V roce 2002 jste byl draftován velmi vysoko jako první volba Dallasu, ale NHL jste si nikdy nezahrál. Co bylo špatně?
Byla to z mé strany v kanadské juniorce špatná sezona. Taky špatná komunikace ode mě, ale i od agenta. Měl jsem dvě zranění v jedné sezoně, špatně jsem se do toho dostával. Bylo to více věcí dohromady.
Nepodepsal jste smlouvu s Dallasem a za dva roky si vás ve druhém draftu vybrala Carolina. Proč to nevyšlo ani napodruhé?
Ono to byla výluková sezona. Nechci říct, že jsem to tam zabalil, ale po třech nebo čtyřech sezonách v jejich juniorce jsem se chtěl posunout jinam, zkusit prostě něco jiného. Vrátil jsem se do Česka.
V Hullu, Gatineau i Bathurstu jste měl pokaždé více než 80 trestných minut za sezonu. Byl problém i v tomto? Že vám třeba kanadský styl hokeje nevyhovoval, trenéři po vás chtěli něco jiného?
Dříve se tam hrál celkově jiný hokej než teď. Bylo tam více kontaktů, člověk se občas musel poprat. Víc bych za trestnými minutami nehledal.
Udělal byste po těch letech zpětně něco jinak?
Po bitvě je každý generál, pak jsme všichni chytří. Pro mě to bylo tehdy velké ponaučení, ale asi už bych nic neměnil. Tím to končí.
Byly roky v zámoří aspoň dobrou zkušeností do života?
Samozřejmě. Beru to tak, že všechno zlé je k něčemu dobré. Člověk se naučí jazyk, trošku se osamostatní. Z téhle stránky mi to pomohlo.
V roce 2004 jste skončil s juniorskou reprezentací čtvrtý. Docenil jste časem tento úspěch? O rok později sice Češi brali bronz, ale na další postup do semifinále čekali až do letoška třináct let…
Tehdy se tam sešel krásný ročník. Byla škoda, že nám medaile těsně utekla, pár minut před koncem. Ale byli jsme výborný tým (kapitán Jiří Hudler, dále Ondřej Němec, Ladislav Šmíd nebo Jakub Klepiš) a výborní hráči hráli proti nám. Kluci, co teď mají Stanley Cupy nebo hrají NHL.
Vy jste si na titul sáhl v extralize s Třincem, kde jste v mistrovské sezoně 2011 odehrál patnáct zápasů. Máte doma zlatou medaili?
Mám ji doma, ano. Sice jsem tam toho moc nenahrál, ale pořád jsem byl v kabině i na střídačce. Byl to pro mě krásný zážitek a spíš pocta, sledovat hráče jako Radek Bonk, Venca Varaďa nebo Lukáš Krajíček. Byla to velká škola.
Už v roce 2007 jste byl v Ústí a zahrál jste si za něj extraligu. Čím vám přirostlo k srdci, že jste tam celkově už šestou sezonu?
Líbí se mi způsob, jakým se snaží vedení očistit jméno ústeckého hokeje. To se daří, jsou to féroví a upřímní lidi. S takovými rád pracuju.
V klubovém dotazníku jste jako vysněného spoluhráče uvedl Jaroslava Roubíka. V čem jsou podle vás jeho největší přednosti?
Spíš si spolu rozumíme i po lidské stránce a trávíme spolu docela dost času. Jinak je to samozřejmě jeden z nejlepších hráčů prvoligové éry. Pro každého by měla být úcta si s ním zahrát.
On ve 40 letech dosáhl na mety 1000 bodů a 1000 zápasů v první lize. To je obdivuhodné i přes to, že nejde o nejvyšší soutěž.
O něčem to svědčí. Ne každému se poštěstí odehrát 1000 zápasů v jakékoliv soutěži. I když nikdy extraligu pořádně nehrál, udělal si nadstandardní jméno alespoň v první lize.
Okoukal jste od něj nějaký recept na sportovní dlouhověkost?
Jarda má štěstí, že se mu vyhýbala větší zranění. Nikdy nemusel třeba půl sezony laborovat s kolenem nebo ramenem. Ale je radost na něj koukat třeba i na tréninku, jak ho baví dávat góly.
Slavili jste společně s týmem Roubíkovy tisícovky?
Sedli jsme si, Jardovi jsme dali dort. Ale žádné velké zapíjení to nebylo.
Na přelomu roku jste s Ústím prohráli pětkrát v řadě, po třech letech skončil trenér Mach. Jak mužstvo zabředlo do takové krize?
Nikdy to není příjemné, každého to poznamená, přemýšlí nad tím. Ze základního kádru odešli další hráči (Šenkeřík, Husák, Vrdlovec), trochu to může působit, že ta sezona je pro nás zabalená, ale řekli jsme si, že je do konce ještě dost zápasů. A teď děj se vůle boží.
Trenér Mach si před odchodem stěžoval také na přístup mladých hráčů. Říkal jste jim něco i vy jako kapitán?
Hlavně po zápase s Kadaní (doma 1:3). Řekli jsme si, že ještě není konec sezony a nechceme z toho udělat žádnou blamáž. I kdybychom neměli postoupit do play-off. Musíme to odehrát důstojně a se ctí.
V posledním utkání ve Frýdku-Místku jste špatně začali, ale zápas s jedním z uchazečů o play-off jste otočili. Co jste ve hře změnili?
Neřekl bych, že jsme něco změnili. Spíše jsme hráli pořád stejně. Mužstvo teď máme rozebrané do detailů, takže nemůžeme hrát žádný super hokej. Musíme hrát jednoduše. Měli jsme i štěstí, podržel nás brankář Kuba Soukup.
Podle síly vašeho týmu teď musíte přizpůsobovat taktiku, že?
Nic jiného nám nezbývá. Musíme hrát takový hokej, na který máme. A upřímně, máme jen na to, abychom bojovali. Ve Frýdku nám to zaplaťpánbůh vyšlo a získali jsme tři body.
Rázem ztrácíte na play-off osm bodů.
Potvrdilo se, že můžeme hrát s každým. Těžko se tady vyhrává, Frýdek má mladý a bruslivý tým. Jsme rádi za výhru. Uvidíme, co bude dál.
Co vůbec říkáte na nový systém WSM Ligy bez sestupu nebo předkola? Možná nebudete mít na konci základní části o co hrát…
Nechci to vyloženě kritizovat, ale moc se mi to nelíbí. Je škoda, aby některé týmy končily 24. února, kdy má jít sezona teprve do finále. Takhle vlastně šest týmů skončí. Vždycky se hrálo aspoň o desítku a mělo to grády. Zato teď mančaft, který nabere větší ztrátu, už o nic nehraje.
Aspoň pro diváka je pak lepší, když se hraje třeba jen o záchranu, než když se pouze "dohrává", byť to zní špatně. Souhlasíte?
Ano, je to tak. Od toho se to jmenuje soutěž. Takhle v podstatě není o co soutěžit. Postup tam sice je, ale mělo by se soutěžit nahoře i dole. Já jsem pro, aby se to znovu otevřelo, aby ty nervy byly až do konce.
Pokud play-off nevyjde, budete budovat kádr na příští sezonu?
To je spíš otázka na vedení nebo na trenéry. Všichni si hrají o smlouvu na příští rok, včetně mě. Myslím, že všichni musí pracovat až do konce.
