Glosář – Déjà vu je, jak známo, chyba v matrixu. Nicméně pokud se po roce podaří zopakovat trojí českou účast ve skupinové fázi Evropské ligy, navíc patrně v totožném složení Plzeň + Sparta + Liberec, asi budeme nakonec všichni spokojeni.
Plzeň sem po porážce 0:2 v Sofii může "propadnout" z play-off Ligy mistrů, pokud se tedy doma proti Ludogorci nerozehraje k nějakému famóznímu výkonu a vývoj duelu nezvrátí. Což by bylo trochu překvapivé, neboť žádný takový supervýkon teď na začátku nové sezony zatím ještě nepředvedla.
Ostatně podobně jako Sparta, která – vědoma si toho, že špičkovou formou zrovna neoplývá – odjela nyní podle všeho do Dánska s tím, že tam odehraje "plus minus údržbu na jistotu". No a nakonec ji tak proti Sönderjyske nějak také umolousala. S výsledkem 0:0 se jistě doma něco postupového udělat dá.
Ze zápasu Liberce v Larnace jsem, přiznám se, neviděl ani minutu, nicméně z toho, že tam Slovan vyhrál 1:0 a dvakrát nastřelil břevno, asi můžeme usuzovat, že svou roli zvládl poměrně dobře. A s velkými nadějemi do odvety.
Kdo vybouchl, byla pražská Slavia. S výpraskem 0:3 se v belgické odvetě proti Anderlechtu Brusel asi opravdu nic moc dělat nedá.
Takže hotového není nic, jen to prostě pravděpodobně vypadá na tři české týmy v Evropské lize. Loni jsme se z toho radovali, letos jako by však po Euru plném zmaru pokračovala stále a bezútěšně jakási trpká tuzemská fotbalová deprese.
Jedna věc jsou totiž výsledky a druhá věc pak předváděná hra. A v tomhle ohledu se tedy žádné velké české pošušňáníčko zatím opravdu neservíruje.
Z českého fotbalového matrixu se vytratila dynamika
Viktoria Plzeň zaznamenala svůj zenit, vrchol výkonnosti v letech 2011–2014. Od té doby se pořád jen sune dolů, s tím původním herním modelem, kdy přihrávky Pavla Horvátha nacházely nechytatelná křídla Václava Pilaře s Milanem Petrželou a kdy tam vlastně všichni pořád sprintovali, kombinovali a útočili radost pohledět, nemá dnes společného prakticky nic. Jen pár jmen, z nichž se v Plzni staly živé pomníky uvadající slávy.
Oproti nejslavnějším časům chybí týmu především rychlost, dynamika. A to je společný jmenovatel i pro Spartu či Slavii. Tedy alespoň podle toho, jak se včera předvedly.
Ty příběhy jsou každý trochu jiný, a přitom jsou všechny stejné. Chybí rychlí hráči. Celému českému fotbalu. Když chce nějakého rychlíka pro reprezentaci najít Karel Jarolím, všechny šokuje, že kvůli tomu údajně hodlá sáhnout po Tomáši Malinském z Hradce Králové. Lepší expres asi v lize nevidí, protože tam prostě není.
Pilař je dlouhodobě zraněný, Petržela zestárnul. Ze Sparty odešli Krejčí a Fatai, sám se vyautoval rebel Konaté. Ve Slavii by sice měli van Kessela se Šventem, ale trenér Uhrin určil, že zrovna proti Anderlechtu bude prý lepší útočit středem než po křídlech...
Každopádně další rychlí hráči s českým (či slovenským) pasem prostě v tom našem fotbalovém matrixu prakticky nejsou a to je ta nejzásadnější chyba.
Tou další je pak jistá dekadence, jíž jako by se všichni opájeli. Plzeň pořád zálibně vzpomíná na vrbovské časy, Sparta se zase nejspíš nechala ukolébat svým jarním postupem do čtvrtfinále Evropské ligy – a myslela si přitom patrně, že teď už všechno půjde bez práce samo. A ve Slavii teď prožívají velmi specifické období renesance klubu – a tak jsou všichni červenobílí uchváceni pro změnu tím, že po několika sezonách útrap a ponížení je klub zase silný a bohatý a hraje opět zápasy v pohárové Evropě.
Díky tomu i po drtivé porážce 0:3 od Anderlechtu zůstala zejména bouřící severní tribuna týmu věrná a do prstence stadionu v Edenu (zatím) tradiční slávistický negativismus nepustila. Pamětníci, kteří si jistě okamžitě vzpomenou na obligátní "Leška, ven!", dobře vědí, o čem mluvím.
Čeká se na sehrání. Už hodně dlouho
Právě mohutná a mocná podpora fanoušků je to nejúžasnější, čím teď Slavia disponuje. Zatímco totiž Plzeň hraje hluboko pod "levelem" své horváthovské klasiky a Sparta zase marně vzpomíná, jak to vlastně na jaře válela v tom Krasnodaru nebo na Laziu, tak i Slavia hraje hluboko pod svými možnostmi, jenže ty její jsou zatím jen tušené, protože jsme je od tohoto konkrétního týmu prostě ještě neviděli.
Ano, pro trenéra Uhrina není jednoduché pracovat s ambiciózním kádrem, který se tak zásadně překopal loni v zimě a posléze se v jeho mohutném posilování pokračovalo i v létě. Všichni chápou, že na sehrání je potřeba nějaký čas.
Jenže tady v tomto směru jaksi pořád není k vidění žádný progres. Nanicovaté bylo jaro, začátek nové sezony také neoslnil, byť přes Levadii Tallinn se nakonec projít podařilo a přes Rio Ave také, jenže ty výkony na přehlídku moderního fotbalu asi zatím také nepatřily a ty ligové (2:2 doma se Zlínem a 1:1 v Jihlavě) už tedy vůbec ne.
Když trenér Uhrin mluví o tom, jak byl s prvním poločasem proti Anderlechtu spokojen a v tom druhém že přišla ztráta koncentrace, tak já bych si to dovolil vidět a pojmenovat trochu jinak.
Už v tom prvním dějství se – alespoň mně – jevila slávistická obrana velmi neutěsněná. A to používám dost eufemistický výraz. Kolik jen slávistickou šestnáctkou proletělo volných míčů, kolikrát slávisté zachraňovali situaci špičkou kopačky... Hrát proti nim Manchester City, ano ten, co v úterý drtivě smetl Steauu, přemožitelku sparťanů, asi by se už v první půli tyhle chybičky také měnily v četné góly.
Anderlecht momentálně není také žádný supertým, ale natolik dobrý je, aby pravdivosti pořekadla o džbánu, se kterým se pro vodu chodí tak dlouho, až se ucho utrhne, využil alespoň po změně stran.
Stejně tak přechodová fáze Slavie je dlouhodobě, řekněme, problematická. Nějak to celé působí dojmem, že se prostě a jednoduše hraje jak dopředu, tak dozadu, víceméně na náhodu. A jestli má hra Slavie nějaký systém, tak se přiznám, že pro mě je opravdu prakticky nerozeznatelný.
Trpišovský má v Liberci víc klidu na práci. Ale maká rychleji
A to pak sice můžete debatovat o tom, jestli měla Slavia štěstí nebo smůlu, když v první půli neusměrnil Švento centr Gruzínce Kenii do sítě, jenže tady podstata celého příběhu opravdu není. Protože s hrou na náhodu v moderním fotbale, a dokonce ani v tom českém, vážně uspět nelze. Leda náhodně a jednorázově.
Nevím, kolik Dušan Uhrin potřebuje času, abych i já ve hře Slavie nějaký systém rozeznal. Byť si samozřejmě pokorně uvědomuji, že tu působím pouze v roli fotbalového laika, do níž mě po utkání Sparta–Steaua blahosklonně obsadil Zdeněk Ščasný, to když jsem si dovolil naznačit, že jeho tým nemá ani zdaleka takovou formu jako loni. (Po odvetě v Bukurešti už to ovšem Ščasný tvrdil sám, jakožto odborník.)
Je mi jasné, že naprosto každé srovnání v něčem kulhá, tudíž i tohle. Ale na druhou stranu se srovnání Dušana Uhrina s Jindřichem Trpišovským a jeho prací v Liberci poměrně dost nabízí. Jak loni, tak letos skládal "český Klopp" v Liberci pokaždé prakticky nový tým. A vyhodnotíme opravdu snadno, co za pár týdnů snahy vytvoří on – a s čím se už půl roku patlá Dušan Uhrin.
Chápu, Liberec je přeci jen trochu v závětří, zatímco Slavia funguje dennodenně pod mikroskopem médií i svých četných příznivců – a tlaky v ní fungují nepochybně větší. Když se Slavia vydala cestou česko-čínských "Milionarios", musela s tím ovšem počítat, to je prostě součást hry.
Ale pravda leží na trávníku a tam to zatím Slavia příliš ukočírovat nezvládá. Uklidňovat ji může snad jedině to, že Plzeň a Sparta na tom herně zatím nejsou o moc líp. A Liberec, zatím evropská pohárová štika, nestíhá kmitat stejně hbitě a úspěšně jak v Evropě, tak i v domácí ligové soutěži, kde už hodně poztrácel a do tabulky zatím zapsal jediný bod.
Kouči Slavie Dušanu Uhrinovi opravdu není co závidět, ať už někoho z vedení klubu myšlenky na jeho výměnu napadají, nebo opravdu nikoli, jak se ostatně všichni zainteresovaní velmi hlasitě dušují.
Jisté je, že prohra 0:3 s Anderlechtem mu žádné plusové body nepřihrála. A pokud o víkendu neporazí Příbram, bude situace zase stísněnější. Jenže: koho jiného už by vlastně chtěl porazit, že ano?
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
