Nová Werk Arena otevřela své brány v létě roku 2014 a Třinec hned v premiérové sezoně po změně prostředí získal stříbro. Padl v těsné sérii s Litvínovem, předtím byl dvakrát v semifinále, ale k vrcholu mu pořád kus cesty scházel.
Měnili se hráči, měnili se trenéři, o dlouhodobé koncepci se jen mluvilo. Nastavit se ji povedlo od prosince 2016, kdy do křesla sportovního ředitele klubu usedl jeho dlouholetý bývalý útočník a vítěz prvního třineckého titulu Jan Peterek.
Vsadil na Václava Varaďu, v té době trenérského zelenáče, za kterého však mluvily skvělé výsledky z mládežnických kategorií. Slevilo se z velkých ambic, už jste před sezonou neslyšeli velkohubá a dráždivá prohlášení o titulu a že nic jiného nebereme, ne.
Třinec se vydal na "ocelářskou cestu" zapojení vlastních odchovanců, vybudování pevného jádra týmu nebo spolupráce s Frýdkem-Místkem.
Pár měsíců po nástupu Peterka skončil (ještě s trenérem Vladimírem Kýhosem) ve čtvrtfinále play off, o rok později skončil bral stříbro za Kometou, letos získal titul v dospělé i juniorské kategorii. Konečně se podařilo slova přetavit v činy, začaly se dodržovat dříve prázdné sliby.
Už žádné lovení naslepo. Místo toho chytře doplněná osa
Hráči jako Šimon Hrubec, Lukáš Krajíček, Milan Doudera, Martin Růžička, Martin Adamský, Jiří Polanský nebo Vladimír Dravecký vytvořili zdravou páteř týmu. Doplnili je zmiňovaní odchovanci David Cienciala, Ondřej a Michal Kovařčíkovi a postupně se zapojovali další.
Peterek se vydal cestou úspor a místo přezrálých hvězd, které Třinec často dříve přiváděl za obrovské peníze, volil prověřené borce, tak aby zapadli do Varaďovy party. Tak přišli Tomáš Marcinko, David Musil, Martin Gernát, Guntis Galvinš či kanadské eso Ethan Werek.
Třinec vyhlásil stop rozhazování, už nechtěl, aby se noví Oceláři měli jako v bavlnce, zpohodlněli a zasekli se na místě. Stále platí, že hráči chodí do Slezska za nadstandardními podmínkami a finanční jistotou, nemyslím si však, že by měli oproti jiným týmům přestřelené platy.
Oceláři dostali v období po zisku prvního titulu nálepku extra bohatého klubu, který si může koupit, koho chce. Hlavně proto tak trochu leželi mnoha fanouškům ostatních extraligistů v žaludku. Pokorným vystupováním a sázkou na novou vizi se i tohle obrátilo k lepšímu.
Po hráčských a trenérských veletočích si definitivně naklonili i vlastní příznivce, kteří pod vlivem dřívější klubové rétoriky mnohdy požadovali po hokejistech nemožné. Loď s místními patrioty Peterkem a Varaďou se jim zalíbila, po sporech s Kýhosem našel cestu zpět populární Polanský.
Trejd roku a férová finálová série od obou
Letošní sezonu ovšem začali Oceláři prachbídně. Ligu mistrů rozehráli debakly 1:6 se švédským Djurgardenem a 2:8 proti finské Tappaře. V extralize měli po šesti kolech tři body a byli předposlední.
Vedení nepanikařilo, zachovalo klid. Varaďa dostal patřičnou důvěru a postupně tým i díky několika příchodům nastartoval. Trefou do černého byl trejd Petra Vrány, jenž přišel ze Sparty výměnou za lotyšského snajpra Robertse Bukartse, kterému to v Třinci vůbec nepálilo.
Brankář Hrubec glosoval výměnu jako "trejd roku". Měl pravdu.
Vrána se na konci sezony rozehrál do reprezentační formy a na sedmý pokus ukončil soukromé finálové trápení. Třinec nejprve bez problémů vyřadil vyčichlé Vítkovice, v semifinále jako první v historii extraligy otočil kritický stav 0:2 proti Plzni. Série na sedm zápasů mužstvo stmelila.
Před finále si třinečtí hráči v novinách přečetli prognózy expertů, kteří favorizovali Liberec, a získali motivaci navíc. Sluší se ale zmínit, že série o titul byla z obou stran naprosto férová a ukázkově odbojovaná.
Nadto se střetly dvě opravdu špičkové organizace, co se kádru, trenérů, zázemí nebo práce s mládeží týče. Bílí Tygři byli skutečně podle síly na papíře mírným favoritem, ale svůj vrchol zažili už v základní části. Ve finále kousali, bili se, ale jejich opory zdaleka tolik nezářily.
Obránce Ladislav Šmíd mluvil po prohraném finále o největším zklamání v kariéře (o titul hrál poprvé), trenér Filip Pešán nepotvrdil, že bude na střídačce Liberce pokračovat. Je otázka, do jaké míry se oběma klubům podaří udržet úspěšné kádry pohromadě.
Poslední roky však ukazují, že nastoupené cesty Třince i Liberce jsou obě správné. Tentokrát byli ve finále o chlup lepší Oceláři.
