Má na to období kolem pátých narozenin mlhavé vzpomínky. Rodiče mu pospávali na židli u postele, aby mu byli na blízku.
Zoufalí, vyčerpaní, zlomení.
Už si nevěděli rady.
Pár vysokoškolských profesorů Ernest a Dorothy adoptovali Scotta, když mu bylo teprve šest týdnů, po ani dvou letech se objevily první potíže s příjmem potravy. Synek hubnul, zpomaloval se v růstu.
Nic nepomáhalo, alespoň v domácí léčbě ne. A tak od pěti let cestoval z jedné nemocnice do druhé.
S rodiči si vyslechl různé diagnózy od cystické fibrózy, která mu dávala jen pár měsíců života, až po silnou alergii na některé typy potravin.
Odborníci na něm testovali různé typy diet. Žádný lepek, žádná laktóza, ani cukry.
Když to nepomohlo, zkoušeli průchodnost střev pomocí provázku, který spolkl, cívku měl přes rameno a čekal, až vyjde šňůrka druhým koncem trávicího traktu.
"Vzpomínám si, že jsem si tehdy hrál v nemocnici s nějakým klukem a v zápalu hry mi provázek omylem povytáhl. Když viděl, co udělal, lekl se a utekl z pokoje. Když mě sestry viděly s cívkou v ruce, myslely si, že jsem si to udělal sám, a na dva dny mě uvěznily do svěrací kazajky," líčil Hamilton v podcastu Fight to survive.
Čas plynul a žádný z lékařů nenašel kloudnou diagnózu. Bylo mu devět let, ale tělo měl jako pětiletý. Když si nevěděl rady ani uznávaný expert z bostonské kliniky Harry Shwachman, doporučil Scottovým rodičům, ať se vykašlou na všechny diety a restrikce a nechají chlapce normálně žít. A ještě lépe, ať ho dají na nějaký sport, aby se osvalil.
Náhoda tomu chtěla, že v listopadu 1967, když se rodina vrátila domů z cest po nemocničních zařízeních, otevřeli v Bowling Green v Ohiu novou školičku bruslení.
"Pro mé rodiče to byla skvělá možnost. Potřebovali dobít baterky, měli volné dopoledne a já byl mezi dalšími dětmi," vzpomínal Hamilton.
A nejen to. Brzy začal projevovat talent na krasobruslení. Jeho malá útlá postava s nízkým těžištěm po ledě létala úplně přirozeně.
Z outsidera, kterého v kolektivu nikdo moc nepřijímal, ať už kvůli nemoci nebo kvůli tomu, že je adoptovaný, byl najednou sportovní talent.
"A nemoc? Jak jsem se hýbal, všechno začalo fungovat. Rostl jsem, problémy zmizely, zdálo se to jako zázrak," prohlásil.
Zatímco tatínek, profesor biologie, byl ve výchově poněkud přísnější a odměřenější, maminka Dorothy se pro sportovní kariéru synka nadchla a nechala ho trénovat s bývalou krasobruslařskou hvězdou Janet Lynnovou.
Štěstím zalité roky utnula smutná zpráva. Dorothy lékaři diagnostikovali rakovinu, a když bylo chlapci 16 let, zemřela.
Byl sice nadějným juniorským šampionem, ovšem bez prostředků pro kvalitní trénink hrozilo, že se sportem skončí.
Seriál: Pohnuté osudy sarajevských šampionů
13. února: Debbie Armstrongová
14. února: Vincent Lukáč
15. února: Bill Johnson
16. února: Scott Hamilton
17. února: Dušan Pašek
18. února: Katarina Wittová
19. února: Vladimir Krutov
Pak se ale zjevili štědří mecenáši Helen a Frank McLoraineovi, kteří Hamiltonův trénink zasponzorovali.
Ten se jim chtěl odvděčit, a vzdát tak hold i své matce. Zatvrdil se a se svými 163 centimetry, do kterých dorostl, se začal prosazovat mezi dospělými.
Na začátku osmdesátých let nabrala jeho kariéra prudký vzestup. Vyhrál čtyři tituly mistra světa za sebou a vrchol přišel na olympijských hrách v Sarajevu v roce 1984, kde předčil stříbrného Kanaďana Briana Orsera a bronzového Jozefa Sabovčíka z československé výpravy.
"Nejdřív jsem byl zklamaný, že jsem pokazil dva skoky ve volné jízdě, ale když z toho i tak bylo zlato, přemohly mě emoce a vzpomínal jsem na rodiče. Hlavně na mamku, byla to víc její medaile než má," popsal bezprostřední pocity.
Po roce 1984 se začal krasobruslením živit. Vymyslel si projekt, kterému dal později název Stars On The Ice a s dalšími krasobruslaři objížděl svět a předváděl show na ledě.
Spokojený život se dvěma biologickými a dvěma adoptovanými dětmi mu opět narušil démon jménem rakovina. Konkrétně rakovina varlat, kterou u něj testy prokázaly. Musel na operaci a podstoupit chemoterapii.
Tři nádory v hlavě a vyřešená záhada
Rekonvalescenci zvládl a opět se vrátil na brusle. Ale jen dočasně.
Přišly další zdravotní komplikace. V roce 2004 u něho lékaři odhalili nezhoubný mozkový nádor, který dal zřejmě mimoděk odpověď na věčnou otázku jeho života.
"Krátce po určení diagnózy si manželka našla informaci, že jde o kraniofaryngiom, který se obvykle vyskytuje v raném věku dítěte a způsobuje zpomalení růstu. Takže si myslíme, že to byl ten problém, kvůli kterému jsem jako dítě trpěl," přišel Hamilton s hypotézou.
I když odstranění nádoru proběhlo poměrně hladce, zdaleka to nebylo všechno. Po pár letech se objevily další dva tumory v mozku.
Ten první vyžadoval zákrok, po kterém chvíli neviděl na jedno oko.
Druhý se i bez léčby zázračně zmenšil a zatím nevyžaduje další léčbu.
Po tolika "zmrtvýchvstání" se Hamilton rozhodl šířit povědomí o této nemoci a její prevenci. Pořádá přednášky, píše knihy se svým příběhem a zkušenostmi. Na to, proč stále běhá po světě, má svérázný názor.
"Víte, jednou jsem si dal tu práci, a spočítal jsem si, kolikrát jsem na ledě upadl. Bylo to asi 41 600 případů. Jenže to znamená, že přesně tolikrát jsem se i zvedl na nohy. Máme to všichni uložené v mozku jako sval, který vás přinutí se vždycky zvednout," dodal nyní 65letý šampion.
