Bojovník z jihomoravských Hostěradic si splnil sen. Ale zatím jen dílčí. Dostal se mezi smetánku MMA, kde však v žádném případě nehodlá být do počtu.
"Chci nejkratší cestu k titulovému zápasu," potvrdil sedmadvacetiletý Procházka v rozsáhlém interview nejvyšší ambice.
Popsal svou cestu od divokého sígra, který vyhledával rvačky, v přemýšlivého, meditativního člověka naplněného působivým vnitřním klidem. Promluvil o vztahu k japonské kultuře a kodexu samurajů. O svém specifickém bojovém postoji, který leckdo považuje za šílený.
Anebo o tom, že když cítí potřebu, "klidně tam nabombí smažák" během přípravy na zápas.
Člověk by vás teď čekal spíš někde na dovolené, s nohama nahoře. Ještě neproběhla?
Ještě ne. Byl jsem už v horách, to jsem bral za jednoznačnou prioritu. Jel jsem sám do Alp na tři dny, abych nasál tu místní energii. Ještě se chystám někam k moři, vyloženě zrelaxovat.
Vydělal jste přes 3,5 milionu korun za jediný zápas. Už jste si něčím udělal radost?
Splácím hypotéku na dům, takže se to spíš hodí na takové všední starosti. A pořídil jsem si domů umělý povrch na trénování. Jinak zatím nic materiálního, žádné hýření, nepřipadám si zatím jako boháč.
Od vítězného duelu s Oezdemirem uběhl necelý měsíc. Probíhá momentálně nějaká komunikace s vedením UFC, mluví se už o dalším zápasu, případných soupeřích, mapují se možnosti, nebo je na tohle všechno ještě brzy?
Vlastně už po zápase jsme trochu jednali o případných dalších soupeřích a o tom, jak se bude dál postupovat. Nicméně tohle má na starosti manažer, který to komunikuje s matchmakerem UFC. Neříkám, že o tom nevím vůbec nic, ale momentálně se o to zase tolik nestarám a nechci vypouštět nějaké zavádějící informace, protože se vyhlídky neustále mění. Chci s tím jít ven, až bude něco vyloženě jisté.
A z hlediska termínu?
Domlouvali jsme se na podzimu. To bych měl mít svůj druhý zápas v UFC. Doufám, že se to splní a klapne to.
Je to tak, že budete chtít někoho z té absolutní špičky, někoho, kdo je nad vámi v rankingu?
Nutné to není. K postupu vpřed, o který usiluji, můžu bojovat i proti někomu, kdo je v žebříčku za mnou. I tam jsou hodně kvalitní soupeři. Ale asi bych preferoval co nejpřímější cestu směrem k titulu. Takže sekat ty, co jsou přede mnou.
Nasmlouvaných máte šest zápasů, konečným cílem kontraktu je tedy titul?
Ano, s tím, že titulový zápas nemusí být až ten šestý. Klidně to může být i dřív. Prostě jakkoli.
Vrátím se ještě k volnu, které jste teď měl…
Volnu? Já normálně trénuju. (smích) Sice ne tak jako v přípravě, ale udržovat se musím pořád. Sem jsem teď také dorazil přímo z tréninku.
Spíš mě zajímalo, jestli to máte tak, že proběhne zápas a vy nějakým způsobem zvolníte, třeba i co se týče stravy. Dopřejete si to, co v přípravě nemůžete?
Jídlo držím pořád. Je to pořád stejné. Před zápasem i po zápase. Je to o pocitu. Když cítím třeba i před zápasem, že se potřebuju řekněme nějak "zprasit", tak tam prostě nabombím smažák. A jedu dál, to není úplně problém. Co se týče jídla, cítím zodpovědnost za svou kondici, a to jak v přípravě, tak mimo ni. Pořád. Nechci to mít tak, že režim jednu chvíli vypustím a pak do něj zase naskakuju. Nechci to sekat na části, rozdělovat si, kdy jsem v přípravě a kdy ne. Je to moje práce a tu dělám pořád.
Takže to neberete jako přípravu na nějaký konkrétní sportovní výkon, ale spíš životní styl, který je součástí vaší práce?
Přesně tak.
Před duelem s Oezdemirem jste říkal, že musíte zachovat klid, nenechat se úplně strhnout k nějaké show. Nicméně pak ten samotný zápas docela show byla…
Takhle já prostě zápasím.
Při pohledu zpět, když jste nastoupil k zápasu, necítil jste přece jen nějakou potřebu zaujmout, být vidět, bavit fanoušky něčím odlišným?
Ona pro mě UFC byla a pořád je velká meta. Společnost nejlepších zápasníků. Samo mě to tak nabudilo. Jen jsem vešel do oktagonu, aktivovalo to ve mně všechny moje schopnosti a všechno, co umím. To je to, co vytvořilo můj výkon. Neříkal jsem si: musím udělat show. Věděl jsem už dlouhou dobu, že na to mám a že ve chvíli, kdy tam půjdu, ukážu to nejlepší ze sebe, všechny svoje věci.
Jaký to byl pocit, vstoupit dovnitř, poprvé do klece UFC?
Nervozitu jsem necítil. Nenechával jsem na sebe působit vnější vlivy. Naopak jsem své pocity vyzařoval do okolí. A to se mi líbilo. Protože můj výkon a moje pocity udělá ta situace. Já se jí přizpůsobím, takže když vstoupím do klece UFC, všechno se ve mně automaticky zapne. Do té doby jsem byl v pohodě, bral jsem to normálně.
Narážím také na to, že vám prezident UFC Dana White před utkáním udělal reklamu, což u nováčků prakticky nedělá. Říkal, že do UFC přichází bojovník, na kterého stojí za to se zaměřit…
Tak snad jsem splnil jeho očekávání.
To stoprocentně. Ale věděl jste o tom? Necítil jste kvůli tomu větší tlak?
Musím říct, že ne. Jestli jsem cítil tlak, tak to bylo kvůli tomu, kolik lidí mě sleduje z České republiky. O tom jsem věděl, to jsem v hlavě měl, přiznám se. V tomhle ohledu jsem myslel na to, abych lidi nezklamal. Po celou mou dráhu v Rizinu se řešilo, že bych měl jít do UFC. Jestli na to mám, nebo ne. Už proto jsem chtěl, aby můj výkon byl alespoň obstojný.
Měl jste spoustu ohlasů i od osobností MMA. Hodně váš výkon rozebíral třeba Steve Wonderboy Thompson, který kvůli vám natočil video nazvané Podivuhodný případ Jiřího Procházky. Popisoval, že jste prováděl bláznivé věci, dělal pohyby jako z Karate Kida a byl z vás nadšený. Viděl jste to a lichotí vám to?
Viděl jsem to a neřekl bych, že by mi to přímo lichotilo. Vidím v tom to, že jsem splnil to, co jsem si zadal. Chtěl jsem, aby něco fungovalo, a to se povedlo. A dá se to ještě mnohem víc posunout. Za to jsem rád, to mi přináší zadostiučinění. Že si toho všimne Wonderboy, to je jen příjemný důsledek. Je pro mě podstatné vědět, že to jde a že se to dá ještě mnohem víc zpřesnit a zkrásnět. Aby to i pro diváka, který tomu vyloženě rozumí, vypadalo krásně. Jako balet.
Hvězdný Daniel Cormier se zase nechal slyšet, že si váš typický postoj s rukama dole nemůžete dovolit proti úplně top soupeřům. Souhlasíte, nebo si to nemyslíte?
Nemyslím si to. Cormier, byť je to úžasný zápasník, šampion dvou váhových kategorií, má svůj styl zápasení. A v těch mantinelech také přemýšlí. Ani zdaleka se to nepřibližuje tomu, co v tom boji vidím já. Já to beru jako dobrou připomínku toho, že si během zápasu úplně ve všech chvílích nemůžu dovolit všechno, že si musím dát pozor. Vím, že mě čeká ještě hodně práce. Ale je nutno vzít v potaz Cormierův styl, ten je úplně jiný. On se jde do klece poprat, přetlačit soupeře, přebít ho hrubou silou. Můj styl je spíš: ty mě chceš přetlačit, tak já ti uhnu a ty z té klece vypadneš.
Zkrátka platí, že si to pořád budete dělat po svém?
Ano. Já vím, že to jde a jde toho ještě mnohem víc. Proto tam dělám takové skopičiny. MMA je ještě mladé, spoustu věcí se tam ještě nevidělo. Proto jsou všichni zvyklí bojovat s rukama nahoře v postoji a přes to nejede vlak. I box přece prošel jistým vývojem. A v MMA jsme právě v tom vývoji. Jde jen o to, kdo bude mít odvahu vzít něco svého, osvojit si to, dovést to k dokonalosti.
Ohlasů na vás bylo víc než dost, i od významných osobností MMA. Dostal jste prémii za výkon večera. Je v UFC důležitý hype bojovníků, to aby se o nich mluvilo, aby zaujali něčím nestandardním? Je to v UFC důležitější než kdekoli jinde?
Myslím, že ano. Ale ti borci to také musí ukazovat a dostávat těch svých jmen. Mluvit se o tobě nebude, pokud nepodáš ten nejlepší výkon.
Když už jsme zmínili Wonderboye. Co vy a vaše přezdívka? Před časem jste se zmínil, že Denisa vznikla náhodou a přece jenom to není úplně světově srozumitelná přezdívka. Prý uvažujete o něčem jiném. Máte už něco v hlavě a je to vůbec téma?
Já ani nevím, možná, že ano. Takový témíčko spíš. Dá se říct, že Denisa mi úplně nesedí. Ale že by mě to nějak extra štvalo, to asi ne. Ale teď si říkám, že bych to možná změnil. Když už něco dělám, něco tvořím vědomě, tak aby jméno bylo taky vědomé. Protože pořád říkám, že je mi to jedno, a to mě začíná štvát. Co s takovým člověkem, kterému je všechno jedno.
Live rozhovor bezprostředně po utkání musel být náročný, rychle reagovat v cizím jazyce, který člověk nemá úplně zažitý. Bylo to tak hektické, jak se to jevilo?
Bylo to docela v pohodě. Vyšel jsem z klece, nějaké emoce tam sice byly, ale pozitivní, mise byla splněna.
Mluvilo se o tom, jak mají Brazilci nebo Rusové k dispozici překladatele. Vy jste tu možnost neměl?
Měl, ale nechtěl jsem to tak. Na angličtině se snažím makat, je to lepší a lepší, tak jsem jim tam něco breptnul. A angličtinu se učím dál, abych se dál zlepšoval.
V Japonsku už nepůsobíte, ale samurajská filozofie vám zůstává blízká. Můžete v bodech shrnout, v čem spočívá samurajský kodex, respektive čím z něj se řídíte?
Především je to kodex Bushido, což je samurajský morální kodex. Sedm pravidel válečníka. A také Kniha pěti kruhů od Mijamota Musašiho, ze které stále čerpám to, jak se posunovat ve strategii, v přístupu k boji. Studuju pomocí toho sám sebe i své metody. Zároveň se to vztahuje i k běžnému životu, kodex Bushido jsou vlastně pravidla pro život. Jsou to věci, které se snažím ve svém životě držet jako takový základ, z něhož se dá vycházet.
Například?
Například klidná mysl, naprostá rozhodnost, odvaha, dobrosrdečnost, upřímnost, oddanost. A především čest.
V té souvislosti bych se rád zastavil u toho, jak bývá MMA někdy vnímáno. Ostré trash talky, poměřování ega, útoky po sociálních sítích, stupňovaná nenávist před zápasem. To tedy asi není úplně váš styl?
Není to můj styl. Já se vždycky přizpůsobuji situaci. Jestliže mě soupeř nějak slovně napadne, tak to nechám na dané chvíli, jak budu reagovat. Jestli to hodně přestřelí a budu muset konat, nebo jestli to přejdu. Ale většinou je to od nich nucené. Až moc.
Stalo se tedy někdy, že byl soupeř natolik drzý, že vám sebral klid?
Byly tam takové pokusy o nahnání strachu, nebo ukazování extra sebevědomí. S tím je potřeba pracovat, nenechat to na sebe zapůsobit a když už, tak to zpracovat pozitivním způsobem, vybudit tím vlastní odvahu.
Jaký máte obecně názor na tuhle stránku MMA?
Já bych byl rád, aby byli zápasníci hlavně přirození. Spousta z nich si na něco hraje, věří něčemu jenom jako. Jde na nich poznat, že to nejsou oni, když si hrají na nějaké bad boye. Třeba Conor McGregor nebo Nate Diaz se nějak chovají, možná je to škoda, ale aspoň jsou to opravdu oni. Jsou autentičtí, potom to beru.
McGregor byl a do jisté míry stále je největší osobností MMA, na druhou stranu jeho vystupování je mnohdy přes čáru, viz nechvalně proslulý útok na autobus. Jaký názor na něj vlastně máte, považujete nebo považoval jste ho za vzor?
Dá se říct, že ano, v začátcích. Já byl dřív taky takový neurvalý. Absolutní parchant, který dělal bordel a nic mu nebylo svaté. Moje energie prskala na všechny strany. Teď ji držím pod kontrolou, dávám tomu nějaký směr. Ale musím říct, že potom co Conor nastoupil, jsem ho obdivoval. Co tam začal předvádět, byl jsem z toho paf, otevřelo mi to úplně nový pohled, nový rozměr MMA. Spoustu lidí si řeklo: tohle je možné, takhle zápasit? Tohle si dovolit v zápasech?
Jaký názor na něj máte teď?
Co se týče boje, je to pro mě pořád super borec. A i normálně si myslím, že je to v pohodě týpek. Ale není tam z jeho strany žádná kontrola, v těch rozhodujících situacích.
Když se vrátím k trash talkům. Teď na sebe hodně kydají špínu Karlos Vémola a Václav Mikulášek. Sledujete to nějak po očku?
Novinky, zprávy i sociální sítě samozřejmě sleduju, takže vím, co se tam děje. Dost se o tom píše, je to takové, no… Je to jejich věc, nebudu se jim do toho plést.
U nich je právě hodně cítit ego. U vás naopak vůbec. Je to přímo záměr, nechovat se - když to řeknu napřímo - jako buran?
Záleží, jak to berete. Třeba Karlos je takový gangster i normálně. Ten takový prostě je a Mikulášek to má podobně, je to takový grázlík. Oba jsou v tomhle podobní, tak se potkávají a naráží kosa na kámen. Ale obecně si myslím, že Karlosovi tenhle zápas nemůže nic dát. A vidí to všichni. Je to money fight (zápas pro peníze, pozn. red.). Ale bude to určitá show, uvidíme je v akci, tak se pojďme pobavit jejich výkony.
Karlos Vémola o sobě dlouhodobě tvrdí, že je nejlepší bojovník v republice. Teď byste něco podobného o sobě mohl říkat vy. Bylo by to oprávněné?
To nechám na lidech. Já tohle o sobě tvrdit nebudu. Vím své, ale tohle tvrzení o sobě neříkám a nechávám to čistě na lidech, ať si mě posoudí a ohodnotí, jak sami chtějí.
Už jste to naznačil, v dětství jste rozhodně nebyl svatý. Rval jste se hodně?
Já ale pořád nejsem svatý. (smích) Jak bych to měl popsat… Bylo to divoké. Hledal jsem sám sebe a rvačky mi v tom pomáhaly.
Co vám přinášely?
Zadostiučinění. Že dokážu dosáhnout svého, a když budu chtít, dám na budku komukoli, kdykoli. Bylo to prostě hledání sebe sama.
Kdy přišlo zklidnění?
Právě tehdy, kdy jsem se začal věnovat bojovým sportům. Především to bylo díky tomu. Dostal jsem podnět makat také kvůli něčemu jinému, než abych se jen zdokonalil ve rvačkách. Naučilo mě to snažit se ukázat ze sebe to nejlepší, sáhnout si na dno a ukazovat právě i v tom boji svou pravou lidskou stránku. To bylo něco, s čím jsem se do té doby nesetkal. Začalo mě to fascinovat. Rvačky pak ustaly, protože jsem energii směřoval úplně jinam.
Co vy a meditace? Pořád jsou důležitou součástí vaší přípravy?
Já jsem zjistil, že už jsem v meditaci tak nějak nonstop. Už jsem se dostal, kam jsem chtěl, a už není moc o čem meditovat. Pořád se ale k meditaci vracím, dává mi zpětnou vazbu, prostor, abych nějaké věci přehodnotil, odstranil, přinesl nové. Je to inventura, která mi dává možnost dobře se vnitřně nastavit.
Na závěr pojďme do Japonska. Během působení v Rizinu jste tam získal velkou fanouškovskou základnu. Místní si vás hodně vážili i za to, jakou pozornost a úctu jste věnoval jejich kultuře. Cítil jste z té země podporu i teď na startu kariéry v UFC?
Ano, byla tam značná odezva. Měl jsem i spoustu zpráv od Japonců na Instagramu i od matchmakerů z Rizinu. Moc mě to potěšilo. Dělal jsem i po zápase rozhovor do japonského časopisu Gong, který se zabývá bojovými sporty.
Ono se říká, že Japonci fandí Čechům standardně, už od dob hokejového Nagana. Je to pravda?
Ano, mně přijde, že my Češi jsme s nimi obecně tak nějak v pohodě. Znají moc dobře Lukáše Krpálka nebo karatistu Jana Soukupa. Dokonce jsem ho tam viděl na velkém plakátu přímo v Tokiu. Připadá mi, že si s Japonci rozumíme.
Jak byste popsal jejich kulturu, v čem spočívají její největší specifika?
Disciplína. Zavřít hubu a makat pro dobro společnosti. Nikdo moc nevybočuje, velmi se dodržují tradice. Proto tam třeba MMA nemá zatím tak silnou pozici, oni nepřilnou tak snadno k něčemu novému. Každopádně mě mrzí, že jsem tam byl vždycky na týden a měl moc povinností. Tu zem jsem si nestihl prohlédnout. Rád bych se tam brzy vrátil a napravil to, procestoval místní krajinu a poznal víc jejich kulturu.
