Bratislava - Jako malý kluk snil o kariéře fotbalového brankáře. O místo v brance se navzdory své subtilní postavě pral jako lev, ale v 16 letech se rozhodl pro změnu a vklouzl do boxerských rukavic. Zvolil dobře. Ján Zachara, jenž se 27. srpna dožívá 90 let, to v ringu dotáhl až k olympijskému vítězství.
Zachara nebyl silovým bojovníkem, jeho předností byla rychlost, obratnost a technika. "Síla nikdy nebyla moje přednost, nepatřil jsem k žádným tvrďákům," přiznal boxer, jenž poprvé vstoupil v soutěži do ringu na mistrovství Slovenska v roce 1944.
Současný styl svého milovaného sportu moc neuznává, vadí mu, že boxerům i divákům jde jen o to, aby někdo skončil na zemi. Podle Zachary by měl být box "pěstním šermem". S nadsázkou také říká, že box je jeden z nejjemnějších sportů, protože se "přece provozuje v rukavičkách".
V poválečných letech patřil box v tehdejším Československu k velmi úspěšným sportům. Z množství zdatných rohovníků se do paměti jeho příznivců vepsala především tři jména: Július Torma, Ján Zachara a Bohumil Němeček. Všechny spojovalo vítězství na olympijských hrách.
S boxem začínal v Trenčíně (narodil se ve vesničce Kubrá, která je dnes součástí Trenčína) a svůj životní turnaj odboxoval v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách. Těsně před odjezdem do finské metropole sice zápolil s nemocí i se zraněným obočím, ale nijak ho to nepoznamenalo. Ve své kategorii, pérové váze do 57 kilogramů, postupně zničil pět protivníků.
"Prvního jsem měl Švéda Wärmströma, druhého Jihokorejce Sua, třetí byl Maďar Erdei. Tehdy jsem v duchu přemítal, že už nemám co ztratit, nikdo mi totiž nedával šanci, že to dotáhnu až sem," vzpomínal po letech Zachara. "Když jsem pak v semifinále zdolal Jihoafričana Leischinga, říkám si - tak, medaile už je." Proti technicky boxujícímu trenčínskému rodákovi nakonec vyhořel i italský borec Sergio Caprari. Zachara ho v závěrečném kole zasypal sérií rozhodujících úderů a vyhrál 3:2 na body.
Jak na Itala, mu radil i jeho velký přítel Július Torma. "Měl jsem od Julka instrukce dát Italovi tři čtyři rány a utéct. Kam, to už mi neřekl. Soupeř dostal tři čtyři rány a stál, když udeřil on, jako by na mě spadla stodola," ohlížel se za duelem, po němž mu jako jeden z prvních gratuloval Emil Zátopek.
Za olympijské zlato prý dostal jako pracovník textilky několik metrů látky, Stalinovy spisy a byl povýšen do hodnosti podporučíka. Tehdy byl totiž vojákem základní služby v Praze. Z peněz, které vybrali jeho kolegové v práci, si pořídil nábytek.
O čtyři roky později se na olympiádě v Melbourne probojoval do čtvrtfinále, je rovněž dvojnásobným mistrem Slovenska a má také čtyři tituly československého šampiona.
S Tormou, olympijským vítězem z roku 1948 ve welterové váze do 67 kg, byly Zacharovy životní osudy úzce svázány. Trénoval s ním v Partizánském a na radu "rytíře kožených rukavic" přestoupil svého času do vyšší hmotnostní kategorie. Když byl po roce 1948 vyřazen z nominace pro OH v Londýně, měl chuť se vším praštit, ale právě Tormův triumf ho znovu nabudil.
S aktivní kariérou se rozloučil v roce 1959 po 450 odboxovaných zápasech. Poté pracoval v hutním závodě a do ringu se vracel jako trenér. V roce 1997 mu Mezinárodní olympijský výbor udělil stříbrný olympijský řád.
