Glosář - Nazývejme věci pravými jmény. Vystoupení českého fotbalu na Euru 2016 se nedá hodnotit jinak než jako ostudný neúspěch.
A pokud teď převáží hlasy těch, co zdůrazňují, že bychom měli být nadšení už jen ze samotné účasti na turnaji, nebo těch, co jako flašinet pořád dokola melou, že proti hvězdám Realu a Barcelony, ať už dresech španělských, či chorvatských, se vlastně vůbec nedalo hrát a že s Turky měl tým jen smůlu v koncovce, tak v tom případě si příště nejspíš budeme muset počkat, až se počet účastníků Eura rozšíří na 40 nebo 50 týmů. Protože s takovouhle písničkou se tam české barvy jinak nedostanou. Natož k většímu úspěchu.
Ne, nemluvím o tom, že proti Španělsku měli Vrbovi svěřenci předvést nějakou sebevražednou misi a hrát s nimi otevřený fotbal, to nedělá nikdo. Mluvím o tom, v jakém mentálním rozpoložení Češi turnaj odehráli.
Někdejší kapitán a posléze i trenér národního týmu Ivan Hašek mívá obvykle tendenci dělat hráčům advokáta. Tentokrát se ale v pozápasovém studiu České televize vyjádřil po mém soudu naprosto přesně: "Ti kluci byli celou dobu takoví nějací zaražení." A to je podstata věci.
Českému mužstvu v zápasech totálně scházelo sebevědomí. S výjimkou závěru utkání s Chorvatskem, kdy střídání Modriče a nepokoje v hledišti balkánský tým vykolejily a kapitán Rosický pak strhl svůj tým k euforické koncovce, která přinesla vyrovnání na 2:2 a s ním i postupové naděje pro poslední zápas skupiny.
Na Turky pak vletěli Češi jak velká voda, presovali v jaksepatří vysunutém aktivním bloku, jenže... Už na konci první desetiminutovky po tradiční vlastní hrubici inkasovali gól. A i když pak pokračovali v útočné aktivitě, znaky malověrnosti se do jejich projevu začaly postupně zase vracet. Snažili se, ale tak nějak naprázdno, hrdina, co by zkusil ostatní strhnout, se tentokrát nenašel, převládal alibismus.
Potenciál ukázali v Amsterdamu. Teď se mu ani nepřiblížili
Jistěže, současné mužstvo má své limity, o individuality z jeho středu se klubová špička kontinentu opravdu nepere. Je také pravdou (byť dosud opomíjenou), že i v kvalifikaci podával tým kolísavé výkony, přičemž základ postupového úspěchu položil už šťastným dvanáctibodovým podzimem 2014.
Jenže když si kupříkladu děláte opakovaně test inteligence, pochopitelně s různými výsledky, řeknou vám, že přičítat si směle můžete tu nejvyšší hodnotu IQ, jíž jste v testu dosáhli. Protože až tam leží váš potenciál.
A teď si připomeňme, jaký výkon předvedly české barvy v podobě tečky kvalifikačních bojů. Výhra v Nizozemsku brala dech, ta sebevědomá adrenalinová jízda se spoustou dynamických ataků a kombinací na jeden dotek upomínala na Vrbovo předchozí mistrovské dílo, Viktorii Plzeň v časech jejího prvního titulu a startu v Lize mistrů.
No a teď tu slastnou vzpomínku na Amsterdam srovnejte s tím, co Češi předvedli na Euru. Jistě, můžeme se bavit o tom, že otevřený nizozemský styl Vrbovu týmu nejspíš maximálně vyhovoval, ale podstata je jinde. Tehdy, v říjnu 2015, totiž mužstvo předvedlo (a to i bez Tomáše Rosického!) dost možná vrchol svého potenciálu.
A řekněme si otevřeně, že na Euru samotném se ocitlo hluboko pod ním. Ve chvílích, kdy měla forma mužstva gradovat, se místo toho ocitla někde na bodu mrazu.
Můžeme vést diskusi o tom, jestli Pavel Vrba mužstvo pro turnaj špatně vybral či poskládal, ale poměrně zjevné je, že se mu vůbec nepodařilo tým na vrcholnou akci vyladit. Fyzicky, herně, ani mentálně.
Natloukl si nos. Opustí Vrba svou věž ze slonoviny?
Bohužel, ukázalo se, že žádný strom neroste do nebe, ani Vrba ne. Po dlouhých letech permanentních úspěchů, kdy se mu s Viktorií Plzeň dařilo v lize i pohárové Evropě a volně na to navázal i zdařilým tažením kvalifikací na Euro, si teď Pavel Vrba natloukl nos. Ano, právě ten nos, na jehož špičku už si chvílemi přestával vidět.
Bude zajímavé sledovat, jak se s tím srovná. Zda svou nejistotu novice na tak velkém turnaji, maskovanou v uplynulých měsících přehnanou podrážděností prokládanou prvky vidlácké arogance, nahradí kapkou sebereflexe a sleze konečně ze slonovinové věže, v níž se s kolegou Fitzelem opájeli vlastní velikostí, zase zpátky do normálního světa.
Začněme u nominace. Vrba v ní vsadil na osvědčené "koně", žádné velké okysličování se nekonalo. Přiznejme: doma rozhodně nezůstalo 20 lepších fotbalistů, než byli ti ve Francii.
Ale můžeme se rozhodně bavit o tom, jestli u některých třicátníků (Lafata, Kolář a další...) nepřeváži v trenérově mysli pocit sentimentu. Jestli by nebylo pro tým zdravější a pro budoucnost užitečnější, kdyby alespoň z lavičky atmosféru velkého turnaje nasáli třeba sparťan Schick nebo Černý z Ajaxu.
Zdravotní problémy zastavily Frýdka, Váchu a podle Vrbových slov i Juliše. A dnes když jsme, přiznejme to, v roli generálů po prohrané bitvě, se můžeme ptát, jestli mělo smysl tahat na turnaj třeba Kadlece na úkor Brabce či Baránka.
Stejně tak se ukázalo, že šťastnou nebyla sázka na hráče, které na jaře potkaly výrazné zdravotní problémy, konkrétně na Pavelku a Šurala. Forma se jim prostě nevrátila.
Svébytnou kapitolu, popírající všechny poučky o nezbytnosti herní zátěže a tréninkového procesu, nabídl pochopitelně příběh Tomáše Rosického. Ten promarodil prakticky celou sezonu, připravil se na Euro v zápasech juniorky Arsenalu - a přesto se prezentoval jako s přehledem nejlepší hráč českého týmu na Euru. Dokud se nezranil, samozřejmě.
Jenže Rosický nečněl nad ostatními jen co do fotbalových dovedností a přehledu ve hře. Byl také jediný, kdo celkem realisticky hodnotil průběh přípravných zápasů i prvních duelů na Euru, kdy otevřeně mluvil o neskutečně triviálních chybách, jež si tým na takové úrovni prostě nesmí dovolit. Byl také jediný, ze kterého přímo sálalo, jak moc chce na turnaji uspět.
A co je nejpozoruhodnější: prakticky po roce fotbalové nečinnosti předváděl mezi všemi českými hráči jednoznačně nejlepší pohybovou kulturu, dynamiku a ostré sprinty. V jeho případě doslova až do roztrhání těla, pardon svalu.
Všichni kolem něj působili toporně, a to samozřejmě i ve srovnání se soupeři. Kam se ztratily Skalákovy a Krejčího zážehové motory? Nevím, jak vy, ale já je na Euru neviděl.
Obrana, co pokaždé inkasuje = problém. A ne že ne
Obyčejně mívá reprezentační kouč na práci se svým výběrem jen pár dní, jež předcházejí kvalifikačnímu zápasu. Teď měl Vrba ve své péči hráče takřka měsíc. A nějak se nemůžu zbavit pocitu, že větší formu snad mnozí z nich měli, když na ten sraz přijeli. Účinky herního soustředění v Rakousku jsou prostě tristní.
Kromě toho, že to hráčům na Euru neběhalo, ani takříkajíc "nelepilo", působil tým v zápasech na turnaji, stejně jako předtím v přípravách, jako polotovar. Jako možná rozpracovaný, ale zdaleka ne efektivně fungující mechanismus.
Zápas s Maltou nabídl jen lepší herní trénink, ale jak duel s Ruskem, tak především ten s Korejci, obnažily fakt, že českému celku haprují úplně triviální, sice předpokládané, leč přesto nefunkční automatismy. Třeba jako základní rozehrávka. Z toho pramenily Plašilovy chyby proti Rusku, Rosického hrubka s Koreou a jako přes kopírák to pokračovalo i na Euru, kdy Češi hrubými chybami v základních činnostech naservírovali oba laciné góly Chorvatsku a včera i ten první Turecku. Stále totéž. "Nevím, jestli jsme nepoučitelní, nebo jestli v tom narážíme na nějaký limit našeho týmu," zamyslel se smutně kapitán Rosický po utkání s Chorvaty.
Jenže ten, kdo chyby takového druhu předvádí, a dokonce pravidelně opakuje, ten nemůže počítat s úspěchem ani proti Španělsku, ani proti Turecku, ale jak jsme viděli, ani proti Koreji. Uspěje snad leda s Maltou. Proč tyhle věci nefungovaly, a to i při zapojení velmi zkušených hráčů, nad tím by se měl pan Vrba velmi vážně zamyslet.
S tím ostatně souvisí fakt, že Euro jen zvýraznilo jeden obrovský vykřičník, který se Vrba snažil celé měsíce bagatelizovat. Je mi líto, ale když v 25 utkáních, v nichž tým vedete, odcházíte se stadionu jen jednou jedinkrát s vědomím, že vaše mužstvo neinkasovalo, a to ještě v utkání s Maltou, tak to při vší úctě vskutku není normální.
Z tohoto úhlu pohledu přijeli Češi na turnaj s nejchatrnější obranou ze všech. A tohle "renomé" si příliš nevylepšili. Lotyše nebo tým Kazachstánu po jedné chybě možná ještě přestřílíte, ale na úrovni turnaje, jako je Euro, si něco takového fakt dovolit nemůžete.
A pokud jste si do té doby lhali do kapsy, že to nevadí, tak už víte, že ano.
S Cruijffem či Matthäusem se hrát dalo. A s Rakitičem ne?
Jak jsem vypozoroval, teorii, že proti Rakitičům a spol. se prakticky nedá hrát, šíří kromě trenéra Vrby a jeho svěřenců (a Pavla Kuky včera v televizi) zejména uživatelé sociálních sítí mladší dvaceti let.
Není se jim co divit, myslím té omladině. Když si o víkendu přelaďují v televizi z české ligy na anglickou či španělskou, přepínají mezi dvěma různými světy a hlavně dvěma rychlostmi. Ten rozdíl je snad ještě větší než mezi americkým basketbalem a českou košíkovou, snad mi rozumíte.
Jenže je tu ještě pořád dost dříve narozených, co pamatují, jak se Tonda z Bohemky, Karolko z Trnavy a další frajeři ze Slovanu nebo Dukly pustili v Záhřebu do Cruijffa s Neeskensem, nebo pak v Bělehradu do Beckenbauera, Hoenesse a spol. V době, kdy Ajax a Bayern kralovaly Evropě (a oba jmenovaní Nizozemci tehdy mimochodem kopali za Barcelonu tak jako dneska "bůžek" Rakitič). Jenže Panenkovi s Dobiašem z nich tenkrát trenky nezhnědly.
I dnešní čtyřicátníci už pamatují, jak se tým Československa dostal mezi osm nejlepších na světě a ve čtvrtfinále se s Matthäusem, Klinsmannem a spol. sváděl lítou bitvu o další postup do poslední vteřiny.
Ano, nějakému Mádlovi můžete v diskusi pod článkem nadávat, že se na to díval jen v televizi, a máte pravdu. Ale takový Ivan Hašek se tam tehdy pral o každý balon jako ďábel, takže když on dneska mluví o tom, že letos "byli kluci na turnaji nějak zaražení" a že u nich na trávníku postrádal větší herní sebevědomí a víru v úspěch, tak jemu to snad věřit můžete.
A v podobném duchu jako on mluví i mnozí další internacionálové: Nehoda, Panenka, Straka, Chovanec... Oni v soupeřích neporazitelné příšery z jiné galaxie neviděli.
Mimochodem, třeba Ivan Hašek tehdy na MS v Itálii také nebyl žádný superfenomén z Juventusu, ze Sparty přestupoval do Štrasburku, kde hrál druhou ligu. Ale šlo o ryzí prototyp hráče, který by šel kvůli vítězství třeba až do pekla. A takového jsem ve Francii v českém dresu, snad s výjimkou Rosického, vážně neviděl.
Když jsem Pavla Nedvěda před Eurem, přiznávám, že trochu cíleně, popíchl poznámkou o dnešních fotbalistech, kteří stále opakují, že si jdou zápas užít, zareagoval zcela podle očekávání: "To my jsme ho šli vyhrát!"
A právě ten neukojitelný hlad po úspěchu je po mém soudu vlastností, která teď českým fotbalistům kromě rychlosti, výbušnosti či míčové techniky ve sprintu chybí nejcitelněji. Působili sice semknutě, zápasy nezabalili, ale zároveň "byli pořád tak nějak zaražení."
Zatímco ještě pro Nedvědovu generaci znamenal úspěch na Euru vstupenku do ráje a stěhování z města, kde tehdy jezdily možná z 80 procent ojeté škodovky, do jiné galaxie životní úrovně, pak dnes už nůžky mezi oběma světy zdaleka tak rozevřené nejsou.
Nebo jsou, pro řadu oborů, ale pro fotbalisty úrovně Sparty či Plzně už nikoli. "Pět šest nejlepších českých klubů už dokáže svým nejlepším hráčům vytvořit takové podmínky, že se to už začíná blížit těm slabším klubům ze Západu. Už jsme v tom směru předstihli Skandinávii nebo Rakousko... Nejlepší hráči v české lize jsou na zdejší podmínky velmi dobře zajištění a říkají si: Tady mám své jisté, proč bych se šel nervovat někam, kde je konkurence... Už v tom ohledu trochu začínají připomínat Rusy, kteří ve vlastní lize dostávají tolik peněz, že je do Anglie nebo Německa dneska nikdo nedostane," řekl nedávno v rozhovoru pro Aktuálně.cz Pavel Paska, manažer stříbrného týmu z Eura 1996.
"Já si nemyslím, že po fotbalové stránce by mezi naší generací a současnými kluky byl nějaký zásadní rozdíl," řekl před Eurem Pavel Nedvěd. "Zrovna tenhle turnaj jim může nabídnout velkou šanci, když si za ní půjdou," dodal nejlepší fotbalista kontinentu za rok 2003.
Bohužel, nešli. Nad nenasytnou touhou po úspěchu převážila teze, že proti tak úžasným protivníkům se fotbal vlastně vůbec nedá hrát.
Uvažovat stejně jejich předchůdci, pak bychom dnes žádného Panenku nebo Nedvěda neznali.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
