Třinec - Brankář Zdeněk Orct patřil dlouho ke stabilním a zajímavým postavám hokejové extraligy. S průměrnými týmy Litvínova a Kladna dosáhl na metu čtyřiceti nul, má ve sbírce extraligové stříbro z roku 1996 a také dva světové bronzy z MS 1993 a 1998, byť si ani na jednom ze šampionátů nezachytal.
Orct byl postrachem nejen pro soupeřovy útočníky, ale i pro vlastní obránce. "Dodnes si lidi vzpomínají, jaký jsem byl magor na spoluhráče a naháněl je při tréninku po celém hřišti," usmívá se sedmačtyřicetiletý rodák z Liberce, který spojil aktivní kariéru zejména s Litvínovem a Kladnem, ale zachytal si ještě za Kazaň, Slavii a Ústí nad Labem.
Nyní už čtvrtým rokem působí u chemiků jako trenér gólmanů, pomohl na vrchol Pavlu Francouzovi a teď zkouší to samé s Michaelem Petráskem a Pavlem Kantorem. Právě Petrásek zapsal v probíhajícím ročníku už dvě čistá konta a díky němu má Verva šest bodů. Jenže to je po šesti odehraných zápasech málo. Litvínov naposled prohrál ve Zlíně i v Třinci.
Litvínov odehrál dvě utkání ve dvou dnech. Ve Zlíně smolně prohrál a jel do Třince. Jak velká to byla komplikace z vašeho pohledu?
Já myslím, že tohle není žádná komplikace. Je začátek sezony a je jedno, jak se ty zápasy hrají. Aspoň za mých časů a z mého pohledu mi tohle nikdy nevadilo. Kdybychom tady hráli o den později, bylo by to asi stejné.
Oba zápasy odchytal Pavel Kantor. Nepřemýšleli jste s trenérem Rulíkem, že nasadíte Michaela Petráska a brankáře prostřídáte?
Ne. Pokud mám možnost domluvit se s hlavním koučem a s gólmany, jako že ji vcelku mám, tak to máme dané dopředu třeba na týden. Muselo by se stát něco nečekaného, zranění nebo opravdu nepodařený zápas, abychom tomu týmu museli dát nový impulz. Ale já myslím, že kluci zatím v brance předvádějí skvělé výkony. Při porážce 1:5 toho ještě Pavel strašně moc pochytal.
Po odchodech Pavla Francouze a Jaroslava Januse se lidé trochu strachovali o jejich nástupce. Petrásek už ale zapsal dvě nuly a vypadá to, že v něm dříme velký potenciál…
Já doufám, že jo. Michael měl nějaké zdravotní problémy, ať už klíšťovou encefalitidu, nebo předtím nějaké angíny a špatné rameno. Když bude zdravotně v pořádku, věřím mu. Ale stejně tak i Pavlu Kantorovi.
Vy jste Petráska zažil ještě jako svého parťáka během aktivní kariéry v Ústí nad Labem. Přišel do Litvínova na vaše doporučení?
Určitě, přesně tak to bylo.
Čili stejná situace jako předtím s Francouzem…
Jo jo. To jsou gólmani, které jsem měl delší dobu pod kontrolou a věděl jsem, co od nich můžu čekat. Jsou to dobří kluci jak povahově, tak chytáním. Zkrátka jsem je znal dlouho dopředu.
Jste s Pavlem stále v kontaktu?
Ano, dá se říci, že denně.
A existuje možnost, že by si vás přitáhl do Čeljabinsku, jako to udělal i před mistrovskou sezonou v Litvínově?
Já myslím, že to už vůbec není aktuální (úsměv). Ale řeknu na rovinu, že jsme se bavili o tom, jestli by ta možnost byla. Jakáž takáž možnost byla v prvním roce, ale teď už ne. Má svého trenéra gólmanů, jsme sice v kontaktu hodně, ale já bych zase nerad opouštěl tady ty svoje ovečky.
Třinec vám nedal šanci, ale jinak máte vzpomínky na tuto halu dobré, ne? V roce 2015 jste tady z pozice trenéra brankářů získal první titul…
Co se týče téhle nové haly, mrzí mě, že jsem si v ní nezachytal ještě jako gólman. Mám vzpomínky na starou třineckou halu, kde se mi chytalo dobře. Vůbec v Třinci byli vždy výborní lidé a chovali se k nám korektně, na rozdíl od některých jiných stadionů.
Nemrzelo vás trochu, že jste si jako brankář nesáhl na titul? Přitom jste v Litvínově odchytal třináct sezon…
Já jsem to vůbec neřešil. Největší šanci na titul jsem měl, když mi bylo dvacet let a hráli jsme finále proti Vsetínu. Vůbec mi v té době nedocházelo, o co jsem přišel. Dlouho jsem pak chytal v extralize, ale takovou šanci už jsem nedostal. Když to přišlo z pozice trenéra, byl jsem samozřejmě šťastný.
Trenérství vás tolik chytlo, nebo jste zkrátka nechtěl po skončení kariéry opouštět hokejové prostředí?
Vykrystalizovalo se to v Ústí, když jsem se potkal s Pavlem Francouzem. Nevydělal jsem za celý život tolik peněz, abych si mohl říct Teď si sedneš na zadek a nebudeš nic dělat. Měl jsem několik vizí, ale upřednostnil jsem hokej a byl jsem rád, že to takhle dopadlo. Děkuji za to Pavlovi a Robertu Kyselovi.
Letos v únoru jste byl i na takový záskok u reprezentace. Může být angažmá u národního týmu osobním cílem do budoucna?
Ne, to vůbec ne (smích). Byl jsem tam asi kvůli Pavlovi a bral jsem to jako velkou zkušenost. Pana Jandače jsem více poznal až tam na srazu, ale jako cíl do budoucna to neberu. Ale jasně, potěšilo mě to.
Stále platí, že na trénincích s brankáři používáte GoPro kamery? Máte ještě nějaké další moderní metody?
To platí pořád. Neřekl bych, že máme nějaké moderní metody, protože chytání je furt chytání. Je to hodně o hranách, to vám řekne každý trenér gólmanů. Zaměřujeme se na detaily. Když se mi během zápasu něco nelíbí, snažíme se to odstranit. Žádného gólmana ale nechci předělávat, nechci, aby změnil techniku chytání. Chtěl bych jen eliminovat náhodné góly.
Čeho si ve své kariéře nejvíce ceníte? Je to druhé místo v extralize z roku 1996, o kterém jste už mluvil?
Největší zážitky jsem prožil s Kladnem. Nejhorším zážitkem byl sestup, ale po roce jsme zase postoupili zpátky. Osm let jsem potom ještě vydržel na Kladně. Nejvíce si vážím toho, že jsem vydržel tak dlouho zdravotně.
Na čas jste byl také rekordmanem v počtu extraligových nul (40), než vás překonal Roman Málek…
To je pěkné, ale podle mě to není úplně objektivně napsané. Počítá se jen česká extraliga, ale já jsem zažil ještě tu československou. Kdyby se to počítalo, možná by bylo nul ještě více.
Celou kariéru, až na malou výjimku, jste strávil doma. Proč nevyšlo krátké angažmá v Kazani v roce 2004?
To je jednoduché. Přišel jsem tam jako posila pro play-off, odchytal jsem osm zápasů v základní části a natrhl si přitahovač. Je jasné, že se s takovým hráčem vypoklonkujou. To byl můj případ.
Jiné šance do zahraničí nebyly?
Byly dříve, ale měl jsem jazykovou bariéru, kterou mám dodnes. Měl jsem nabídky ze Švédska a Finska, ale říkal jsem, že můžu jít jedině do Ruska, protože jsem stará škola a umím jenom rusky.
Ve dvaceti letech jste strčil rozhodčího na mantinel, protože jste měl pocit, že se vám po obdržené brance vysmál. Proslul jste i dalšími zkraty, nadhodí vám to dneska ještě někdo?
No jasně (smích). Ale na tohle ani tak moc neukazují, spíš si vzpomenou, jaký jsem byl magor při tréninku a při zápasech na vlastní hráče. Jak jsem si řídil obránce a co jsem od nich vyžadoval. Vzpomenou si, jak jsem naháněl spoluhráče při tréninku po celém hřišti.
Udělal byste to i dnes, kdybyste ještě chytal?
Jako brankář asi ano, ale jako trenér už se musím krotit (úsměv).
A kdyby něco podobného předvedli litvínovští brankáři?
Snažím se, aby se toho vyvarovali. Není být na co pyšný. Nadělal jsem spoustu chyb a pracujeme na tom, aby je oni neopakovali. Chci, aby se tihle gólmani nedopouštěli toho, co jsem udělal já. Emoce si můžeme vyventilovat někde spolu, ale ne takhle.
Takže byste je zpražil podobně jako tehdy vás Ivan Hlinka, když jste pod jeho vedení napadl rozhodčího?
Já doufám a myslím si, že k tomu vůbec nedojde. Skutečně na tom hodně pracujeme.
