V uplynulém roce jste ukončil kariéru a uspořádal rozlučku v Brně. Nastala pro vás velká změna?
Na konec kariéry jsem se připravoval delší dobu. Měl jsem bohužel smůlu na zranění, bylo jich docela dost. Od mého přestupu do Slovácka jsem se na to hodně připravoval. Bohužel jsem ale nepočítal s tím, že po jedné sezoně přijde tak vážné zranění. Přesvědčil jsem sám sebe o tom, že to ještě zkusím, ale věděl jsem, že už se nebudu o nic pokoušet a pomalu jsem se začal připravovat na jinou práci.
Bylo to těžké rozhodnutí?
V hlavě jsem už na to byl nastavený, proto se mi přecházelo líp. Jednodušší to bylo v tom, že jsem věděl, co bych chtěl dělat. Ve své kariéře jsem všechno dělal na sto procent a poctivě. Takže jsem si říkal, že změna bude ku prospěchu věci, než abych někde trénoval, hrál a de facto si ničil zdraví. Stejně bych jen oddaloval změnu, která musela přijít. Teď dělám něco, co můžu dělat pořád a nemusím přemýšlet nad tím, jestli mě někde píchne v koleni. Navíc můžu profesně růst.
Takže vám fotbal nechybí?
Vůbec. Po herní stránce ta chvíle nastala, když mně zranění řeklo, že to takhle být nemá a mám jít jinou cestou. U fotbalu jsem zůstal díky komentování a díky tomu, že pořádám fotbalový kemp pro děti a v rámci dalšího projektu jezdím po klubech a s dětmi trénuju. Zůstal jsem u toho, co mi dává smysl, jsem celkově spokojenější. To byl po kariéře můj hlavní cíl. Když jsem ve fotbale šel asi posedmé na operaci, vždycky ve chvíli, kdy se mi začalo nejvíc dařit, už to bylo nějaké znamení.
Co přesně vůbec děláte po konci kariéry?
S manželkou máme firmu a organizujeme kroužky v mateřských a základních školách v okolí Brna a Zlínském kraji. Staráme se asi o dva tisíce dětí. Organizace kroužků a dalších projektů pro děti, jako je velký florbalový turnaj, taneční soutěž, můj fotbalový kemp a další akce. Celý rok pracujeme s dětmi, nejde jenom o sportovní kroužky. K tomu jsem chtěl zůstat nějak u fotbalu, takže dělám i experta v televizi.
Říkal jste, že po konci kariéry jste se probouzel pravidelně i 5:30. Ještě to trvá?
Už ne (smích). V létě, až bude světlo, tak v tom budu pokračovat. Vstávám kolem šesté a chodím běhat, abych se nastartoval. Ale v zimě je tma, takže si to vynahradím jindy, až je čas.
Patřil jste mezi tvořivé hráče. Působil jste na hřišti tak, že fotbal vás baví díky hře samotné. Je to u dnešních dětí jiné?
Ne, naopak. Myslím si, že je to stejné, jako jsem to měl já. Jen je potřeba dnes děti motivovat. Ukázat jim, že to jde, i když ještě jsou v menších klubech. Je to o nich, o jejich práci. Nejvíc mě láká, že spousta dětí by to zabalila, ale pak za nimi přijedu, řeknu jim příběh. Přijedu jednou, dvakrát, vícekrát. Dát jim motivaci, aby se z nich stali velcí hráči. Mám rád, když vidím, že se zlepšují.
Jako fotbalový expert spolupracujete s Českou televizí. Jaká je to zkušenost?
Už během kariéry jsem to vyhledával. Když jsem dal gól, tak jsem byl nejradši, že budu moct jít po zápase na tiskovku nebo mluvit do televize. Měl jsem to rád, takže jsem k něčemu podobnému směřoval. Vlastně jsem tomu šel sám naproti. Jak jsem skončil kariéru, oslovil jsem lidi v České televizi, jestli bych mohl dostat šanci. Komentuju zápasy většiny moravských týmů, ale největší zkušeností pro mě bylo mistrovství světa v Rusku.
V čem to bylo odlišné?
Bylo to daleko náročnější, než když komentujete jeden zápas. Byl jsem v Rusku celý týden v kuse. Každý den jsem komentoval jeden nebo dva zápasy. Byla to obrovská zkušenost, i když hodně náročná. Jsem teď o krok dál, příště to pro mě nebude žádná novinka.
Jak se Rusko změnilo od dob vašeho přestupu v roce 2008 do CSKA Moskva?
Rusko se změnilo hodně a změnilo se k lepšímu. Čistě po sportovní stránce mistrovství světa zemi hrozně pomohlo. Zvládli to skvěle organizačně. Vybudovalo se po Rusku spoustu stadionů. Celkové vnímání fotbalu se oproti době před deseti lety hodně posunulo. Hraje tam spousta dobrých hráčů a je to tam atraktivní. Vzhledem ke krizi mezi Ukrajinou a Ruskem to teď je asi míň jednoduché, zemi to asi nepomohlo. Pořád ale hráči chtějí chodit hrát do Ruska a dál budou, protože díky mistrovství světa se tam vybudovalo zázemí na špičkové úrovni.
Rok jste působil ve Spartě, se kterou jste získal i mistrovský titul. Jak vnímáte současnou situaci klubu?
Sleduju to. Myslím si, že je dobře, že dali pravomoci sportovního ředitele Tomáši Rosickému. Je to obrovská osobnost Sparty. Mělo to nastat už dávno, nevím, proč s tím tak dlouho čekali. Každý se musí učit, ale touto cestou šel Honza Nezmar, který ve Slavii ukazuje, že je top manažer, Zdeněk Grygera ve Zlíně taky top manažer, Štěpán Vachoušek v Teplicích taky. Nevidím jediný důvod, proč by ve Spartě nemohl být Tomáš Rosický. Hlavně kvůli zjednodušení, aby dali kompetenci jednomu člověku, který to bude mít na starosti, a v klubu byla nějaká hierarchie.
Ne jako nyní, že každý v klubu má nějaké kompetence. Potom nastávají problémy, které tam teď jsou. Měl by to mít na starosti jeden člověk jako například v Plzni pan Šádek, ve Slavii Honza Nezmar. Tito lidé nesou zodpovědnost. Buďto se to zjednoduší a bude to fungovat, nebo nebude. Potom ale budou mít jednoho viníka a ne jako dnes, kdy to dlouho nefungovalo a nenašel se viník. Tato změna Spartě hrozně pomůže, navíc Tomáš Rosický v kariéře dokázal úplně nejvíc a je top hráč. Sparta se díky němu může vrátit tam, kam patří.
Vy jste neuvažoval o tom, že byste ve fotbale zůstal třeba v podobné pozici?
Na rovinu. Je to otázka nabídky a ta zatím žádná nepřišla. Vzhledem i k našemu podnikání s manželkou to teď asi ani není aktuální. To je pro nás priorita číslo jedna. Vím, jak to ve fotbale chodí. Je to o lidech. Teď pracuju s lidmi, kterým věřím. Možná se nám tolik daří, protože kolem sebe máme správné lidi, kterým důvěřujeme a navzájem se chceme posouvat. Do konce života chci takto pracovat. Ne s lidmi, kteří takto nastavení nejsou a se kterými si nerozumím. To nikdy nebude fungovat. Možná se v budoucnu vrátím k fotbalu, ale teď to neřeším. Teď řeším, co mě baví a taky živí. Má to obrovský smysl. Řídíme aktivity pro dva tisíce dětí, děláme radost spoustě lidí. Fotbal jsem dělal celý život, ale když se k němu nevrátím, nic se nestane.
Mimochodem, jak to vypadá s vaším cílem naučit se hrát na klavír?
Zatím je to špatné. Hledám správného učitele. Jednou už jsem málem začal chodit, ale paní, co mě měla vyučovat, šla do důchodu. Takže hledám dál. Motivace mi nechybí, jen se tomu musím začít věnovat (smích). Teď mě motivuje i dcera, která začala hrát a jde jí to krásně. Dal jsem si za cíl naučit se to do čtyřiceti, takže mám ještě nějaký čas. Chci dokázat, že to jde. Stačí chtít.
