Jak si vzpomínáte na sobotu 18. ledna 2003 v areálu v Novém Městě na Moravě?
Je hrozné, že už je to 20 let. (úsměv) Ale vzpomínám si na ten závod dobře, na segmenty z trati. Byl to individuální start, volnou technikou, nestartoval jsem poslední, přesto jsem si vyjel takový náskok, že jsem věděl, že vyhraju. Posledních 300 metrů bylo dost emotivních.
Plácl jste si s trenérem a mohl jste slavit dopředu.
Přesně tak, vyhrál jsem o půl minuty. Navíc to bylo v Novém Městě, kde tehdy chodily na běžecké lyžování masy lidí. Jednou jsem tam zažil 32 tisíc diváků. Vždy mě to tam bavilo, rád jsem tam závodil, o to sladší to bylo.
Přitom na začátku sezony 2002/03 jste byl v Kuusamu těsně druhý. Později jste přiznal, že i proto, že jste během závodu pokukoval na jezero, jak po něm jezdí skútry.
Nebyl jsem druhý kvůli koukání po jezeru, jen jsem tím deklaroval, jak dobře a bezproblémově se mi jelo. Došlo tam k chybičce v servisu, měl jsem v Kuusamu hlášeno, že jasně vedu, ale vypadl jim ze systému Rus Vasilij Ročev. Zjistil jsem až v polovině posledního okruhu, že jsem druhý. Zareagoval jsem, stahoval jsem, ale nevyšlo to. I tak byla bomba, že jsem byl na druhém místě. Do té doby jsem na stupních vítězů nikdy nestál.
V té době vám bylo 25 let. Změnil jste se pak jako závodník? Na stupně vítězů už jste ve Světovém poháru pronikal pravidelně.
Určitě, otevřelo mi to dveře. Do závodů jsem chodil s jiným očekáváním, samozřejmě byl na mě i vyšší tlak. Desáté místo už třeba okolí bralo jako výsledek nic moc, ale já jsem si vždy uvědomoval, jak těžké je dostat se do elitní desítky.
O pár let později přišla v SP sezona 2007/08, kdy jste ze stupňů vítězů skoro neslezl a seriál s přehledem vyhrál. Jaké to bylo?
Sešlo se iks věcí dohromady, bylo to i o štěstí. Sportovec to potřebuje. Úvodní závod SP se jel v Beitostölenu, já jsem měl v přípravě hromadu zdravotních problémů a vůbec jsem si nevěřil. Přesto jsem skončil druhý a dodalo mi to víru. Ve druhém závodě už jsem vyhrál, poprvé jsem měl žluté číslo a najel jsem na vlnu, ze které mi připadalo, že nejde spadnout. Zpětně se mi to hodnotí až pohádkově. Přitom když na tu sezonu vzpomínám, rozhodně jsem před každým závodem žádnou velkou sebedůvěru neměl.
Jak to? Říkal jste si, že už to musí skončit?
Někdy jsem si až říkal, že snad nepůjdu na start, protože nemám šanci. Trenér měl se mnou v tomto ohledu hodně práce. Přitom když to řeknu zjednodušeně a nafoukaně, ostatní v té sezoně většinou závodili o druhé místo.
Světový pohár jste vyhrál s gigantickým náskokem 633 bodů.
To byla opravdu pohádka. V té době mě přirovnávali k legendárnímu Björnovi Daehliemu, který měl jednou podobnou sezonu. V distančních závodech jsem nebyl horší než čtvrtý. Sešlo se něco až nadpřirozeného, vyhrál jsem i Tour de Ski a náskok v SP jsem měl v té době rekordní.
Je škoda, že v té sezoně nebyla olympiáda ani mistrovství světa?
Podobné dotazy jsem dostával, ale já jsem vůbec rád, že jsem takovou sezonu zažil. Na olympiádě v Turíně a MS v Liberci jsem byl druhý za Estoncem Andrusem Veerpalem, kterého všichni podezřívali z dopingu, někdy měl i pozitivní test. Ale tohle ani to, že sezona 2007/08 nebyla olympijská, mě zpětně vůbec netrápí.
Medailí z olympiády a MS máte celkem pět. Opravdu vám zlatá ve sbírce nechybí?
Občas se popichujeme s Martinem Koukalem, který zlatou z MS má. (smích) Jsme dodnes velcí kamarádi. Už s tím zkrátka nic neudělám. Na olympiádě v Soči mě dokonce konfrontovali s informací, že Veerpalu o zlato z Turína možná přijde. Ale já jsem tehdy stejně do televize pověděl, že tu zlatou nechci. Moje medaile je stříbrná, s tou žiju. Neměl jsem ojedinělé výsledky, do špičky jsem patřil, takže jsem to přešel s lehčím srdcem. Čas od časy si tu medaili do ruky vezmu a netrápí mě, že má jinou barvu.
A nebyla zlatá náhodou vaším motorem a důvodem, proč jste se MS účastnil ještě v 37 a 39 letech?
Nebyla to žádná honba za zlatem. Spíš mě ten sport pořád neskutečně bavil a i v tom věku mi šel. Bylo náročnější skloubit to se soukromým životem, chtěl jsem být víc doma. Přesto ve mně dál byla touha ještě soutěžit a přidat nějaký výsledek. Ale neměl jsem to spojené se zlatou medailí, že by to měla být náplast za Turín nebo tu sezonu 2007/08.
Na MS 2015 ve Falunu jste o to zlato přesto bojoval v cílové rovince na padesátce a byla z toho stříbrná medaile. Byla speciální, protože šlo o dlouhý královský závod s hromadným startem?
Bylo to speciální tím, co všechno jsem obětoval. Nejlepším závodem pro mě vždy byly patnáctikilometrové distance, především klasicky. Jenže ve Falunu se patnáctka jela bruslením a v klasice jasně vyčnívala padesátka. Vytyčil jsem si to jako hlavní cíl, bylo to motorem celé mé letní přípravy. Určité závody jsem kvůli tomu vynechával. Testový závod pro mě potom byla ta patnáctka bruslením na MS. Chtěl jsem zjistit, jak na tom jsem.
Byl jste sedmý a pro padesátku jste pak obětoval účast ve štafetě.
Ano, udělal jsem to poprvé v kariéře. Bralo se to hodně kontroverzně, velmi nemile to hodnotili i komentátoři České televize. Byl to velký risk a s tím jsem na start padesátky šel. Věděl jsem, že když to nevyjde, všichni mě sežerou. V tom závodě byly těžké povětrnostní i sněhové podmínky, ale dopadlo to senzačně. Byl to takový americký příběh.
Od roku 2019 trénujete polské běžce na lyžích. Jaký posun jste s nimi od té doby udělal?
Tým se zvedl podstatnou měrou. Dominik Bury byl v poslední etapě letošní Tour de Ski jedenáctý, což je pro Polsko s výjimkou Justyny Kowalczykové historický výsledek. Pracuju teď s pěti sportovci včetně žen a všichni už zajeli v SP výsledek na hraně dvacítky. Za mě je to velký pokrok, protože polský běh až na Justynu nikdy nebyl v úplné špičce. V kontextu polské základny a jejich dřívějších výsledků se musím trochu pochválit. (úsměv)
Těmi výsledky jako byste dotahovali Čechy, je to tak?
Samozřejmě jsem trochu ješitný a chci prohánět český tým. Abych dokázal, že to dělám a děláme dobře. Jsem Čech, fandím jim, ale na závodech jsou to pro mě soupeři. Chci je porážet, stejně jako ostatní týmy. Pracuju pro Polsko a dělám pro to maximum.
Chtěl byste se do budoucna od Poláků posunout výše?
Hned v první sezoně u Poláků mě kontaktovali Němci, ale bral jsem to tak, že jsem Polákům slíbil spolupráci do olympiády v Pekingu. Chodili jsme kolem sebe i s českým týmem, kde by to sice asi nebylo o trenérské pozici, ale ani tak to nedopadlo. Vloni na olympiádě jsem měl zase další nabídky, nicméně prodloužil jsem u Poláků. Letos vedu i děvčata a celkově nám to výborně funguje.
U Poláků se vám zalíbilo?
Ano, mám pozitivní zpětnou vazbu a dělám tu práci rád. Pokud přijde nabídka odjinud, stejně jako ty předchozí bych ji zvažoval. Ale jako sportovec jsem pořád lítal po světě, teď v tom pokračuju jako trenér. Není to jednoduché pro soukromý život a vždy se budu rozhodovat podle toho, jestli mi to rodina bude i nadále tolerovat. Mám od ní extrémní podporu.
