Praha - Už dva čeští sportovci mu mohou děkovat za záchranu kariéry. Dvaačtyřicetiletý právník Jan Šťovíček vysekal z dopingového stínu nejdříve před olympiádou v Londýně kajakáře Jana Štěrbu, letos definitivně také Romana Kreuzigera.

Málokdo v tuzemsku proto může tak fundovaně mluvit o současné situaci kolem světové atletiky, kterou už více jak dva týdny ničí dopingový přízrak vyvolaný reportážemi německé televize ARD a britského deníku Sunday Times.

"Přijde mi to celé vůči atletice i sportovcům dost nefér. A pokud z toho vyjde, že se jednalo jen o politickou hru, měla by se příslušná média atletům omluvit," řekl Šťovíček v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz. Mimo jiné jen pár hodin před volbou nového šéfa Mezinárodní atletické federace (IAAF), jímž se dnes ráno stal Sebastian Coe (více zde).

Proč by se najednou 600 atletů přiznalo?

Co si osobně myslíte s odstupem dvou týdnů o dopingovém skandálu, který stále hýbe atletikou?

Proti dopingu musíme bojovat, do sportu zkrátka nepatří. Ale tato forma boje není fair play. Jedná se o mediální spekulace, osočování sportovců - a vlastně bez důkazu. Jsem rád, že se probudila WADA (Mezinárodní antidopingová asociace) a všechno detailně vyšetří. Pokud se prokáže doping - pak ať konají příslušné disciplinární orgány a trestají podle pravidel. Pokud ne, řekněme to jasně a ARD i Sunday Times by se měly atletům omluvit.

O víkendu vyšlo najevo, že ve zprávě zveřejněné ARD a Sunday Times byla také data z MS 2011 v Tegu, kde se měla třetina z 1800 atletů v dotazníku WADA přiznat k tomu, že v předchozích 12 měsících dopovala. IAAF ale měla právo studii vetovat, nezveřejnit ji a to také učinila. Co si myslíte o této studii i tom, že IAAF výsledky nezveřejnila?

Těžko se k tomu vyjadřovat. Opět, je to jen určitá nepodložená informace, možná spekulace, těžko říct, jak to tehdy bylo. Pokud se někdo k dopingu přizná, pak je to důkaz jako každý jiný a je s podivem, že příslušné disciplinární orgány a WADA nekonaly. Ale protože se tak nestalo, tak si kladu otázku, zda je ta mediální informace pravdivá. Mimochodem, nepřijde vám to divné, proč by se 600 atletů z ničeho nic přiznalo k dopingu?

Dle atletické federace bylo ve zmíněném období let 2001 až 2012 potrestáno zákazem startů už 28 sportovců z údajného seznamu. To je zhruba pětina. Není to chabá obrana?

Tak zjevně se trestalo jen tam, kde byly důkazy. Můžete mít tisíce podezřelých, ale dokud doping neprokážete, nemůžete přece trestat.

Testovat všechny je moc drahé

IAAF tvrdí - a český svaz ji v tom podpořil - že je to kampaň bez důkazů vedená proti atletice. Že ta investuje ze svého miliony na antidopingový program ročně (jeden test na EPO stojí zhruba 200 až 250 eur, pozn. autora). Na druhou stranu, postavil se proti ní i například olympijský vítěz Robert Harting.

Myslím, že toto je důsledek způsobu komunikace. Harting a další atleti jistě budou frustrovaní, co má tohle všechno znamenat. Před MS a před volbou nového vedení IAAF. Atletice, sportovcům i IAAF to určitě škodí. A opět, je škoda, že jde jen o kusé informace a spekulace - nikdo nemůže říct, zda za tím něco je, nebo není.

V neděli přišly další informace, že mají být na základě dat získaných ARD a Sunday Times údajně v ohrožení čtyři špičkoví ruští atleti.

O ruské atletice se spekuluje už delší dobu, ale znovu - je lehké na někoho ukázat prstem a říct, že je podezřelý. Ale jiná věc je někoho z dopingu usvědčit!

Poslední zprávou je ta, že se světová atletická federace rozhodla snížit o třetinu počet testovaných sportovců na blížícím se světovém šampionátu. Jako důvod udala ten, že se zaměří na kvalitu, nikoliv kvantitu.

Nevím, jak to bylo na předchozích šampionátech, ale představa, že testují všechny atlety, je neskutečná. Víte, jak by to bylo drahé? Jeden test stojí přes dvě stě eur. A k tomu směřuje i obecná odpověď na tuto otázku. Dopingové testování je všeobecně drahé, a je proto třeba se soustředit na ty skupiny atletů, kde je možné riziko největší.

Biologické pasy nejsou dotaženy

Jak velký je dle vás z vlastních zkušeností rozdíl u krevního testu mezi podezřelou hodnotou a dopingem. Jan Chlumský z České antidopingové centrály v rozhovoru pro Aktuálně.cz (více zde) mimo jiné řekl, že dva vzorky na sportovce je strašně málo, aby to něco ukázalo.

Doping EPO se prokazuje buď pozitivním vzorkem, anebo na základě analýzy dlouhodobě prováděných testů zachycujících vývoj krevních hodnot, jako je hladina hemoglobinu, retikulocytů atd. Tomu se říká biologický pas. I pokud má sportovec negativní vzorek, může být pořád ještě usvědčen z dopingu na základě biologického pasu. Ale na to opravdu dva vzorky nestačí. Je zapotřebí dlouhodobého sledování hodnot a desítek odběrů. Čím více odběrů, tím je pas přesnější a má vyšší vypovídací hodnotu. Dva vzorky mohou vyvolat podezření, ale na usvědčení sportovce je to málo.

IAAF začala s biologickými pasy až v roce 2009. Sice dříve než jiné organizace, například cyklistická UCI, na druhou stranu, o krevním dopingu se ví už přes 20 let a boom EPO byl na konci 90. let minulého století.

Těžko říct, kdy byl ten opravdový boom EPO, ale spíš bych to spojoval s érou Lance Armstronga. Biologický pas a jeho analýza je komplikovaný nástroj a jeho zavedení stálo mnoho úsilí a finančních prostředků při vývoji a aplikaci. Bohužel stíhání dopingu vždy reaguje na nové trendy dopujících a nějakou dobu zpoždění tam vždy najdete. Já jsem přesvědčen, a ukázalo se to na kauze Romana Kreuzigera, že systém biologických pasů má velký potenciál v boji proti dopingu, ale dodnes ještě není úplně dotažen. Je zapotřebí na něm dále zapracovat a dotáhnout do detailu pravidla jeho aplikace. Jinak to ale bohužel asi nejde.

Kolik je tedy třeba testů, hodnot v biologickém pasu sportovce, aby se tím dalo něco zjistit?

Je třeba to odlišit. Pokud někoho testujete, tak v moči, krvi najdete konkrétní látku. Dejme tomu EPO. Vy atleta otestujete krátce poté, co ho vzal, a v krvi to objevíte. Jenže také se může stát, že jej otestujete později a už to v těle není. Jenže se to projeví dlouhodobě na krevním profilu daného atleta. Je to o sledování dlouhodobých hodnot. Přirovnal bych to k tomu, že někdo řídí pod vlivem alkoholu a policistům nadýchá. To je jedna metoda. Anebo třeba dle dlouhodobých změn na játrech lze zpětně třeba po dvou letech zjistit, že ten samý člověk pije alkohol. Zároveň ale nejde říct konkrétně, kolik testů je třeba. Samozřejmě platí, že čím více, tím lépe. Je to nastavené tak, že výsledky vyhodnocuje určitý softwarový systém. Čím více hodnot se do něj vloží, tím je přesnější.

Pasy ale mají potenciál

V čem se tedy musí systém biologických pasů dotáhnout do detailů v pravidlech, aby byl účinný?

Nejsou jasně daná pravidla, jaký výkyv je ještě v normálu a jaký už je doping. Například vám odeberou padesát vzorků krve a během odběru čtyřicátého a pětačtyřicátého vám stoupne třeba hladina hemoglobinu o deset procent. Přijde jeden znalec a řekne: 'To je, milý pane, doping, tam jste si musel píchnout EPO.' A přijde druhý a ten poví: 'Ne, ne. On byl nemocný, prostě se mu vyvíjely ty hemoglobiny jinak.' Myslím, že by mělo být jasně dáno, že když vám stoupne hladina hemoglobinu o pět procent za dva týdny, je to doping. Když ne, tak to doping není. Tak by to mělo být. Protože jinak to zůstává na posouzení nějaké skupiny expertů, kdy každý může mít jiný názor. Není to jednoznačné a každý si může říkat, co chce.

Z toho, co říkáte, mi ale vyplývá, že jsou momentálně biologické pasy k ničemu. Protože jak osekat ty vlivy, které jste zmínil, jako například nemoc, zranění a podobně? Protože nyní to lze vždy nějak uhádat. Jak určit tu hranici? A lze to vůbec?

Právě proto se s tím musí ještě chvíli pracovat, podle mne to bude ještě pár let trvat. Ale situace, která je nyní, kdy může kdykoliv přijít někým posvěcený znalec a říct: 'Tohle je doping,' to nemá žádný vědecký základ, základ v žádných předpisech a dává to strašnou pravomoc určitým lidem, kteří mohou odsoudit za doping někoho, kdo vlastně vůbec nedopoval. Proto já říkám, že se musí vytvořit přesné předpisy. A je jedno, zda za rok, tři nebo deset. Ale musí být a musí být podložená. Jinak si může kdokoliv přijít a říct, že někdo dopoval, a už to tak je. Tohle byl zrovna případ Romana. Proto jsme za něj ostatně tak bojovali.

Jde i o politiku

A bojují tedy dle vás i sportovní organizace - případně právě IAAF - s dopingem dostatečně? Mimochodem největší skandály mají na svědomí právě atletika a cyklistika. Proč?

Určitě bojují, ale z logiky věci je boj proti dopingu vždy o něco pozadu - reaguje na nové vynálezy a trendy. A je to otázka peněz. V těchto sportech jich je hodně a jde o hodně, takže jsou bohužel i prostředky na vývoj nových, obtížně zjistitelných metod. Je obtížné předvídat, kterým směrem se bude vynalézavost podvodníků ubírat…

Zažil jste praktiky olympijského výboru i UCI. Může tohle všechno být zároveň i mocenský boj? Nejvíce podezření směřuje do Ruska, kauza se rozjela tři týdny před startem MS, kde se dnes volil nový šéf IAAF...

Je asi každému jasné, že odpálení této aféry, která probublává už mnoho měsíců, právě krátce před volbou vedení IAAF a MS v Pekingu náhoda není. Třeba se nakonec ukáže, že jde jen o politický boj - což je podle mého názoru pravděpodobné. Nevěřím totiž, že by tisíce atletů dopovaly bez povšimnutí a postihu. Pak je mi dvojnásob líto sportovců, které si v této věci sportovní politici vzali za rukojmí a uškodili tak jim i celému sportu. Proti dopingu se má dle mého přesvědčení bojovat přímočaře, nikoliv jen s politickým úmyslem.