Mezi euforií a rizikem smrti. Je to tenký led, vypráví elitní čeští cyklisté

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
21. 4. 2020 17:35
Jet v týmu, který do Paříže veze magický žlutý dres. Strávit 200 kilometrů v úniku a vyhrát. Stát se doma světovým šampionem. Sport však přináší také stinné stránky a na kole občas i doslova tragické momenty. Současných i bývalých českých cyklistických profesionálů jsme se ptali na nejlepší a nejhorší zážitek v sedle.
Pavel Padrnos na Tour de France v roce 2004.
Pavel Padrnos na Tour de France v roce 2004. | Foto: ČTK

Pavel Padrnos

51 let, vítěz závodů Bayern Rundfarht (1994), Hessen Rundfarht (1995) a Závodu míru (1995), osmnáctkrát se účastnil závodů Grand Tours (v letech 2002 až 2005 pomáhal Lanci Armstrongovi k výhrám na Tour de France v týmu US Postal Service).

Nejhorší zážitek: "Všeobecně je to po těžkém pádu. Když musíte na druhý den jet, i když na to vyloženě nemáte. Potkalo mě to shodou okolností zase na Tour de France, v roce 2003. Měl jsem při dojezdu do Marseille hodně nepříjemný pád. Na druhý den bych měl raději den volna, ale musel jsem na kolo vlézt a jet."

"V tu chvíli je to opravdové trápení. Vůbec to zvládnout psychicky, pokud před sebou máte ještě celou polovinu etapového závodu. Je to těžké a člověk musí nashromáždit veškeré fyzické i psychické síly."

"Od začátku té příští etapy po pádu v Marseille to bylo něco strašného. Jel jsem oteklý, s nějakou infekcí, stehno jsem měl zafašované. Bylo to peklo. Ne že bych úplně bojoval s časovým limitem, ale byl jsem v týmu, který jel na vítězství, a měl jsem nějaké úkoly. Nebyl jsem vůbec schopný to plnit. Naštěstí mi pomohl José Luis Rubiera, který se mnou zůstal v zadní skupině. Bylo fajn, že spolupráce neprobíhala jen vepředu."

 

Právě se děje

Další zprávy