Příběh současného Lipska a do značné míry i současného PSG je totiž především příběhem moderního fotbalu v době pozdního kapitalismu. Oba kluby představují dotažení komercializace sportu do extrému.
Jak pro Katar, tak pro Red Bull jsou fotbalové projekty jen jakýmisi vedlejšími projekty, ve kterých jde primárně o jiné cíle než o budování klubu, upozorňuje Miguel Delaney, respektovaný fotbalový komentátor listu The Independent.
Paris Saint-Germain
Paris Saint-Germain má jiné kořeny než Lipsko. Současný francouzský mistr je považován za typický příklad takzvaného sportswashingu. Tedy jevu, kdy si zpravidla nedemokratický režim snaží vylepšit svůj obraz skrze pořádání významné sportovní akce nebo vlastnictví klubu. V tomto případě jde o absolutistickou (i když ne formálně) monarchii v Kataru, která skrze státní podnik Qatar Sports Investements tradiční francouzský klub od roku 2011 vlastní.
Kdy je komerce příliš?
"Samozřejmě, že je to komerční aktivita. Sice díky ní neprodám ani o plechovku energeťáku víc, ale rozhodně to hodně rozšíří povědomí o značce," nechal se pro zmiňovaný The Independet slyšet majitel klubu Dietrich Mateschitz, zakladatel impéria se jménem Red Bull.
Slova Mateschitze provokují. Nastolují otázku, proč chodí fanoušci na fotbal. "Povědomí o značce" zřejmě není tím hlavním důvodem. Ačkoli reklama a sponzoři hrají v moderním fotbale větší a větší roli, stále ještě je fotbal, jak je vnímán u tradičních klubů, spíše společenskou a kulturní událostí než jen komercí.
To ústí v nevraživost na tradiční fanouškovské scéně. Nejvíc se s akty nenávisti a odporu setkává Lipsko přirozeně v domovském Německu. "Nenáviděli nás od prvního zápasu, především kluby z bývalé NDR. Po našem premiérovém utkání na náš autobus házeli kamení. Bezpochyby nejnenáviděnější klub v zemi, ale má i respekt," vzpomíná trenér Alexander Zorniger, který jako první postoupil s RB Lipsko o soutěž výš.
Například časopis 11Freunde, zaměřený hlavně na fotbalovou kulturu, dokonce odmítl úternímu semifinále věnovat jakoukoli pozornost. Odůvodnění? "RB Lipsko není klub. Je to napodobenina."
"Za posledních třicet let tu bylo hodně fanouškovských protestů. Proti policejnímu násilí, místům k sezení, placenému vysílání, rozdělení kol do hracích dnů a podobně. A to všechno se teď shluklo v debatě kolem RB Lipsko," myslí si Robert Claus, teoretik zabývající se fanouškovskou kulturou v Německu.
Vyjmenovává problémy, které se tolik příčí tradiční fanouškovské základně. "Klub nemá dlouhou tradici, nemá širokou základnu členů, je na něj pohlíženo jako na umělý produkt. Lipsko nejvíce symbolizuje komercializaci německého fotbalu."
RB není jediným "umělým" klubem
Všechno začalo v roce 2009, kdy nápojový gigant koupil licenci od klubu SSV Markranstädt, tehdy hrajícího pátou nejvyšší soutěž. Původní klub zůstal sice zachován, ale kolem se změnilo téměř všechno v obří reklamu pod názvem RB Leipzig.
Claus poukazuje, že na umělém základě vznikla řada klubů. Od bundesligového Leverkusenu, v podstatě podnikového klubu farmaceutické firmy Bayer, po anglickou Chelsea nebo Liverpool. Vždy trvalo nějaký čas, než se debata kolem klubu usadila. "To se může stát také v případě Lipska, ale vyžaduje to i snahu klubu," poukazuje Claus.
Zajímavá je v tomto směru i přestupní politika klubu. Mančaft Juliana Nagelsmanna stál méně než polovina přestupní částky utracené PSG za Neymara, ale i díky velké míře korporátního řízení klubu, který těží z toho, že Red Bull vlastní po světě čtyři významné celky: Lipsko, Salcburk, New York a brazilské Bragantino.
Lipsko, v jehož kádru je i český fotbalista Patrik Schick, je postavené na výchově talentů, které dokáže zpeněžit. Samotný klub ale zatím nevychoval jediného hráče, který by hrál v bundeslize. Všichni přišli z jiných "franšíz" Red Bullu. Třeba Dayot Upamecano a Marcel Sabitzer ze Salcburku, Tyler Adams z New Yorku.
"RB Lipsko není v Německu jediný klub postavený na kapitalismu. To by bylo směšné říct. Ale dotáhlo finanční a politický vývoj ve fotbale za posledních třicet let do extrému," doplnil Claus pro The Independent.
