Je to dva roky, co si Bára s Markétou odvezly z mistrovství Evropy stříbrné medaile, jak se od té doby změnily?
Největší pokrok jsme udělali letos v zimě a pak i na jaře. Předtím to bylo o tom, že jsme se snažili holky dostat na olympiádu, nesoustředili jsme se tolik na trénink herního stylu, všechno se muselo stihnout co nejrychleji. Další rok jsme zase zjišťovali, který tým je nový, který jiný a jak je kdo na tom. Sice jsem to věděl už předtím, ale teď máme jistotu, že holky můžou porazit kterýkoli tým na světě. Letos jsme si sedli a našli společnou řeč v tom, co je ještě třeba zlepšit. Markéta i Bára pořád herně rostou v různých ohledech.
Po olympiádě v Riu jste říkal, že holky jsou přibližně na 70 procentech svého potenciálu, jak jsou na tom tedy dnes?
Určitě se zlepšily, viděl bych to na 80 nebo 82 procent, v některých zápasech možná 85. Mohlo by se říct, že to je malý pokrok, ale když se blížíte k těm sto procentům, krůčky jsou malé. Když například zlepšíte servis, je to pro vás dobře, ale v globálu celé hry je to jen malý pokrok. Letos jsem viděl v jejich hře věci, které jsem si loni neuměl představit. Ale někdy mají zápasy, že jsou tak na 50 procentech jejich potenciálu.
Cíl je tedy být na maximu do olympiády za dva roky?
Náš cíl je zatím do olympijský her v roce 2020 hrát na co nejvíce turnajích o medaile, abychom když se do Tokia opravdu dostaneme, byli v té nejužší špičce řekněme první osmičky. Aby o nás kdokoli mohl říct, že když tihle získají na olympiádě medaili, tak nás to nepřekvapí.
Často v rozhovorech chválíte holky, jak se zlepšily v psychické odolnosti a jak zvládají v hlavě těžké situace. Jak na tomhle pracujete?
Máme kolem sebe takový mix lidí, s kterým na tom děláme. Především s psycholožkou, což je Češka, která ale studovala v Americe, takže si toho můžeme hodně předat. Já spolupracuju s některými bývalými dlouholetými trenéry, máme skupinku amerických kamarádů, kteří se zase věnují józe a pomáhají sportovcům. Snažíme se to kombinovat a pracuju na tom s nimi. Protože ve finále jsem to já, kdo je s nimi na turnajích a s kým řeší problémy. Proto myslím, že jsem se za poslední dobu změnil i já v chování k holkám. Kdyby to tak nebylo, nemohly by se zlepšit po psychické stránce ani ony.
To všechno zvládnete sám?
Mám také trenérskou asistentku Veroniku, která je Čechoameričanka a je takový můj špion, protože holkám rozumí česky líp než já a slyší, co si na kurtu říkají, a může mi předat informace, které se mnou ani holky nediskutují. Máme dobře namixovaný tým.
Ale to není všechno, máte i speciální program se statistikami, které využíváte, že?
Mám dokonce dva, jeden svůj vlastní ruční v poznámkovém bloku, kde mám každou výměnu. A ten je vlastně lepší, protože pak mám ještě v počítači americký program, který analyzuje zápas podle videa, ale někdy není tak přesný jako mé poznámky. Ale usnadňuje mi práci v tom, že se můžu podívat na kteroukoli hráčku a vidím, jak se na kurtu chová po servisu do středu, vytáhnu si graf a vidím různé červené tečky na kurtu, kam byl servis úspěšný a kam ne. Ale hrajeme tak často, že to ani tolikrát nevyužívám.
Máte americký program, americké spolupracovníky, ale co vy a a český jazyk?
Mluvil jsem se spoustou cizinců, kteří žijí dlouho v České republice, a koukali byste, kolik jich neumí česky stejně jako já. Je to totiž strašně těžké, se ji naučit, když češtinu nepoužíváte. Mám aplikace v češtině, poslouchám ji, ale třeba 200 dní v roce jsem kvůli turnajům a přípravám mimo Českou republiku. Takže v češtině ani netrénuju. Rozhodně se o ten jazyk zajímám. A myslím, že jsem v češtině dobrý, s Bárou si občas vyměňujeme nějaké vtípky a chytám se. Vaše výslovnost je ale fakt vtipná. I když to slovo znám a zkusím ho po vás vyslovit, tak v šedesáti procentech případů se mi to nepovede. Ale až Markéta skončí kariéru, určitě se chci naučit pořádně mluvit.
Takže česky rozumíte?
Záleží na tématu, pokud ho znám, tak se orientuju. A taky záleží, kdo mluví, holkám většinou moc nerozumím, protože v češtině mluví hodně rychle. Nevím, čím to je, většinou chlapům rozumím víc. Možná dělají mezi slovy větší pauzy.
Doma máte s Markétou dva psy, jak mluvíte na ně?
Na psy mluvíme v angličtině, němčině i češtině. To je mé velké hobby. Pes nemusí umět žádný jazyk. On totiž dává pozor na to, jak ten příkaz pro něj říkáte. Hodně sledují mimiku tváře a tón hlasu. Navíc poznají, jestli jste naštvaní nebo veselí, a to i podle toho, jak jste cítit. Stres ve vás vyplavuje něco, co oni zachytí. Musím říct, že práce s nimi mi pomáhá i v trénování holek. Ne vždycky vás pes poslechne a jste z toho naštvaní. V tu chvíli je potřeba se uklidnit, zamyslet se a najít jiný způsob, jak mu to vysvětlit, když tohle nefunguje. To se dá uplatnit i v trénovaní.
