Sám upozorňuje zejména na vědecké výstupy, které pak pomáhají nejen fotbalové a sportovní medicíně v prevenci a léčbě případných zranění. "Což mimo jiné také šetří peníze," upozorňuje.
Naposled byl osmašedesátiletý šéflékař FIFA Jiří Dvořák hodně vidět, když jeho lékařská komise posvětila MS v Kataru jako pro hráče zdravotně bezrizikové. Přesto se následně termín šampionátu přesunul na zimu, kdy je v této části světa přeci jen příjemnější klima.
Jeho náhlé odvolání zřejmě souvisí s tím, že Dvořák byl velmi úzce spjat s dřívějším šéfem FIFA Seppem Blatterem. Sám byl svým nynějším koncem zaskočen. V rozhovoru pro Aktuálně.cz renomovaný lékař hodnotí víc než dvacet let v zákulisí světového fotbalu a nastiňuje, do čeho se pustí záhy.
Můžete popsat souvislosti a důvody vašeho odvolání z funkce?
Nebyl určitě můj záměr odejít takto promptně. Minimálně jsem si myslel, že bych případného nového ředitele lékařské komise trochu uvedl do problematiky, pomohl mu v rozjezdu. Ale chápu, že když kamkoliv přijde nový management, chce si věci udělat znovu a po svém. Koukám na to ale i z druhé stránky. Do určité míry je to pro mě šance, že se znovu budu moct věnovat nejen fotbalu, ale i jiným sportům a soustředit se na nově se rýsující spolupráci s Mezinárodním olympijským výborem.
Jak jste se vlastně dostal k angažmá ve FIFA?
Nebyl jsem specialista na sportovní medicínu. Znal jsem se ale s tehdejším generálním sekretářem asociace panem Blatterem, ten mě tehdy na Schultess klinice v Zürichu, kde působím dodnes, oslovil s nabídkou, zda bych se nepodíval na fotbalové prostředí a neudělal návrhy na to, co a jak by se dalo z lékařského pohledu udělat, aby byl fotbal lepší hrou.
Fotbalová medicína asi tehdy nebyla příliš rozvinutá…
Lékařská komise ve FIFA byla tehdy opravdu velmi subtilní a zabývala se jen turnaji, aktivnější byla vždy jen v operativě kolem mistrovství světa. Snad se ještě v jisté míře dělaly dopingové kontroly. Nic koncepčnějšího ale nikoliv.
Jaké tedy byly vaše začátky?
Přijel jsem do USA, byl na kongresu v Seattlu a na zpáteční cestě do Evropy jsem se ještě zastavil v kanceláři ředitelství turnaje mistrovství světa. Pan Blatter mi oznámil, že Maradona měl pozitivní dopingový nález, a ptal se mě, co si o tom myslím. Nevěděl jsem o dopingu skoro nic, studoval jsem rychle a velmi intenzivně tu situaci. Podle všech pravidel bylo jasné, že musí být odsouzen a poslán zpátky do Argentiny. FIFA si tuto radu vzala a učinila tak. Bylo to dobré znamení pro to, že to fotbal s dopingem myslí upřímně, opravdově.
Takže se dá říct, že právě vy jste rozhodl ten případ?
Ano, nasměroval jsem jej. Byl úzus, že když se něco takového vyskytlo, začalo se to dlouze studovat, šlo to pár dnů, pár týdnů a během toho mohl být turnaj dohrán. Trochu jsem změnil přemýšlení v přístupu k podobným případům a problémům.
Byla další podobná kauza?
Bylo jich pár. Koncem 90. let, na přelomu milénia sportovci hodně brali různé výživové doplňky, vitamíny. Ty byly kontaminovány anabolickými steroidy. Ale nevědělo se to. Tedy nebyl to vědomý doping. Ale celkově pak šlo víc a víc o koncepční práci. Starat se o 200 až 300 milionů rekreačních hráčů, kterými jsme se začali víc zabývat.
Jak vypadá pod hlavičkou FIFA medicína dnes?
Zásadní je, že se nám podařilo vytvořit a prosazovat prevenční program, který redukuje zranění. Jmenuje se 11+, 11 hráčů, 11 cvičení, kompletní rozcvička těla, kterou by měli hráči praktikovat dvakrát týdně. Na velkých populacích v Norsku, USA, také v Česku, Nizozemí, Německu a Švýcarsku se prokázalo, že pokud se program pravidelně provádí, zranění se redukují o 30 až 50 procent. To je samozřejmě plus pro hráče samotné, ale třeba také pro ekonomiky klubů. Kalkulujeme, že zranění jednoho hráče vyjde na 100-150 eur. Každý hráč se v průměru zraní jednou až dvakrát ročně. Tedy celosvětově jde o náklady přes 60 miliard eur, které lze snížit o třetinu.
Dělá se na dalších výzkumech. Například pracujeme s univerzitou v Kodani na studii o tom, co se stane s organismem, když pravidelně trénujete. Znovu na velmi početné populaci v celé Evropě od dětí po seniory se ukazuje, že všechny měřené parametry se zlepšují. Obezita a krevní tlak jdou dolů. Stejně tak cukr v těle, cholesterol. Činnost srdce se zlepšuje. K tomu jsme ve vědecké literatuře publikovali přes sto článků. FIFA tomu pomáhala tím, že tento a podobné výzkumy financovala. Mimochodem přes to všechno, co se o panu Blatterovi píše, mu nelze upřít to, že vývoj sportovní medicíny neobyčejně podporoval, ať už osobně nebo finančně.
Musíte nějak reflektovat i typická zranění, zkoumat je, pomáhat k jejich eliminaci. Co je ohledně zranění nejpalčivější téma?
Já jako neurolog-specialista jsem se na konci 90. let hodně zabýval fenoménem otřesu mozku. Ve fotbale to byl nešvar. Mladí hráči se učili skákat pro balon s lokty nahoru a udělat si místo. Na přelomu milénia jsme detailně studovali, co se stane, když se srazí dvě hlavy, hlava a míč, hlava a loket. Podařilo se mi přesvědčit vedení světového fotbalu, že je to velmi nebezpečné pro otřesy hlavy a mozku. Za lokty na hlavu se začala dávat červená karta a z fotbalu tento nešvar vymizel. Na některých věcech jsme spolupracovali i s hokejem, s IIHF, s NHL. Propojili jsme se také se světovou federací ragby a jezdectví. Od roku 2001 v takové skupině sledujeme všechny případy otřesů mozku při sportu, poslední setkání jsme měli v Berlíně před pár týdny. Finišuje se s přípravami určitých vodítek pro zacházení s těmito typy úrazů, ať už co se týče prevence, ale i správné diagnostiky a terapie.
Měl by se hrát fotbal v přilbách?
Studovali jsme to také. Různé ochrany hlavy a to, čemu mohou či nemohou zabránit. Když se hlavičkuje, nemá to význam. Jde o energie, které nepůsobí na otřesy mozku. Petr Čech tu přilbu nosí z jiného důvodu. Nemáme žádnou vědeckou dokumentaci, že by ale běžným hráčům přilba k něčemu pomohla. U helem je naopak nebezpečné, že když si to hlavně děti nasadí, myslí si "teď jsem chráněn, nic se mi nestane" a nejsou pozorné. Hodně se píše o tom, že děti by neměly hlavičkovat. Máme odsledováno 600 tisíc hodin hry dětí. A máme jen dva otřesy mozku způsobené míčem, a to jen proto, že míč přiletěl ze špatné strany, zezadu.
Co koleno?
To je samozřejmě obrovský problém, často stojící za konci kariér. Nejvíc v případě přetrženého křížového vazu. Znovu zmíním náš program 11+. U těch, kteří jej pravidelně praktikovali, se ukázaly vynikající výsledky v eliminaci tohoto typu zranění. Hlavně u žen. Na to jsme se soustředili velmi brzy. Víme, že příprava je klíč. Koordinace, svalovina kolem kolene.
Problémů s kolenem je ale víc. Na drobnější zranění chrupavek se berou léky. Špičkoví fotbalisté a sportovci obecně podle mého názoru nadužívají všemožné medikamenty v zájmu rychlého návratu na hřiště. Víme, že artróza kloubů u fotbalistů přichází dřív než u běžné populace. Mladým fotbalistům je to ale jedno, nemyslí na to, co bude za 20 let.
Kdo ze známých světových fotbalistů podle vás hodně dbá na své zdraví?
Pavel Nedvěd určitě. To byl vzor. Stejný případ je Ronaldo, Messi. Znám je od mladého věku. Vidím, jak se o sebe starají. Jinak celkově Barcelona má tým lékařů, který si myslím, že je velmi kvalitní. U Neymara či Messiho když je nějaké zranění, nebojí se dát jim čas na zotavenou. I FAČR nedělá špatnou práci. Na Bulovce funguje centrum excelence FIFA. Rudolf Řepka, který je generální sekretář ve fotbalové asociaci, se také hodně stará o to, aby se medicína nepodceňovala.
Je ve sportovní medicíně víc přístupů, víc názorů na věc?
Když jsem v roce 1994 přišel k fotbalu a podíval se na literaturu, z 600 odborných článků bylo 99 procent o zranění křížových vazů kolene a o zranění kotníku. Jen jedna práce byla o prevenci, žádná o epidemiologii. V těchto oblastech bylo třeba začít od nuly. Dělám vědecké sympozium pro fotbalové doktory z celého světa ve spolupráci s italskou skupinou Isokinetic. Loni v Londýně bylo dva tisíce lékařů z celého světa. Příští rok v květnu uděláme tento kongres v Barceloně na Camp Nou. Už se na těchto akcích neřeší jen chirurgie, ortopedie, ale témata jsou širší.
Je sportovní medicína obecně odlišná od běžné lékařské praxe?
Příliš ne. Principy jsou všechny stejné. Jen se musí adaptovat na pravidelný sport. A zároveň může sportovní medicína té běžné hodně pomáhat a inspirovat ji. Jeden příklad za všechny. Spolu s FIFA jsme udělali program profesury na Swiss Federal Institute of Technology s titulem Cartilage Engineering. Jde o přístup, při němž regenerace poškozené kolenní nebo kotníkové chrupavky probíhá přímo v kloubu. Pomocí nanotechnologií a bioprintingu. Dosud byla běžná praxe transplantace. Vzal se kousek chrupavky ven, pak v reagenčním skle nechal vyrůst a chirurgicky se transplantoval. Věřím, že se tento nový přístup, který zaštítila FIFA, v budoucnu ve velké míře rozšíří do běžného lékařství.
Další váš hodně viditelný vstup do světového fotbalu bylo posvěcení šampionátu v Kataru z hlediska toho, že hráčům nehrozí rizika kvůli velkým horkům.
Naštěstí se to přeložilo z léta na zimu. Když se mě ptali, říkal jsem, napsal jsem, že v červenci a srpnu není nejšťastnější termín ani pro hráče, ani fanoušky. Odhlasovali to ale i přes to. Až později se to změnilo. Bude se hrát v zimě, pak je tam příjemné klima.
Co chcete dělat teď po dvou desítkách let fotbalové mise?
Nějaké plány mám. Fotbalové a sportovní medicíně jsem propadl. Opustil jsem vědeckou činnost na páteři, což byla moje doména, věnoval jsem se vývoji jen sportovní medicíny. Zároveň se stále cítím mentálně i fyzicky fit. Mimochodem sám hodně sportuji. Tím, že jsem skončil u fotbalu, otevřela se cesta k jiným sportům. To, co jsme dokázali ve fotbale, se budu pokoušet adaptovat pro jiné sporty. Už loni jsem začal pomáhat na Novém Zélandu. Tam sportují snad úplně všichni a sport tam je velmi rozšířen. Národní pojišťovna zjistila, že prevence jim šetří peníze. Když dají jeden dolar do prevence, ušetří osm dolarů na léčbě. Adaptovali jsme některé fotbalové prevenční programy pro ragby, pozemní hokej a netball.
Minulý týden jsme pak například měli sjezd všech sportovních mezinárodních federací v Lausanne, víc než 80 i neolympijských sportovních federací. Formulovalo se tam, co by se mělo dělat do budoucna. To je pod hlavičkou mé domovské Schultess kliniky a věřím, že jistá doporučení nebo programy se nám podaří zahrnout do strategií MOV.
Je vaší ambicí být funkcionářem MOV, tak jako jste byl ve FIFA?
Neřekl bych, že ambicí, ale budu ve sportovním prostředí rád spolupracovat i s MOV, tak jako třeba s FAČR i dalšími.
Ještě se vraťme k dopingu. Jak se celé téma vyvinulo od 90. let?
Za těch dvaadvacet let u FIFA se udělalo půl milionu dopingových kontrol. Nemám důvod pro to, abych předpokládal, že existuje systematický doping ve fotbale. Jako důkaz nabídnu dva příklady, které se nedávno hodně diskutovaly. Xenon po olympiádě v Soči jsme speciálně šetřili i u fotbalistů a nic se neprokázalo. Když se objevilo meldonium, hodně s ním byl spojován klub z Rostova na Donu, mí lidé tam jeli, vyšetřili celý klub a nic. Fotbal je myslím hodně vepředu. Špičkoví hráči jsou permanentně pod kontrolou, buduje se jejich biologický profil. Stejně postupuje i UEFA při svých soutěžích. Špičkový hráč je testován pětkrát, sedmkrát ročně. Ten šok kolem Maradony byl tehdy možná tak intenzivní, že to celému sportu pomohlo. Věnovalo se na boj s dopingem dost energie i peněz.
Takže to lze připodobnit třeba k tomu, že co prožila cyklistika s Armstrongem, zažil dřív fotbal s Maradonou?
Ano. Přesně tak.
