A.cz: Získal jste v lize jako hlavní trenér titul se Spartou i Libercem, mistrem jste se stal i v Austrálii. Kam řadíte angažmá u české jednadvacítky a postup na závěrečné Euro?
Angažmá ve službách fotbalové asociace beru jako ocenění mé práce. Je to odlišná činnost od té klubové, ale poté co jsem skončil ve Spartě, mě lákalo pracovat pro český fotbal a vést jednadvacítku. Momentálně mám tady smlouvu, práce u reprezentačního výběru mě baví a postup považuji za úspěch. Vždyť na šampionátu v Polsku je dvanáct týmů z více než padesáti, které vstupovaly do kvalifikace.
Lákalo by vás třeba ještě angažmá v jiné exotické destinaci? V posledních letech odcházejí velmi kvalitní trenéři a hráči do Číny. Nelákala by vás dnes už velmi kvalitní soutěž plná hvězd?
Zahraniční angažmá jsem už okusil a byla to velmi dobrá zkušenost. V době, kdy jsem působil v Austrálii v FC Sydney, jsme hráli asijskou Ligu mistrů a z konfrontace s čínským klubem vím, že tamní liga je kvalitní. Podle mého názoru čeká fotbal v Číně dobrá budoucnost. Pokud by tedy někdy v budoucnu odtud nabídka přišla, stálo by to za úvahu…
Od teorií k současnosti. Je potřeba důstojně zakončit cyklus s jednadvacítkou. S jakými pocity jdete do své premiérové účasti?
Je skvělé, že si zahrajeme na Euru. Pro mě je vše, ať už boj v kvalifikaci o postup, slavnostní los a to napětí v sále, i samotný závěrečný turnaj, nová zajímavá zkušenost a užívám si to a na nové se těším. Turnaj skončí a co bude potom, je v trenérském řemesle těžko předvídat. Každopádně mě práce na Asociaci baví.
Práce u reprezentace je určité odlišná od práce v klubu. Co je podle vás největším rozdílem?
Práce u reprezentačního výběru je více o manažerských činnostech a méně o praktickém tréninkovém zapojení na trávníku. Součástí práce trenéra reprezentační výběru je sledování hráčů, jak si vedou v klubech, a pravidelná komunikace s nimi. S trenérem A týmu Karlem Jarolímem a manažerem obou reprezentací Jaromírem Šeterlem se bavíme o některých hráčích a jejich možnostech využití pro reprezentaci. Samozřejmě velký rozdíl mezi prací v klubu a u jednadvacítky ji v tlaku, přicházejícím ze strany médií a fanoušků.
Kolik zápasů vidíte týdně?
S trenérskými kolegy pracujeme v týmu. Vždycky v pondělí máme schůzku, kde se ohlédneme za uplynulými víkendovými zápasy a řekneme si, kdo má co sledovat v dalším programu. Já osobně vídám tři čtyři zápasy v každém kole.
Ovlivňují nominaci do týmu i trenéři jednotlivých klubů? A co hráčští agenti? Stává se vám, že se vás při nominaci snaží ovlivnit?
Nominaci děláme po diskuzi se stejnými trenérskými kolegy, kteří se podílejí na pozorování. Pochopitelně stejně jako jsem v kontaktu s hráči, tak komunikuji i s klubovými trenéry. Získávám tak cenné informace. Podobně je to s agenty hráčů, oni se o hráče starají, mají o nich přehled, znají jejich program, aktuální zdravotní stav. Nominace je tedy dělána na základě velkého množství informací. Ale samozřejmě platí, že při nominaci dám v drtivé většině na svůj pohled a názor!
Jak těžká je konečná nominace na Euro? Protože některým hráčům může dobrý výkon vynést přestup do zahraničí, jako třeba Janu Klimentovi na minulém Euru, kterého před turnajem asi zase tolik zahraničních skautů v Jihlavě nesledovalo.
Vybrat 23 hráčů do konečné nominace na Euro v Polsku je velmi zásadní a důležité rozhodnutí. Máme ještě půl roku na to, abychom motivovali hráče a neusnuli na vavřínech. Motivaci vybojovat si nominaci a jet na šampionát ale musejí mít především sami hráči, vždyť pro jejich budoucí kariéru je to záležitost zásadní důležitosti.
Čím to, že čeští fotbalisté do jednadvaceti let dokážou držet krok se stejně starými týmy i evropských fotbalových velmocí, ale o tři nebo čtyři roky později už je mezi nimi velký kvalitativní rozdíl?
Podle mého názoru je potřeba se podívat na to v jaké fázi hráčské kariéry se fotbalisté nacházejí. A to platí pro všechny země podobně. V týmu do jednadvaceti let najdeme hráče, kteří jsou nositeli naděje, ale není zajištěno, že očekávání naplní. Tým je složen z hráčů jedné věkové kategorie, je mezi nimi obvykle rozdíl dvou let. Zatímco reprezentační A týmy už jsou skládány z hráčů, kteří očekávání naplnili, mají tedy vesměs prověřenou kvalitu a zkušenosti podle toho, v kterých klubech a v jakých soutěžích se pohybují. Jsou tam hráči, mezi nimiž je věkový rozdíl i deset let. Právě ti zkušenější pak bývají těmi rozdílovými hráči.
Jaký je váš názor na brzké odchody mladíků do zahraničí? Jste spíše pro českou cestu nebo zkusit zahraničí v brzkém věku? Protože momentálně se někteří fotbalisté z vašeho výběru prosazují v útlém věku i v italské, belgické nebo holandské lize.
Já jsem samozřejmě rád, že se Patrik Schick a Jakub Jankto začínají prosazovat v Janově respektive Udine. Ale každý hráč je jiný, takže záleží případ od případu, jestli je lepší vyhrát se v Česku nebo zkusit brzy zahraničí. Já věřím, že pokud je talentovaný fotbalista dobře a trpělivě vedený a jde postupnými kroky, tak se může prosadit i českou cestou. Jsem přesvědčený o tom, že podmínky, které mají hráči v Česku, nejsou vůbec špatné a kvalita trenérů je rovněž na dostatečné úrovni.
Takže si myslíte, že co se týče kvality tréninkových jednotek a celkové práce českých klubů s hráči se přibližuje elitním soutěžím v Evropě?
Samozřejmě rozdíl tu je. Ligy typu německé Bundesligy nebo britské Premier League mají úplně odlišné možnosti. Tomu odpovídají hráčské kádry v elitních klubech a je samozřejmě rozdíl, když obdobné tréninkové dávky náš fotbalista absolvuje v kolektivu tuzemském nebo v týmu, kde jsou soustředěni fotbalisté se špičkovou kvalitou.
Český fotbal ale v posledních letech zaostával i za menšími zeměmi, ze kterých přece jen do lepších soutěží odchází více hráčů. Myslím třeba země typu Polska, Chorvatska, tedy ze soutěží, jejichž týmy dokáží české kluby v konfrontaci v evropských pohárech porazit, ale přesto v těchto soutěžích rostou elitní fotbalisté. V čem to podle vás je?
Česko se řadí mezi země, kde není možné očekávat, že každá generace hráčů přinese špičkové osobnosti. Ty země, které jste jmenoval, ale i třeba Belgie nebo Nizozemsko, Rakousko nebo Švýcarsko a další, zažívají období lepší a horší. Jsou časy, kdy mají skvělou generaci a časy, kdy ne. Stačí se podívat na historii našeho fotbalu, na intervaly s jakými se dostavovaly úspěchy. Měli jsme štěstí, že od roku 1990 jsme skoro dvacet let prožívali příjemné období, teď je to slabší.
Zmíněné země to měly naopak. Ale zkušenosti říkají, že by se to mělo zase změnit. Navíc když tomu pomůžeme cílevědomou prací s mladými, počínaje nově zřizovanými akademiemi pro talenty z krajů v žákovském věku. Navíc si myslím, že Patrik Schick, Jakub Jankto nebo Vašek Černý hrají v dobrých klubech a jsou příslibem do budoucna.
Nemyslíte, že se v Česku mladíkům tolik nevěří a pokud ano, tak třeba na jiné pozici než je konkrétní fotbalista zvyklý?
S tím bych nesouhlasil. Samozřejmě snáze se prosazuje mladému talentovanému hráči v menším klubu, než v klubu, který hraje o nejvyšší příčky, působí v evropských pohárech a má silný kádr. Ale podíváme-li se na naši jednadvacítku, je důkazem, že hráči vesměs ve svých klubech svoji dobrou pozici mají.
Jak jste jako rodilý Plzeňan prožíval zápasy Viktorie proti Spartě?
V Plzni jsem se narodil, byl jsem ve Škodě od devíti do devatenácti, měl jsem štěstí, že mě vedli velmi dobří trenéři a vděčím jí za to, že mě připravila pro profesionální fotbal. Ale největší část hráčské kariéry jsem působil ve Spartě, zažil jsem tam tituly a evropské poháry. Když jsem tehdy odcházel, byla Plzeň ve druhé lize. A ještě dlouhá léta balancovala na hraně mezi první a druhou ligou. To, co se tam podařilo vybudovat je obdivuhodné. Sestavili konkurenceschopný tým, postavili moderní stadion a získali velké divácké zázemí, to vše z Plzně udělalo velkého soupeře Sparty. Tyto zápasy jsou vypjaté a z uvedených důvodů pro mě osobně dvojnásob. Srdce mám ve Spartě, ale rodné kořeny také popřít nelze…
