Před rokem jste mluvil o Dallasu jako vaší nové výzvě v NHL. Jste spokojený, jak jste se jí ujal a jak se vám sezona povedla?
Jsem s tím nadmíru spokojený, nečekal jsem, že bychom mohli dojít až do druhého kola play off. Začátek tomu nenapovídal, ale v druhé polovině se to nějak zlomilo a potom už to bylo podle mých představ. V závěru jsme mohli dokonce dojít ještě dál, než jsme došli.
Po konci v Torontu jste dlouho čekal na nabídku z NHL. Říkal jste si v 32 letech, že každý další rok za oceánem bude cenný?
Zrovna před rokem jsem byl s Dallasem domluvený už dříve, než se otevřel trh s volnými hráči, ale nemohlo to jít ven. Jinak je samozřejmě každý rok v NHL dobrý, ale už se spíš dívám na rodinnou stránku života. Dallas jsem bral i z toho pohledu, že je tam teplo a rodina tam bude mít lepší zázemí.
Po sezoně bylo jednání o prodloužení smlouvy relativně rychlé, ne? Asi je patrné, že si vašeho přínosu v Dallasu váží.
Myslím, že spokojenost byla vzájemná. Sice jsem měl trochu jinou roli, než jsem čekal, ale to se zase může změnit. Od příští sezony podle mě zase budu mít tu svou pravou roli, kvůli které si mě brali.
Můžete rozvést, v čem se vaše role v Dallasu lišila od vašich očekávání?
Hráčů jako já už moc není. V mém věku a s mým stylem hokeje je to na nějakého šestého nebo i sedmého beka. Že třeba nebudu hrát všechny zápasy. V Dallasu ale byla nějaká zranění a líbilo se jim, jak jsem hrál. Dostával jsem větší a větší prostor, nakonec jsem skončil v druhé obranné dvojici a hrál jsem někdy přes 20 minut na zápas.
Trenér Jim Montgomery říkal, že jste jediný hráč, který si stěžuje na příliš vysoký čas na ledě. Skutečně jste ho žádal o méně prostoru?
Opravdu to tak bylo (úsměv). Říkal jsem mu to hlavně po nocích, kdy jsem třeba odehrál 25 minut. Říkal jsem, že za to nejsem placený a že tohle ani nechci. Dělali jsme si z toho trochu legraci, ale sám vím, že s hokejem, jaký hraju, podám stoprocentní výkon tehdy, když hraju kolem 18 minut za zápas. Nezdá se to, ale každá minuta navíc ze standardního výkonu ubírá. (Polákův průměrný čas na ledě byl 19 minut a 10 sekund, pozn. red.)
Vedení Dallasu si pochvalovalo váš přístup profesionála a roli mentora pro mladší hráče. Mluvíte s nimi více, čím jste starší?
Bývalo to tak i dříve. Nenazval bych se mentorem, ale spíš jsem známý tím, že hraju za každé situace, i když mám něco pomalu zlomené. Když je čas trénovat, trénuju naplno. A hraju za každých okolností stejně, i když se prohrává 0:5. Spíš ve mně Dallas viděl tohle a pak si i mladší hráči uvědomí, jak se má k hokeji přistupovat.
Usadil jste se v druhém páru s Mirem Heiskanenem, finskou trojkou draftu z roku 2017. Doplňovali jste se tím, že vy jste ryzí defenzivní obránce a Heiskanen takový letec na ledě?
Určitě, bylo to s ním jednoduché. Mladí hráči a Finové obecně příliš nemluví, takže já jsem mu dával informace a udělal jsem na ledě takovou tu černou práci dole. Pak jsem ho jen nechal letět. Jednou bude podle mě aspirovat na nejlepšího obránce NHL, v 19 letech má skvělý přehled a rychlost. Všechno dělá bez velkých emocí, je silný psychicky.
Bral si vaše rady k dobru?
Ano, klapalo nám to. Je to chytrý kluk a nechá si poradit. Něco získáte jen zkušeností. Snad jsem mu něco předal, bylo to s ním super.
Trenér Montgomery zažil na pozici trenéra první sezonu v NHL. Jak těžké pro něho bylo adaptovat se na nejvyšší úrovni?
Muselo to být strašně těžké. Hrál NHL jako hráč, ale to neznamená, že bude automaticky dobrý trenér. Ovšem měl jako kouč dobré výsledky v univerzitní NCAA, kterou s Denverem i vyhrál. Chtěl se posunout, dostal šanci. Zvykal si na velký rozdíl, protože je něco jiného vést dospívající hráče nebo potom hokejisty, kteří mají tisíc zápasů v NHL. Komunikace je odlišná, musí tam být respekt. Při práci s hvězdami musíte být i psycholog, abyste dal všechno dohromady.
Zvedaly se v sezoně vaše výsledky ruku v ruce s tím, jak se za pochodu učil trenér Montgomery?
Samozřejmě. Na něm je skvělé, že je otevřený debatě. Často si nás volal do kanceláře a ptal se nás, co si myslíme, jak má svou práci dělat. Chce se učit. Říkali jsme mu, že někdy je to moc, až zbytečná panika, jindy by zase chtělo přitlačit. Dal na naše rady, spolupracoval s námi a i díky tomu jsme se podle mě hezky zvedali. Začínalo to šlapat.
Ve čtvrtfinále NHL jste vypadli se St. Louis, v druhém prodloužení sedmého zápasu. Říkáte, že jste s výsledkem sezony spokojený, ale nechce každý tým po postupu do play off vyhrát Stanley Cup?
Jasně, každý tým to musí říct. V Dallasu jsme to brali spíš tak, že jsme v roli outsidera a můžeme překvapit. Chtěli jsme jít postupně. Pak už to opravdu bylo o štěstí, měli jsme v sedmém zápase šance, netrefili jsme odkrytou branku. A dostali jsme gól v druhém prodloužení. Nemluvili jsme o Stanley Cupu, ale chtěli jsme dojít s naším hokejem co nejdál. Chtěli jsme to soupeřům znepříjemnit.
Nakonec jste byli blízko k tomu, abyste vyřadili pozdějšího vítěze.
Přesně tak. Myslím, že v NHL je lepší jít do play off v pozici týmu, který si tu účast vybojoval na poslední chvíli, neměl dlouho nic jisté. Už dva měsíce před play off se perete, musíte vyhrávat za každou cenu. Zato Tampa vyhrála základní část s obrovským náskokem a pak už to nejde jen tak nastartovat. Jen čekali na soupeře do play off a nezapnuli. Nejde si jen říct, že začnete hrát svůj hokej a budete vyhrávat. Na NHL je opravdu vidět, že každý, kdo se do play off dostane, má šanci vyhrát.
Po letech v Kanadě jste se těšil na jižanské klima Texasu a větší klid na práci. Splnilo se vám to dosytosti?
Stoprocentně. Po životní stránce je všechno jednodušší. Když máte děti, musíte se dívat, jak se cítí ony a jak se cítí manželka. Pokud je rodina spokojená, jste spokojený i vy. Neříkám, že jsem v Torontu nebyl spokojený, ale když bydlíte v 40. patře v bytě, je těžší někam vzít děti. Venku je minus 20 stupňů, hned se vracíte zpátky a děti roupama neví, co dělat, běhají po bytě. Zato když máte dům s bazénem, děti přijdou ze školy a můžou si hrát venku. Je to pak lehčí i pro ženu, která je s dětmi často beze mě, když jsem s týmem na tripu.
Jací jsou v Dallasu fanoušci oproti těm torontským?
V Torontu je spíš každý ve městě trenér a hráč, nejvíce tomu rozumí. Ale jinak tam zase tak dobří fanoušci nejsou, jelikož normální člověk se za tu cenu na stadion nedostane. V Dallasu jsem byl spokojený, protože se na hokej dostali opravdoví fanoušci a hala byla rozhodně živější. V play off to bylo úplně super.
Vloni jste říkal, že do reprezentace už se nehrnete, ale kdyby o vás byl velký zájem, svou účast byste zvážil. Přesto jste se rozhodl na letošní MS do Bratislavy neodcestovat.
Vždycky jsem říkal, že jsem zastánce velkých turnajů, jako je olympiáda nebo Světový pohár. Záleží na podmínkách, trenérovi, hřišti. Kdybych se cítil dobře, na turnaj, který se hraje jednou za čtyři roky, bych odjel. Ale na MS už zkrátka tolik nejsem, navíc na velkém ledě se uplatní mladší hráči. Světový pohár byl na začátku sezony, olympiáda v únoru. To se všichni těší, mají chuť a jsou ve formě. Kdežto MS je v květnu, po sezoně jste unavený. I když si to nechcete připustit, v hlavě máte zakódované, že už sezona skončila.
Špatně se přemlouvá hlavu na další turnaj?
Nemůžu mluvit za všechny, ale já to tak mám. Když mi skončí sezona, hlava vypne a motor by se těžko startoval zpátky. Robert Reichel za námi přijel někdy v polovině sezony a ptal se mě, jestli bych měl o MS zájem. Říkal jsem, že spíš ne, že se znám a vím, jaký jsem. Raději to řeknu na rovinu, než aby se mnou měli počítat, že možná přijedu. Měli jsme to vyřešené dopředu.
V rozhovoru pro Deník jste zmínil, že jste v kontaktu se sportovním manažerem Třince Janem Peterkem. Je to do jisté míry oťukávání směrem k budoucímu stěhování do Česka?
Ne, to bych ani neřekl. Minulý rok jsem obhlížel, kde by byl zájem, než se ozval Dallas. S manželkou jsme se rozhodovali, jestli už nezůstat doma. Nějak jsem rozhazoval sítě a jednou z možností byl Třinec. Ale s Honzou se známe už dlouho a náš kontakt je na kamarádské bázi. Psali jsme si během sezony, Třinec došel v extralize do finále a vyhrál, Honza se zase zajímal o Dallas. Už nějakou dobu se známe a bavíme se o různých věcech.
Při případném návratu do Česka jste skloňoval i prvoligovou Porubu. To jste myslel na úplné dohrání kariéry, nebo že byste rovnou z NHL skočil do druhé nejvyšší soutěže v Česku?
Spíš jsem to jen tak plácl, ale je to jedna z možností. Říkal jsem, že nevím, proč mě pořád spojují s Vítkovicemi. Nejsem jejich odchovanec, byl jsem tam všeho všudy dva roky. Jsem odchovanec Poruby a myslím, že by si zasloužila, aby se o tom vědělo. Že uzavřít tam jednou kariéru by bylo hezké gesto. Bylo by to pro mě lepší, než se s někým dohadovat o penězích a podobně.
Byť to po podepsání dalšího ročního kontraktu s Dallasem není aktuální, svádí i ten váš kontakt s manažerem Peterkem k tomu, že byste jednou mohl obléct dres Třince.
Není to aktuální, ale nevyvracím to. Může se stát všechno, může přijít nabídka, která se neodmítá. V Třinci vedou klub dobře, netýká se to jen peněz. Jde o to, jací lidé klub vedou, čeho chtějí dosáhnout, jací jsou tam hráči. Spíš se dívám na tyto faktory. Vítkovice bych měl od bydlení asi deset minut, bylo by to nejjednodušší, ale musel bych vědět, že chtějí udělat nějaký výsledek. Že to vede někdo, kdo k tomu má vztah a kdo chce vyhrávat. Což úplně nevím, jestli tam zrovna teď je.
