Jak jste za necelé dva týdny vstřebala zážitek ze zápasu proti Anglii před více než 21 tisíci diváky?
Byl to pro mě neskutečný zážitek, dodnes jsem toho plná. Hráli jsme proti skvělému soupeři, v pro nás výjimečné atmosféře. Ještě dlouho to bude živé, protože když jde pak člověk na ligový zápas, kam přijde 500 diváků, je to úplně něco jiného.
Možná jste v létě se spoluhráčkami nemohly uvěřit, kolik fanoušků chodí na zápasy ženského Eura právě v Anglii. Teď jste to zažily na vlastní kůži.
Já jsem to Euro sledovala a Anglii jsem fandila. Přesně díky tomu, jakou atmosféru tam diváci umí na ženském fotbale vytvořit. Je to senzace, že jsme mohli podobnou věc zažít i my.
Kde se vzal divácký boom v ženském fotbale? Na jaře přišlo ve Španělsku na dámské El Clásico více než 91 tisíc fanoušků.
Čím dál tím více se ženský fotbal medializuje a lidé o to začínají mít zájem. Stojím si za tím, že je to zajímavý sport a svou sortu fanoušků si může najít. Tohle jsou navíc země, kde chodí mnoho diváků i na mužský fotbal.
Věříte, že jste teď i s českým týmem vešly více do povědomí fanoušků? Remizovaly jste s mistryněmi Evropy, v únoru dokonce se světovými šampionkami v USA.
Moc bych si to přála. Samozřejmě nepředpokládám, že u nás přijde na ženský fotbal 20 tisíc, ale kdyby chodilo třeba pět, bude to pořád úplně něco jiného než teď. Chápu, že některé ligové zápasy nejsou tak atraktivní jako jinde ve světě, nicméně reprezentace zajímavá je.
Vloni vám utekl postup na Euro až na penalty v baráži, letos nevyšla kvalifikace na mistrovství světa. Mrzí to o to více ve světle dobrých výsledků se špičkovými týmy?
Mrzí to strašně, hlavně ta Evropa byla opravdu na dosah. Je to škoda. Právě postup na finálový turnaj by nám mohl vytvořit v Česku úplně jiné podmínky.
Jak to, že jste zatím nikdy nezvládly postoupit z kvalifikace, když jste schopny remizovat s Anglií, USA nebo Nizozemskem?
To kdybychom věděli… (úsměv) Asi nám chybí schopnost rozhodnout v důležitých momentech klíčových zápasů. Uhrajeme sice remízu s top týmy na světě, jenže prohrajeme s Islandem a pak body chybí.
Island jako by byl zakletý. Byl před vámi v obou posledních kvalifikacích o MS, porazil vás i na letošním turnaji v Americe.
Je to nepříjemný soupeř. Dostal se na mistrovství Evropy a nevedl si tam vůbec špatně. Nicméně pokud chceme postoupit, zápasy proti Islandu musíme zvládat.
Jaký byl váš herní projev při remízách 0:0 s Anglií a USA?
Nebylo to úplně tak, že bychom zaparkovaly autobus na vápně a bránily. S Anglií jsme mohli dát gól a vést. Ale je pravda, že na konci už jsme se bránily hodně, bylo to na jednu branku. Celkově to však nebylo tak jednoznačné.
Andrea Stašková působí v Atléticu Madrid, Kateřina Svitková v Chelsea, Barbora Votíková v PSG. Je i z toho poznat, že český ženský fotbal jde nahoru?
Ano. Tím, jak se zvedá ženský fotbal po celém světě, platí to i pro nás. Naše hráčky odchází do top týmů a můžou tam růst. Podmínky v Česku jsou v některých klubech také na vyšší úrovni. Snad to někam povede a uděláme úspěch s reprezentací. Povědomí lidí by to zasáhlo.
Mohou být pro vás inspirací hokejistky? Poprvé postoupily na olympiádu, z MS přivezly bronzové medaile.
Určitě, je to tak. Když uděláte úspěch, jste pak vidět v televizi, všude se o vás píše. Lidé to začnou sledovat. Kvalifikace na olympiádu je pro nás ve fotbale strašně těžká, ale ME by nám slušelo.
Hokejistky mluvily i o tom, že dříve na srazech reprezentace fasovaly pánské oblečení a potýkaly se i s dalšími těžkostmi. Zvedl se v Česku ženský fotbal i v tomto ohledu? Je teď důstojnější?
Já mám zkušeností z reprezentace už hodně a musím říct, že jsme ušli opravdu dlouhou cestu. Se zmíněnými problémy jsme se kdysi potýkali i my, teď už to neexistuje. Máme lepší podmínky, jde to dopředu, ale oproti jiným zemím jsme pořád trochu pozadu. Nicméně všichni pracují na tom, aby se to zlepšovalo.
Vy jste si jednou posteskla, že pokud byste teď byla třeba o deset let mladší, mohla jste také vyrazit někam do zahraničí. Ale před těmi deseti lety byly šance výrazně nižší, že?
Tolik možností nebylo, teď je to jiné. V reprezentací je pár dalších holek, které to zažily. A ty mladší od nás vědí, že mají být rády za to, v jaké době fotbal hrají.
Platí pořád, že pokud chce hrát česká fotbalistka profesionálně, musí odejít do zahraničí?
Záleží na tom, jak je člověk náročný. Pokud hrajete ve Spartě nebo Slavii, nějakým stylem se u nás uživíte. V zahraničí je to samozřejmě o něčem jiném, tam už je to opravdu slušné zaměstnání. U nás většina hráček chodí do práce nebo do školy.
Vy jako kapitánka reprezentace pracujete ve firmě, která staví rodinné domy. Jak se to dá kombinovat s fotbalem na vysoké úrovni?
Jedině tak, že máte v práci dobré vedení. Když nebudete mít shovívavého zaměstnavatele, kombinovat se to nedá. Je potřeba, aby vás pouštěl na klubové akce a reprezentační srazy.
I tak to musí v některých momentech stát spoustu sil, ne?
Když se třeba vrátíte z reprezentačního srazu v noci a druhý den musíte jít do práce, i když jste dvanáct hodin cestoval, není to nic příjemného. Ale za ty roky je člověk zvyklý.
Také díky posledním výsledkům v tom pořád vidíte smysl?
Rozhodně. Pokud by to tak nebylo, už bych v reprezentaci nehrála. Ale pořád je tam vidina nějaké budoucí velké akce nebo těchto zápasů, které jsme za poslední dobu odehrály. Znamenaly pro mě strašně moc.
