Co prožíváte s dnešními mladými skokany?
Všechny naše někdejší vymoženosti berou jako samozřejmost. Za našich časů jsme bojovali o účast na mistrovství republiky, na kterém mohlo startovat nejvýš sto dorostenců. Dnes jsme rádi, když jich na šampionát přijede kolem dvaceti…
V čem vidíte příčiny tohoto stavu?
Je jich víc. Především za mých časů v každé podkrkonošské vesnici byly můstky, na nichž vyrůstali pozdější reprezentanti. Dnes tyto můstky chybějí, není na čem skákat. A protože nejsou peníze, tak těch několik, co ještě před časem byly k dispozici, chátrá. Velice smutný je například pohled na můstky v tradičním Harrachově. A v neposlední řadě mládež má teď spoustu jiných zájmů, než je náročný sport.
Proč podobné problémy nemají v sousedních zemích, ať již v Německu, Rakousku či Polsku?
Mají větší základnu, což je základ úspěšnosti. Tehdy byl v naší republice jiný systém, vrcholový sport těžil ze středisek mládeže dotovaných penězi ze státní poklady. Dnes oddíly živoří, je velice málo i trenérů.
Český skok na lyžích se tak dostal do průměrnosti. Nebo ho snad vidíte v jiném světle?
Tři či čtyři kluci nejsou špatní, často zaslouží pochvalu za vydařený skok, ale ve druhém kole ho už neumějí zopakovat. V domácích podmínkách jim chybí víc sněhu a větší konkurence.
Kdo má podle vás největší ambice prosadit se brzy i ve velkých mezinárodních závodech?
Především Roman Koudelka. Věřím, že ještě v této olympijské sezoně se protlačí do elitní desítky. Z talentovaných mladíků na sebe nádherným výkonem 222 metrů upozornil Tomáš Vančura. Další zlepšení čekám od juniorského mistra světa Viktora Poláška. A především díky výbornému skoku dosáhl stejného triumfu i sdruženář Tomáš Portyk. Není přece náhoda, že se dokázali prosadit na mezinárodní mládežnické scéně.
Co je třeba pro to, aby pronikli mezi elitu?
Potřebují v závodech po svědomité přípravě sbírat potřebné zkušenosti, a vytvořit si tak reálnou naději na zařazení do vybrané světové skokanské společnosti. Jsem optimista a věřím, že se jim to podaří.