Takže před rokem jste neměl ponětí o šipkách a mistrovství světa?
Kamarád sledoval MS už dva roky, říkal mi o tom, dostal na Vánoce terč a někdy před Silvestrem jsme si šli zahrát na turnaj v "softových" šipkách (s plastovými hroty na terč s dírkami). Šipky mě začaly bavit, v únoru na narozeniny jsem dostal terč a začal jsem více házet. Předtím jsem hrál jiné sporty a strašně nemám rád porážky. Takže když jsem dostal terč, pořád jsem trénoval, abych byl lepší než ostatní. Prohrát, to je pro mě něco nesnesitelného.
Šipky vás musely hodně chytit, abyste se jim začal věnovat tak intenzivně, že jste se rychle vypracoval mezi nejlepší.
Víte, ani si to neumím pořádně vysvětlit. Líbí se mi, že když prohraju, můžu být naštvaný jen sám na sebe. Dříve mi sport vždy vydržel jen pár měsíců, volejbal rok. Při něm jsem porážku svedl vždycky na někoho, kdo udělal chybu. Nikdy jsem si ji nepřipustil sám. A že se mi v šipkách tak daří? To asi připisuju osudu. (úsměv)
První terč, amatérský turnaj. Jaká pak byla vaše cesta do finále MS do 23 a do 18 let?
První turnaj, který jsem hrál "steelovými" šipkami (s kovovými hroty na sisalový terč) bylo mistrovství republiky juniorů do 18 let. Byl jsem čtvrtý, což mě hrozně naštvalo. Doma jsem ani s nikým nemluvil, hned jsem šel házet. Za dva týdny bylo mistrovství republiky mužů, mezi stovkou jsem skončil sedmnáctý a manažer Martin Votava mě vybral do reprezentace. O prázdninách jsme letěli do Turecka na mistrovství Evropy, kde jsme byli třetí v týmech. Třetí jsme skončili i na MS do 18 let na Gibraltaru, s Tomášem Houdkem jsme postoupili do semifinále také v jednotlivcích a mně se podařilo projít až do finále, které si zahraju dnes v Londýně.
Zní to jako velmi dobré výsledky na to, že jste neměl žádné zkušenosti. Přitom tvrdíte, že jste byl po prvním větším turnaji naštvaný. Proč?
Nevím. Před turnajem se sám nedostávám pod tlak řečmi, že jdu vyhrát. Jdu tam s tím, že si zahraju, ale postupně to na mě přijde. Tréma obecně hraje u šipkařů velkou roli. Bojuje s ní každý a asi nikdy se jí nezbaví. Při finále MS do 23 let bylo i v televizi vidět, jak se mi klepe ruka. Mazec.
Hospodské šipky v Česku mě neberou
Finále MS do 23 let proti o sedm let staršímu Luku Humphriesovi, které jste prohrál 0:6, je tedy zatím váš jasně největší úspěch?
Rozhodně. Plus to, že jsem první na světě, komu se povedlo zahrát si v jednom roce finále MS do 23 a 18 let. Těžko se mi vysvětluje, proč finále v Mineheadu proti Humphriesovi nevyšlo. Ano, bylo tam pět tisíc diváků, ale ti na vás tlak nevytvářejí. Ten si děláte sami v hlavě. Všechno jsou to zkušenosti k nezaplacení a roli hrají i externí faktory jako spánek, strava a podobně.
Jakou hodnotu mají třetí místa z juniorských MS a ME týmů?
Velkou. Sjíždí se tam nejlepší týmy z Holandska nebo Anglie, kde jsou nejlepší junioři. Trochu mě mrzí, že v Česku jsou "softy" populárnější než "steely". Po hospodách jsou terče, do kterých dáte 20 korun a zapinkáte si. "Steely" mají pro mě větší styl, celosvětově dostávají přednost, ale v Česku se jim tolik hráčů naplno nevěnuje. Není tady tolik šipkařů, kteří by se připravovali tak, že chtějí být nejlepší. Dlouhodobě dobře hraje Karel Sedláček, Marek Polyák se dostal na kvalifikační turnaj Q School, který se bude hrát v lednu v Německu. Ale jinak se u nás kvalita šipek zdaleka neblíží Holandsku nebo Anglii. Snad se mi povedlo a povede to trochu pozvednout.
Q School je možnost, jak se dostat mezi světové profesionály?
Ano. Jsou to čtyři turnaje, přičemž kartu profesionálního hráče dostanou čtyři vítězové a dalších šest nejlepších hráčů podle bodů. S kartou je možné jezdit na turnaje Pro Tour (Players Championship), kde jen za výhru v prvním kole inkasujete 500 liber. Takovými penězi už se člověk uživí, koníček se v ten moment stává jeho zaměstnáním.
Vy budete na Q School také?
Ano, přál bych si tu kartu získat. Sedláček, František Humpula nebo Pavel Jirkal byli v minulosti blízko, aby ji získali. V zahraničí někteří hráči ano, ale v Česku se člověk bez karty šipkami z odměn na turnajích neuživí.
Nezkouší vás kamarádi ze střední školy nebo odjinud hecovat? Kdy ještě bylo možné vás z pozice naprostého amatéra porazit?
Dělají si srandu, že je to jednoduché, takže jsem jednou vzal do třídy terč, abych jim ukázal. (úsměv) Ale že bych si zašel zahrát s kamarády do hospody, to ne. Jak říkám, "softy" mě tolik neberou. Člověk hodí triple a terč houká, bliká, není to ono. Jinak neříkám, že jsem neporazitelný, to vůbec ne, ale když se mnou někdo jde hrát, ví, že to umím.
Gerwen mi říkal, že skoro netrénuje
Trénujete každý den?
Každý den ne. Na MS do 23 let jsem se potkal se světovou jedničkou Michaelem van Gerwenem nebo Gerwynem Pricem a říkali mi, že oni teď trénují jen dvě hodiny před zápasem. To je všechno. Já jsem ještě v tom vývinu, hraju chvilku a musím trénovat více. Ale za pět roků už to třeba bude jiné. Šipky jsou sport především o hlavě, ne o tréninkovém drilu. Pokud budete házet osm hodin denně, nezaručím vám, že se zlepšíte jako já. A přitom já někdy házím jen hodinu denně, čistě podle nálady.
A jak tedy váš trénink vypadá?
Sám si hraju s terčem. Co mě napadne, to házím. Objedu si singlové kolečko, házím na dvacítky, pak double 16. Ten je můj nejoblíbenější. Zavírám třeba pětkrát po sobě. Ale vymýšlím opravdu různé varianty. Obecně platí, že je lepší trénovat půl hodiny tak, že je do toho člověk zažraný, než házet nesmyslně několik hodin do terče.
Jaké máte šance ve finále MS do 18 let?
Soupeřem je o několik měsíců mladší Keane Barry z Irska. Před pár dny si zahrál dokonce na MS dospělých, které se teď v Alexandra Palace v Londýně koná. Keane chodí s Češkou Barborou Hospodářskou, takže se s ním znám, jsme dobří kamarádi. Údajně hraje šipky asi od čtyř let a říká, že vůbec nevnímá okolí, že si užívá pouze svou hru a hraje bez stresu. Hází strašně rychle, zato já si hraju takové fajné tempo. (úsměv) Nesmím se nechat rozhodit, šanci určitě mám. Každý soupeř je hratelný.
Už v Mineheadu na finále MS do 23 let jste zažil bouřlivé publikum, ale Ally Pally je chrám šipek. Čekáte velký hukot, zvlášť když se vaše finále hraje v průběhu šampionátu dospělých?
No, to bude něco. Zkrátka musím být v klidu a hrát, co umím.
Jako byste si házel na terč doma?
Přesně tak. Základ úspěchu je nepřemýšlet. To je, co člověk chce. Když upadnete do laufu, už to jde samo. Z cesty do finále MS do 23 let si vůbec nepamatuju, jak jsem zavíral, jel jsem jako stroj.
V hale je kravál, nástupy šipkařů jsou velká a hlasitá show. Ale pak najednou to z nich všechno opadne a nevnímají okolí, že?
Takhle mi připadal Van Gerwen. Bavil se, smál, trénoval jsem s ním. Pak se dotkl odhodové čáry a v ten moment úplně vypnul okolní svět. To je to, co musí člověk trénovat, ale doma to nepřijde. Je to všechno o zkušenostech z turnajů. Proto jsem rád za finále MS do 23 let nebo za turnaj European Tour ve Vídni, kde jsem postoupil do druhého kola.
Odměny? Jako student se teď mám dobře
Při zápasech nevnímáte ani tzv. callera, který hlásí čísla, musíte si skóre legů počítat sami. Takže k dobrému šipkaři automaticky patří kalkulačka v hlavě?
Čím více to člověk hraje, kombinace se mu dostanou pod kůži. Něco už ani nepočítáte, jede to automaticky. Pak už víte, co máte házet, jak si sehrát na zavírání.
Jak byste zkoušel zavřít například 142?
60, bull, double 16. Nebo 51, 51, double 20. Nejlepší je hrát první, co vás v ten moment napadne. Nepřemýšlet dál. Když jsem na turnaji v laufu a o ničem nepřemýšlím, zavřu třeba double 20, který ani moc netrénuju.
Na začátku legu se snažíte hrát hlavně přes triple 20?
Ano, ale záleží, jak šipky házíte. Pokud trefíte triple 20 nějak hůře, nebudete tam cpát další šipky, protože letka vám je může shodit. Někteří hráči hrají triple 20 opravdu na sílu a pohybují se po celé odhodové čáře. To ale není můj styl.
Za rok jste si šipkami vydělal solidní peníze, že?
Jako student se teď mám samozřejmě dobře. (úsměv) Nejsou v tom malé peníze. Za výhru na MS do 23 let bylo deset tisíc liber, za druhé místo jsem bral pět tisíc. Na MS do 18 let dávají za první příčku dva tisíce liber, za druhou tisíc. Na dalších turnajích pro šipkaře od 16 do 23 let je to různě, ale většinou po dvou vyhraných kolech 50 liber. Pak se to zdvojnásobuje a za celkovou výhru bývá odměna dva tisíce liber.
Chtěl byste se šipkami živit?
Rozhodně. Každý říká, ať to nedělám pro peníze, ale proto, že mě to baví. To je samozřejmě jasné, nicméně peníze jsou nedílnou součástí. Samotná hra vám přináší radost, ale z velké části to pak děláte kvůli penězům, když už je to vaše práce. To je asi u každého sportu stejné.
Co řekli rodiče na váš raketový vzestup?
Jsou na mě pyšní a podporují mě v tom, za což děkuju. Dává mi to hodně. Nemůžou uvěřit, jak se mi daří, ale je to tak. Říkám tomu osud. (úsměv)
