Na čem teď pracujete?
Právě kreslím masku pro Dominika Hrachovinu do Tappary Tampere. Z Liberce se vrací do svého staronového klubu, akorát mi přišla helma a dělám přípravné práce. Za chvíli už by to mohlo být hezké.
Nemáte při současné pandemii a zastavení téměř celého světa sportu jinak o práci nouzi?
Vyrábím i florbalovou výstroj, masky a chrániče, a tohle se zastavilo. Před play off bývá na prodej a výrobu vždy bohaté období, takže v tomto směru mě to ovlivnilo. Ale zase jsem získal čas na tvorbu nového webu s e-shopem, řešení stavebního povolení pro novou dílnu a podobně. Navíc hokejoví brankáři už začali objednávat na příští sezonu. Vlastně se vůbec nenudím. (úsměv)
Designovat florbalové a hokejové masky jste začal v roce 2008. Kolik lidí se této práci tehdy věnovalo ve srovnání s dneškem?
V té době byli dva nebo tři lidé, o kterých jsem věděl, že něco takového dělají. Ale když jsem si od nich chtěl nechat udělat jako florbalový brankář helmu, nelíbilo se mi to. A proto jsem s tím začal já. Dneska nevím, kolik lidí se tím živí, ale na kšeft kreslí třeba sedm, o nichž vím. Není jednoduché se to naučit a vrcholoví brankáři už jdou podle mě za osvědčenými věcmi.
Helmy, lyže i placatka pro Vildu Čoka
Vy vedle florbalových a hokejových masek kreslíte i na biatlonové pažby a další nejen sportovní náčiní. Co vše je ve vašem záběru?
Začalo to florbalem, dále tedy hokej, biatlon, helmy na rallye, motocyklové helmy, dělal jsem i limitovanou edici pro klub fanoušků harleyů. Také helmy na kolo, paragliding, design lyží, snowboardů, skateboardů. Mimo sport i kryty na telefon, placatky, jednu dokonce k padesátinám zpěváka Vildy Čoka, sponky do vlasů a podobně. Všechno, na čem se drží barva, se dá pokreslit.
Když zůstaneme u masek, jaký je stručný popis procesu u nich?
Velmi rychle jsem zjistil, že pokud děláte všechno přesně, jak se má, tak potom samotné kreslení je vlastně za odměnu. Možná se v tomto odvětví neprosazuje více lidí, protože zvlášť u hokejových helem je například závěrečné lakování opravdová alchymie. Pořád se učíte přidávat různé přísady, aby vám to nepopraskalo. Obecně se maska nejdříve přebrousí a připraví se nástřiky, které narovnají povrch masky, aby tam pak držela barva. Následně se kreslí obrázek, ten má někdy až několik desítek vrstev. Tohle je třeba dělat hodně pečlivě, protože po úderu pukem se vrstva snadno odloupne. A nakonec přijde lakování, na kulatém povrchu helmy znovu až v šesti vrstvách.
Je pravda, že celý proces obvykle trvá kolem 40 hodin?
Je to tak. Než si všechno odstrojíte, přebrousíte a zalepíte, abyste třeba nepřestříkal vnitřek, kam člověk dává hlavu, zabere to dost času. Do toho návrhy, šablonky, 40 až 50 hodin. Nepočítám schnutí a některé další věci.
Přesto se z toho pro vás nestala nudná rutina.
Někdo možná nezažil, že se ráno těší do práce, ale já někdy usínám a ani nemůžu zaspat, protože se těším na to, co budu ráno kreslit. Asi nechci nikdy dělat nic jiného, baví mě to. Na druhou stranu se nechci nikam hnát a extrémně expandovat. Lidé mi nabízejí, že mi chtějí dělat obchoďáka do Švýcarska, do Švédska, ale pro mě by to asi ztratilo kouzlo. Už teď mám spoustu objednávek a někdy nestíhám všem odpovídat.
Neplánujete postupně personální rozšíření firmy?
Postupně možná ano, třeba do toho zapojit přítelkyni. Ale opravdu to nechci hnát do astronomických zisků a s tím přicházejících problémů. Slušně se tím uživím, je to příjemné, ale nechci si přidělávat starosti.
Maska nejlepšího brankáře finské ligy Lukáše Dostála z Ilvesu Tampere:
Takže nesníte třeba o maskách pro NHL? Tvrdil jste, že by bylo i tak hrozně těžké se na její trh dostat.
Už to asi není žádný velký sen. Bylo by hezké vidět své masky v televizi v NHL, ale když se to nestane, nebude mi to vadit. Měl jsem helmu na olympiádě, pažby na olympiádě. Mám helmy v českém nároďáku a to je pro mě daleko více než NHL. V biatlonu má pažbu ode mě dokonce už také čínská závodnice Ťia-lin Tchang.
Čeští kluci nakopli zkrášlování pušek
Možná se chytí i někdo z dalších týmů, ne?
Přesně tak, proč ne. Vůbec jako první s tím začal Ondra Moravec a přes doporučení se dostal ke mně. Přitom já jsem biatlon sledoval odmalička, už v 90. letech. Když se mi Ondra ozval, bylo to úplně skvělé. (Vítek a Moravec se oba narodili ve stejný den, 9. června 1984 - pozn. red.) Do té doby to v biatlonu nikdo neřešil, měli jen různě barevné pažby, do toho spoustu reklam. Udělal jsem pažbu Ondrovi a rozjelo se to ve velkém. Dokonce jsem si s nimi byl zastřílet, všichni jsou strašně milí. Je to zase trochu jiná komunita, než znám z hokeje.
Podle vás byli čeští biatlonisté v tomto směru průkopníky?
Troufnu si říct, že ano. Rozšířilo se to, kluci třeba říkali, že se s nimi bavil Martin Fourcade, načež si někde nechal udělat na pažbu francouzskou trikolóru. Čeští kluci to opravdu nakopli a dnes už moc lidí ve Světovém poháru nemá pušku jen v barvě dřeva. Češi si to upravili v jednu chvíli skoro všichni a rozjeli takovou módu. Chápu, že mně se ze zahraničí v biatlonu mnoho lidí neozývá, protože nemohou být dlouho bez pušky.
A jak to tedy bylo v případě Číňanky Ťia-lin Tchang?
Nechala si v Čechách udělat pažbu od Pepy Šenberka a přes šéftrenéra Ondru Rybáře oslovila s designem mě. Vtipné bylo, že chtěla nějaké čínské znaky, dostal jsem obrázek na WhatsAppu a musel jsem to udělat. (smích) Vlastně jsem nevěděl, co kreslím. Nicméně jezdí s tím dodnes, nepřelepila to, takže jsem to asi trefil. Ať už to znamená, co to znamená.
Kdo byl největší perfekcionista, s kterým jste se setkal?
Těžko říct, myslím, že z podstaty té činnosti musí být biatlonisté i brankáři všichni velcí perfekcionisté. Dá se to říct o Ondrovi, Michalu Krčmářovi i Michalu Šlesingrovi, ten to potřeboval mít vyladěné opravdu do poslední tečky. U gólmanů si dává hodně záležet právě Dominik Hrachovina, ale kluci, kteří se ke mně vrací, mi už věří a více to nechávají na mně. Občas jsem jim něco rozmluvil, poupravil. Matěj Machovský mívá vždycky přesnou představu, totéž Roman Will. Když máte všechno v pořádku, což souvisí i s maskou, chytáte lépe. Já jsem deset let chytal florbalovou extraligu, takže se dokážu do kluků vcítit.
Podobný význam má i zdobení pušky a symboly na pažbě, že?
Myslím, že biatlonisté a biatlonistky chtěli nějakou změnu, potřebovali to mít hezké a chtěli tam mít věci, které pro ně něco znamenají. Může je to nějak uklidnit. I když biatlon jako takový nechápu, protože když jsem si s klukama zkoušel střelbu, bylo to něco neuvěřitelného. (smích) Musí se tam skloubit psychika s fyzickým fondem, je to hrozně těžké.
Zkrášlování biatlonové pažby v dílně Romana Vítka:
Jedna partnerka vydržela jen pět dní
Co nejbizarnějšího jste kreslil?
Většinu věcí dokážu sám jako gólman pochopit. Někteří kluci chtěli nahé přítelkyně, což jsem spíše odmítal. Bylo to srandovní. (smích) Ono se dá nakreslit vlastně všechno, beru to jako výzvu. Baví mě nové věci, které jsem třeba ještě nekreslil. Robertu Kristanovi jsem na masku Pardubic kreslil pekelného koně, sám mám koně hodně rád, takže mě to vyloženě naplňovalo. Když chytal za Pardubice Kuba Štěpánek, dělal jsem mu zase Železníka s Josefem Váňou, na druhé straně měl Rogera Federera.
Když se gólman s přítelkyní rozejde a má ji vyobrazenou na masce, musí se to pak předělávat, viďte?
Asi sedmkrát jsem předělával masku, na které byla podobizna přítelkyně. Nejkratší rekord byl, když na masce vydržela jen pět dní. Děti, psi, to je úplně v pohodě, ale přítelkyně se snažím rozmlouvat.
Nahotinky vám zase připadají na maskách nevkusné?
Nelíbí se mi to tam. Nechtělo to moc lidí, ale říkal jsem jim, ať si dobře rozmyslí, jestli chtějí na masku nahou přítelkyni i s obličejem. Když mi pak začali ukazovat fotky, tak jsem říkal, ať si je raději nechají. (smích)
V biatlonu svou pažbou hodně zaujala Markéta Davidová. Růžová či fialová barva, hvězdičky, jednorožci. To ale není vaše práce, že?
Není, má to odněkud ze Slovinska. Co vím, měla trochu jinou představu a přišlo jí to bez návrhu už celé hotové a zalakované. Údajně byla hodně překvapená, ale dokonce to pak vyhrálo anketu mezi závodníky na sociálních sítích. Proč ne, vypadá to super. Na druhou stranu já bych člověku nikdy neposlal hotovou věc bez návrhu, netroufl bych si na to.
Airbrushem se živíte, ale věnujete se také práci trenéra ve florbalu. Jak jste se dostal ke koučinku brankářů na úrovni reprezentace?
Nejdříve jsem trénoval na klubové úrovni v Pardubicích a přes trenéra z Pardubic jsem se dostal k ženské reprezentaci. Do té doby totiž taková pozice ve florbale ani neexistovala. Teď už jsem u reprezentace mužů i žen, mí šéfové jsou tedy Fin a Švýcar, je to dost zajímavé. (úsměv) V mužském trenérském týmu jsou teď vlastně jen Finové a já.
Jak jste prožíval loňský kolaps ženského týmu na mistrovství světa v semifinále proti Švýcarsku, kdy Češky v závěru ztratily náskok 6:1?
Mám dobrou průpravu z Pardubic, vždycky jsme byli v extralize spíše podprůměrný tým. Takže vnímání neúspěchu mám zažité, ale tohle bylo samozřejmě moc, bylo to v háji. Navíc si myslím, že dva góly Švýcarek neměly platit kvůli vysoké holi a postavení v brankovišti. Byl jsem naštvaný, mrzelo mě to. Průběh zápasu byl pro nás a holky na hřišti asi moc klidný, nebyly na to připravené. Nechci říct, že chlapům by se to nestalo, ale reagují jinak, v těch závěrech možná lépe. Beru to tak, že se musíme poučit a do příště být daleko lepší.
Bývala pardubická maska Jakuba Štěpánka s dostihovými motivy: