Praha - Holywoodský trhák Rivalové, který popisoval soupeření Nikiho Laudy a Jamese Hunta v boji o titul šampiona formule 1, utnuly závěrečné titulky v roce 1976. Skutečný příběh zarputilého rakouského šampiona tím ale zdaleka neskončil.
Až v následujícím ročníku totiž začala Laudova cesta za druhým titulem mistra světa formule 1. A 2. října 1977, tedy právě před čtyřiceti lety, byla završena v americkém Watkins Glenu.
Ovšem odstartovala vlastně už mnohem dřív. Muž se svérázným smyslem pro humor, svými soupeři přezdívaný kvůli předkusu "Krysa", vyhrál světový šampionát v roce 1975 a také v následující sezoně patřil mezi hlavní favority.
Seriál se vyvíjel tak, že pilot Ferrari měl nakročeno k obhajobě. Po triumfu ve Velké ceně Británie, který získal díky vyloučení v cíli prvního Hunta, měl před svým rivalem z McLarenu velmi slušný náskok 23 bodů (nezapomeňme, že tehdy bylo za vítězství jen 9 bodů).
Nelidská bolest a osudný déšť
Pak přišel osudný 1. srpen 1976 a děsivá havárie, při níž Lauda přežil ohnivé peklo jen díky neohroženosti soupeřů. Kvarteto Arturo Merzario, Brett Lunger, Guy Edwards a Harald Ertl se vrhlo do plamenů a vyprostilo rakouského pilota. Ten i přes snahu kolegů utrpěl vážné popáleniny hlavy a nadýchal se jedovatých zplodin, které ohrozily plíce a přenos kyslíku v krvi.
Lauda však projevil nezlomnou vůli. Procházel doslova nelidskými procedurami, při nichž mu lékaři z plic vysávali odumřelou tkáň. Ještě šest neděl po havárii, při návratu do kokpitu během závodu v Monze, novinář Nigel Roebuck hovořil o tom, jak v pedoku viděl Rakušana sundávajícího si z popálené hlavy fáč plný koláčů zaschlé krve.
Přesto chybělo jen málo a Ferrari slavilo titul i v roce 1976. V posledním závodě se však Lauda, který moc dobře znal cenu svého života, rozhodl v japonském Fudži zbytečně neriskovat. V Grand Prix, která mohla skončit jeho korunovací, v prudkém lijáku zajel do boxů, a šampionem se tak o jediný bod stal miláček žen Hunt.
Zatímco britský playboy se pak věnoval hlavně milostným dobrodružstvím a nekonečným večírkům, vyhrál už jen dvě Velké ceny a v půlce roku 1979 kariéru ukončil, Rakušan byl úplným opakem.
Cílevědomě se připravoval na rok 1977, kdy měl znovu k dispozici výborný monopost Ferrari 312T2. V úvodním podniku v Argentině sice kvůli poruše palivového systému nebodoval, ale pak v pěti ze šesti závodů stál na stupních vítězů.
Titul díky spolehlivosti
Průběžnému pořadí dlouho kraloval Jihoafričan Jody Scheckter ve Wolfu. Jenže zatímco vůz kanadského podnikatele rakouského původu Waltera Wolfa začal v druhé polovině stávkovat, Lauda poctivě sbíral body a od devátého podniku sezony se ujal vedení.
Závěrečnou tečku přidal závodník Scuderie v americkém Watkins Glenu. První říjnový víkend roku 1977 mu k potvrzení titulu stačilo při Scheckterově třetím místě dojet těsně za ním a dvě minuty za vítězným Huntem. V té chvíli už nemusel závodit v Kanadě a Japonsku, takže věrný své pověsti "velkého kalkulátora", závěrečné dvě Grand Prix vynechal.
Na americkém okruhu naposledy závodil za Ferrari, další dva roky pilotoval monopost Brabham. Před sezonou 1980 sice Lauda oznámil konec kariéry, ale už dva roky nato se proháněl na trati v McLarenu. Pro tým, v němž dřív bojoval jeho sok Hunt, získal v roce 1984 svůj třetí titul mistra světa. Bylo to o fous, týmového kolegu Alaina Prosta porazil o pouhý půlbod. Je to dodnes nejmenší rozdíl, který na konci sezony F1 rozhodl o šampionovi.
Formulovou derniéru Lauda absolvoval roku 1985, nyní je nevýkonným šéfem stáje Mercedes. Právě zkušenému Rakušanovi, jenž letos oslavil 68. narozeniny, je přičítána největší zásluha na tom, že Stříbrné šípy před čtyřmi lety "přetáhly" z McLarenu Lewise Hamiltona.
