Oba vaši rodiče byli veslaři, váš otec dokonce olympionik. Přesto jste se k veslování dostala v 19 letech náhodou.
Sportu jsem se věnovala odmalička a byla to součást mého života, aniž bych si to sama uvědomovala. Skončila jsem s atletikou, rok jsem nic nedělala. Byla jsem ve věku, kdy jsem poznávala i jiné věci než dennodenní trénink, jezdili jsme s kamarády hodně stopem a když jsme se vraceli z Rakouska z pozorování zatmění Slunce, potkala jsem se v Třeboni s jedním veslařem. Dali jsme se do řeči a on vykládal, jak je to skvělý sport a že můžu začít klidně až v juniorském věku. Zjistili jsme, že máme i společné kamarády, a řekla jsem si, že to teda zkusím.
Co na to rodiče?
Pořád jsem o tom doma mluvila a táta povídá, že pokud to chci zkusit, vezme mě do loděnice. Začalo mě to bavit, zjistila jsem, že mi sport strašně chyběl. Neměla jsem ambice závodit a reprezentovat, spíš se naučit něco nového, navíc u vody byla skvělá parta lidí. Zlepšovala jsem se, postupně přišla motivace trénovat a rychlým tempem se to rozběhlo.
Jste dodnes v kontaktu s veslařem, který vás na ten sport obrátil?
Byl u veslování dlouho, teď už má jinou práci, má i děti a svůj život. Ale občas se potkáme, to ano. Když jsem vyhrála mistrovství světa, chtěl po mně polovinu odměny za to, že mě vlastně objevil. (úsměv)
Nástup s vervou a zklamání v Číně
V roce 2000 jste se tedy naplno pustila do trénování, a dokonce jste jednou zkolabovala. Jak se to přihodilo?
Když se pro něco zapálím, dělám to opravdu pořádně. Tehdy mi po tři čtvrtě roce nějak došlo. Hodně jsem trénovala a tělo si řeklo dost, zhruba měsíc jsem nesměla trénovat. Nejspíš jsem to v začátečnickém nadšení docela přeháněla, byla jsem schopna jet od rána do večera.
Za čtyři roky už jste jela olympiádu v Aténách a skončila jste čtvrtá. Tento výsledek jste ale nebrala tak hořce, jak ho obvykle sportovci vnímají, že?
Bylo pro mě skvělé, že jsem se vůbec dostala na olympiádu. Už jako atletka jsem o tom hrozně snila a ve veslování se mi to podařilo. Hned jsem byla ve finále mezi prvními šesti, což byla třešnička na dortu. Dojela jsem čtvrtá, dvě sekundy od medaile, a byl to pro mě velký zážitek. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější sportovec s bramborovou medailí.
Miroslava Topinková Knapková
Čtyřikrát závodila na olympiádě, třikrát ve finále A, v Londýně 2012 získala zlato. Má šest medailí z mistrovství světa (1-3-2) a devět cenných kovů z evropských šampionátů (5-3-1). V roce 2017 porodila dceru Adélu, načež se k závodění ještě vrátila. Kariéru na velkých akcích uzavřela loni evropským bronzem v Lucernu. Druhé těhotenství urychlilo její veslařský konec, nyní čeká druhého potomka.
O přezdívce Královna: "Začal mi tak říkat jeden trenér. V jednu dobu jsem byla jediná žena v české reprezentaci, objížděla jsem soustředění a všechny akce a postupně jsem začala sbírat úspěchy. Takhle vznikla moje přezdívka."
V Pekingu jste páté místo trávila podstatně hůře. Na olympiádu v roce 2008 už jste přeci jen odjížděla jako dvojnásobná vicemistryně světa a očekávání byla větší.
V té době už jsem trénovala dlouho, obětovala jsem tomu dost. Objeli jsme před olympiádou hodně soustředění, měla jsem pocit, že nedělám nic jiného, než že trénuju, jím a spím. Měla jsem představu, že se dřina zúročí a výsledek bude vypadat jinak. Cítila jsem i tlak od okolí, od mnoha lidí jsem slyšela, že i když to pokazím, budu nejhůře třetí. Zklamání bylo o to větší. Neměla jsem ještě tolik zkušeností a trochu jsem tomu podlehla. Dokonce jsem přemýšlela o konci kariéry.
Bojovala jste v Číně s virózou, ale ve finále jste od začátku jasně vedla. Byl to taktický záměr, nebo jste závod prostě přepálila?
Já už ani nevím. Jela jsem, jak jsem byla zvyklá, ale asi jsem to přepálila. Nechtěla jsem jet vabank, na druhou stranu jsem byla hodně motivovaná. Vzpomínám si, že mi pak zničehonic úplně došly síly, zmizela energie a nejelo to.
Porce sebevědomí z jezera Bled
Zanedlouho po olympiádě ještě v témže roce jste vyhrála mistrovství Evropy a mimo Světový pohár jste získala první velkou zlatou medaili. Pomohlo vám to při rozhodování, jestli pokračovat?
Zlom přišel až někdy na jaře 2009, spíš jsem s tím bojovala v zimě, kdy se jen trénuje na trenažérech a v posilovně. Na jaře jsem se do toho znovu dostala, ujistila jsem se v tom, že mám veslování ráda.
Ve Slovinsku v roce 2011 jste poprvé vyhrála mistrovství světa. Tam jste uvěřila, že můžete být opravdu nejlepší na světě?
To byl zlom ve vztahu k olympiádě, získala jsem sebevědomí. Do té doby jsem vždycky byla schopna přivézt medaili, ale většinou jsem se zastavila na druhém místě. Navíc na tom MS nikdo nechyběl, nikdo neměl větší zdravotní problémy. Vyhrála jsem s tím, že jsem byla nejlepší, ne protože mi to přihrály okolnosti.
Byl pro vás hodnotný počin, že jste konečně zdolala velkou soupeřku, Bělorusku Jekatěrinu Karstenovou?
To ano. Několik let jsem na ni zkoušela všechny možné taktiky, ale byla to tak zkušená závodnice, že si vždycky poradila. Vlastně jsem se od ní hodně naučila. Byla na tom výborně fyzicky, ale hlavně se nikdy ani psychicky nenechala ničím rozhodit. Vycházely jsme spolu dobře a v Londýně její trenér říkal, že pokud nevyhraje Kaťa, přejí to mně. Ona může vypadat na první pohled chladně, ale já jsem ji poznala jako slušného a pokorného člověka. Akorát nemluvím rusky a ona zase žádnou jinou řečí. (úsměv)
Rok po vašem zlatém MS přišla olympiáda v Londýně, kde jste stejně jako v Pekingu nebyla zdravotně fit. Jak těžké bylo nepodlehnout nějakému pocitu křivdy?
Zkušenost z Pekingu mi v tom pomohla. Uvědomila jsem si, že i když sportovec dělá pro výkon maximum, málokdy se mu stane, že klapne úplně všechno. Trénink, zdraví, počasí a další faktory. V Londýně mi sice řekli, že jsem zraněná, ale nezlomilo mě to. Věděla jsem, že i tak musím bojovat.
Vrchol kariéry s naštípnutým žebrem
Jenže ona to nebyla žádná malichernost. Natržený mezižeberní sval musí při každém veslařském záběru ohromně bolet, ne?
Bylo to bolestivé, nejen při závodě. Bolelo to, i když jsem byla v klidu. Navíc se na to přišlo po rozjížďce, kdy jsem měla ještě tři závody před sebou a nevěděla jsem, co to udělá po maximálním výkonu. Vždycky jsem na olympiádě nadávala na program, že se jednotlivé závody jezdí obden, ale v Londýně mi to pomohlo. Mohla jsem pokaždé zregenerovat a připravit se.
Bylo v některém okamžiku blízko k tomu, abyste olympiádu vzdala? Po rozjížďce následovalo čtvrtfinále, semifinále a finále.
Před čtvrtfinále jsem váhala, jestli to sval vydrží. Nebyla jsem si jistá.
Památné finále jste ale rozhodla ohromujícím způsobem start - cíl. Chtěla jste rychle překonat úvod závodu, kdy byly bolesti nejhorší?
Tak nějak to bylo. Každou jízdou se to totiž zhoršovalo a po návratu v Praze mi řekli, že jsem měla ještě naštípnuté žebro. V Londýně se o mě staral Pavel Kolář a tvrdil, že pokud přežiju start, dojedu do konce. Na startu je ve vodě největší odpor. Šla jsem do toho s tím, že pojedu co nejdál. A jelo se mi dobře, bylo to zvláštní. Na kiláku jsem se rozhlídla a s tím náskokem jsem se až zalekla, že snad se nezopakuje Peking. Pořád jsem ale měla spoustu energie.
Zdálo se, že až do cíle jste měla závod pod kontrolou.
Samozřejmě jsem na konci tuhla, ale vlastně jsem se ani neopřela do závěru. Chtěla jsem mít jistotu, že nic nepokazím. Na okamžik jsem totiž ztratila balanc, tak jsem raději nezvyšovala počet záběrů a řekla jsem si, že to musí stačit. Holky mě trochu dotáhly, ale šlo o výhru, ne o čas.
Zapadlý úspěch? Jsem nenáročný člověk
Jednou jste řekla, že za celkové vítězství ve Světovém poháru se dává tričko, za jednotlivé závody nic. Je to nadsázka?
Ne, je to realita. (smích) Když se podíváte třeba na Ondru Synka, tak má sponzory, díky kterým si může něco vydělat. Nicméně u veslařů platí, že ten sport musí mít opravdu rádi. Podstoupí množství dřiny, ale na závodech si nevydělají jako biatlonisté nebo jiní sportovci. Nechci si na to stěžovat, každopádně veslař musí mít vnitřní motivaci opravdu velkou.
Jste olympijská vítězka, mistryně světa a pětinásobná evropská šampionka. Mrzí vás, že odměna za takovou kariéru není větší?
Když se mi podařilo vyhrát olympiádu, chviličku jsem si říkala, že jsem si to představovala trochu jinak, ale pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně spokojená. Nejsem nijak náročný člověk, nepotřebuju luxus. Mám rodinu, dům, auto, naprosto mi to stačí.
Čekala jste po zlatém Londýně i větší pozornost od fanoušků nebo médií, než jaké se vám dostalo?
To ani ne, chvílemi mi to přišlo až moc. Není mi moc příjemné být středem pozornosti a dnes mě překvapuje, když mě lidé ještě poznávají. Před rokem mě zastavila paní a chtěla podpis pro syna. Potěšilo mě, že si to takovou dobu po olympiádě někdo pamatuje. Já už beru Londýn dávno jako historii.
Londýn byla z českého pohledu mimořádně úspěšná olympiáda. O to snadněji vaše zlato "zapadlo" mezi ostatními?
Je pravda, že českých úspěchů tam bylo dost. Poprvé se stalo, že jsme měli čtyři olympijské vítěze. V Riu byl jeden, v Aténách také…
Zmiňovala jste Ondřeje Synka. Ten má hromadu úspěchů, olympiádu ale nevyhrál, a přesto je v Česku asi mnohem známější než vy.
Zase má tři medaile z olympiády, navíc vyhrál pětkrát MS. Ondrovi sice chybí olympijské zlato, ale celkově má úspěchů mnohem více než já. Nemůžu se s ním srovnávat.
V tomto ohledu byl trochu symbolický váš konec kariéry, který jste oznámila v den, kdy vláda vyhlásila nouzový stav kvůli koronaviru. Mnoha lidem to jistě zmizelo v návalu důležitých informací.
(smích) Nějak se to sešlo, nečekali jsme to. Měla jsem tiskovku, kde jsme koukali na zprávy. Říkala jsem si, proč to takhle vyšlo, navíc se přesouvá olympiáda. No, co naděláme.
Jak zvládáte s dcerou Adélkou současný stav?
Je to náročné. Přesvědčit dceru, která má dva a půl roku, aby si nasadila roušku, to je nad moje diplomatické schopnosti. (úsměv) Nechodíme ven, maximálně jsme na zahradě. Už je vidět, že by Adélka potřebovala změnit prostředí i lidi kolem sebe, ale nejspíš to vnímají všichni, kdo mají malé děti. Doma se postupem času začnou nudit.
Sestřih kariéry Miroslavy Topinkové Knapkové:
