Hráči říkají, že když vítězí, tak s celým týmem. S kustody, maséry a všemi ostatními. Co tedy pro vás znamenal zlatý double Komety?
Filip Ondráček (F): Já jsem tady dva roky a dvakrát se vyhrálo, jiný pocit ani neznám (úsměv). Samozřejmě to byl moc příjemný pocit.
Petr Ondráček (P): Měli jsme dobrý mančaft, vyhrávalo se, takže o to jednodušší to bylo. Když se nedaří, hráči jsou pod tlakem, jsou nálady různé. Čili (Marek Čiliak) skvěle zachytal, sešlo se jedno s druhým.
Vychutnali jste si oslavy?
P: V první sezoně s titulem jsem musel kvůli povinnostem v reprezentaci odjet už o týden dříve, takže jsem ani nebyl na ten poslední zápas doma proti Liberci. Oslavy ve městě jsem si proto neužil.
F: Letos na jaře se to otočilo, dříve jsem za nároďákem odjel já.
Po dvou titulech se Kometě podařil vstup do letošní sezony, nálada je určitě dobrá, žádná mistrovská kocovina. Je teď čas na legrácky?
F: Jasně, srandičky jedou pořád (úsměv). Klukům se daří, rozběhli tu sezonu moc dobře a je tady klid, snad to tak půjde i dál.
P: Není žádná ponorka, neprohrává se, takže nikdo není naštvaný.
Ale během sezony přijdou chvilky, kdy je třeba trochu ubrat, že?
F: To ano, na klucích je potom vidět, že nemají na vtípky náladu.
P: Někdy je více srandy u nároďáku. Dva nebo tři roky jsme tam zažili asistenta Jardu Špačka a to byla sranda pořád. Ne na úkor toho, že by se nedařilo, ale dovedl hráče přivést na jiné myšlenky. To je důležité.
Vyhlášeným vtipálkem v šatně Komety býval Jozef Kováčik. Koho byste řekl teď? Kdo po něm tuhle roli převzal?
P: To ano, Jožo tady není a asi není nikdo, kdo by nějak vyčníval.
F: Řekl bych, že Zati (Martin Zaťovič) a Dodo (Martin Dočekal).
P: Zati je pořád pozitivní, furt samá sranda. Někdy nás musí zkrotit až Leoš Čermák, že se máme uklidnit (smích). Občas nás vyhazuje ze šatny, ať si jdeme dělat vlastní práci a neděláme tam blbosti.
Co dělají hráči na cestách?
F: Když se jede na dva dny, většinou si ti mladší berou s sebou PlayStation, ale ostatní často hrají karty, jak to bývalo dříve.
P: My ale většinou jezdíme už dopředu autem, ne autobusem s týmem.
Kometa hraje v září třikrát v řadě dva zápasy za víkend, navíc vždy s přesunem zpět do Brna. Jak moc vám to komplikuje práci?
P: Mně je to celkem jedno, možná je to pro nás i lepší. Hráči mají sice dva zápasy po sobě, ale my zase máme volnější týden, kdy se můžeme lépe nachystat. Když se hraje v úterý, v pátek i v neděli a třeba se jede o den dříve, je to takové roztahané. Před týdnem jsme hráli v Chomutově, na druhý den doma a všechno se stihlo. Venku vám většinou třeba pomůžou, třeba vyprat výstroj. Ta pak přes noc stihne uschnout.
Kolik toho za víkend se dvěma zápasy a přejezdem naspíte?
P: Není to tak hrozné jako u nároďáku, kde jdou na mistrovství světa zápasy rychle po sobě a střádá se to. Začínáme včas ráno, je třeba nabrousit hráčům brusle na zápas, ale pak to třeba dospíme v úterý.
V play off vám pomáhal útočník Martin Dočekal. Přivítali jste to?
F: Bylo to příjemné hlavně pro něho. Byl zraněný, ale nechtěl sedět na tribuně. Chodil do kabiny i s námi na střídačku, chtěl být klukům co nejblíž. Otvíral vrátka, pomáhal sušit rukavice a podobně.
Pořád platí, že jste spolu s rolí kustoda také maséři?
P: Je to tak, ale už moc nemasírujeme, dělají to spíš fyzioterapeuti. My se staráme o broušení a technické věci. U nároďáku je masírování více, tam občas pomůžu, ale hráči spíš chodí srovnat se za fyzioterapeuty.
Hlavní náplní vaší práce je tedy příprava bruslí?
F: Dá se to tak říct, samozřejmě musíme před zápasem nachystat šatnu.
P: V dnešní době už při zápasu nikdo nechodí do šatny brousit, když si strhne hranu. Proto máme už v posledních čtyřech nebo pěti letech pro každého nachystané dva páry nožů, aby vůbec neodcházeli do šatny. Někteří hráči si mění rukavice třeba už v desáté minutě a suší je. Největším pacientem v tomto ohledu je Martin Erat (úsměv).
Je hodně náročný?
P: Je kolem něho víc práce, pořád si myslí, že je v NHL, i když už to tak není (úsměv). Na vše dbá, strašně často mění jednu rukavici, brousí o třetině, je toho víc. V této sezoně tady zatím není, takže je to klidnější. Ale v žádném případě mu to nechci zazlívat, snažíme se mu vyhovět, přestože nemůžeme naše podmínky srovnávat s NHL.
F: Já jsem ho dostal na starosti a v minulé sezoně jsem se věnoval při zápasech hlavně jemu. Taková osobní obrana (úsměv).
Dokážete si zápas užít, anebo to pracovní nasazení nedovolí?
F: Bez Martina je to opravdu klidnější. Když hraje, soustředím se jen na něho a zápas moc nevnímám. Pokaždé mě nějak dokáže zaměstnat.
Petře, jak jste se dostal k práci kustoda?
P: Hrál jsem ve Znojmě, kde jsem byl na vojně. Odtamtud jsem se vrátil do Rosic, kde jsem zažil i první ligu. Na čtyři roky jsem šel do Rakouska a po návratu zpět jsem začal dělat kustoda. Ještě jsem i trénoval a jezdil hrát druhou ligu.
Vy jste to, Filipe, odkoukal od táty?
F: Ano. Po juniorce tady v Kometě jsem se rozhodoval co dál a tohle mi bylo nejbližší. Než jezdit někam na druhou ligu, zvolil jsem kustoda.
Znáte jinou dvojici kustodů otec a syn?
P: Nevím, nikoho takového nepamatuju. Ani nevím, jestli to někdo dělá tak mladý (Filipovi je 22 let, pozn. red.), těžko říct. Filip měl štěstí, že má za dva roky dva tituly, někdo na to čeká stejně jako hráč celou kariéru. Já jsem tady dva tituly získal po dlouhých letech, s reprezentací mám doma zlato z Pardubic, kde se hrálo v roce 2011 mistrovství světa na inlajnech.
F: Já jsem ty činnosti kustoda odkoukal v šatně, kde jsem se pohyboval odmalička. Co bylo potřeba, to mě táta doučil průběžně.
Dá se říct, že i doma jste kutilové? Taková práce všeho druhu?
P: Ale jo, když je třeba něco spravit, není problém. Navíc děláme ještě pro finskou firmu, brousíme nože i doma, máme malou brusírnu. Staráme se o některé hráče z NHL, KHL, Německa nebo Polska, kteří nám domů posílají nože na nabroušení.
Jak dlouho už působíte u reprezentace?
P: Já jsem byl poprvé na mistrovství světa 2011 v Bratislavě s Aloisem Hadamczikem a předtím jsem byl čtyři roky u dvacítky. Příští rok se do Bratislavy po osmi letech na šampionát vrátím.
F: Já začal u reprezentace vloni v Paříži a byl jsem i letos v Dánsku.
P: Byli jsme u nároďáku se Zdeňkem Šmídem, ale na větší akce jsme na větší akce i třetího. Filipa jsme vzali také s ohledem na budoucnost.
Kdo si vybírá širší realizační tým? Trenér? Manažer?
P: Většinou by si to měl vybírat trenér, asi to řeší i s manažerem nebo šéfem svazu. Když jsem začínal já, oslovil mě pan Hadamczik. Volal mi, že by měl zájem, řešil to on. Ale nevím přesně, kdo to řeší dneska. Asi jsou s námi spokojení, nikdo nás zatím nevyhodil (smích).
Je pro vás práce pro národní tým větší zodpovědnost?
F: Spíš je to taková pocta. Není to extraliga, na mistrovství světa je to trošku jiné, ale nemůžu si to moc připouštět, protože bych nic nezvládl.
P: Jde o to, že tam hrají jiní hráči. Ne že by tady v Kometě byli špatní, to chraň bůh, ale v reprezentaci jsou větší profesionálové. Když přijeli David Krejčí, Voras (Jakub Voráček), Gudy (Radko Gudas) nebo Pleky (Tomáš Plekanec), je to znát. To samé i Pasta (David Pastrňák), i když je to ještě dítě, ale zároveň už velký hráč. Ten jejich přístup je jiný.
V čem jsou větší profesionálové?
P: Jsou zodpovědnější. V extralize berou hráči spoustu věcí spíše jako povinnost, ale v reprezentaci je to jinak. Tam se hráči o své věci starají více, jinak se chovají. Poznali jsme, jak za posledních let vyzrál Kempes (Michal Kempný). Jinak jednají i s námi, když po nás něco potřebují.
F: Více si nás váží, neberou naši práci jako samozřejmost.
P: Ať je to, jak chce, bez nás by nefungovali oni. Kdybych dvakrát zdrbal Džegrovi (Jaromír Jágr) nebo Pastovi brusle, zabil bych ho. Oni už tohle nechtějí řešit, chtějí se věnovat jen hokeji.
Uživí vás práce kustodů sama o sobě?
F: Je to práce na plný úvazek.
P: Jak jsem říkal, ještě děláme pro ty Finy. Nechceme si stěžovat, ale strávíme tady spoustu hodin, spoustu času. Člověk to musí mít rád, jen pro peníze práci kustoda dělat nejde.
Co vás na ní nejvíce baví?
F: To, že se pořád něco děje, není to stereotyp. Nedá se předpokládat, co se na ledě stane, může to být cokoliv.
P: Já si třeba mezi mladými neuvědomuju, že stárnu (úsměv). Pořád se někam cestuje, jezdí se po světě. Každý den je jiný. Ale není to tak, že by to cestování bylo jako dovolená. Pohybujeme se hlavně na zimáku nebo v hotelu.
