lukašenko, to platí, podle toho se Bělorusové řídí. Je to špatně, nemělo by to tak být, ale takhle to tam mají postavené. Nesouhlasím s tím, že berou nemoc na lehkou váhu, ale s tím, co řekne Lukašenko, zkrátka nikdo nehne.
Za vaším koncem kariéry stál v letech 2014 a 2015 souběh zdravotních problémů včetně únavového syndromu. Jak jste to vnímal?
Z Běloruska jsem se vrátil do extraligy a podepsal jsem smlouvu v Brně, což byla další výborná štace. Bohužel jsem se trápil se zraněním kolene, šel jsem na dvě operace. Pokaždé jsem musel projít tím procesem přípravy a opravdu jsem to hnal přes bolest, abych si zahrál play off. Podařilo se mi to, s Kometou jsme prohráli až ve finále proti Zlínu, ale uspěchal jsem to. Možná mě to nakonec stálo kariéru.
Problém s kolenem se pak přenesl na celé tělo?
Koleno dostalo za rok pořádně zabrat. Operace a návraty mě stály hodně sil a energie. Zpětně to vidím tak, že následné problémy mohly pramenit z tohohle, ale už se v tom nechci příliš pitvat.
Momentálně působíte jako trenér u mládeže v Hradci Králové. Jak jste se dostal do klubu pardubického rivala, byť na vaší pozici asi nic vyostřeného příliš nevnímáte?
Vždycky se tomu směju a říkám, že jsem z Kopřivnice. V Pardubicích jsem hrál, ale jinak nepatřím ani k jejich, ani k hradecké straně. Vím, že souboje mezi nimi jsou, ale já to neřeším. (úsměv) Po konci s kariérou jsem trénoval první ligu v Šumperku, kde jsme bohužel spadli a majitel logicky rozvázal kontrakt s trenéry. Dostal jsem pak nabídku od Tomáše Martince z Hradce a přijal jsem ji. Bydlíme s rodinou v Srchu, takže mi bylo jedno, jestli Pardubice, nebo Hradec. Do obou měst je to kousek.
