Tentokrát nejde o příznivce sešívané Slavie ani železné Sparty. Je červen 1926 a hosty z vídeňského Rapidu přivítá DFC Prag, klub, který koncem 19. století fotbalovou horečku v zemi rozpoutal a dlouhá léta patřil k nejlepším na kontinentu. Spolu s oběma S tvoří domácí elitu, silný letenský trojlístek, to nejlepší, čím se česká kopaná chlubí.
Modrobílý klub za Rakouska-Uherska zářil, porážel nepřemožitelné Angličany, nově vzniklý Bayern vyprovodil osmi góly v roce 1900. Teprve s blížící se první světovou válkou ho na postu nejlepšího českého klubu vystřídala Slavia.
Na špičkový fotbal lákal i za první republiky a dodával hráče reprezentaci. Nepřežil ale druhou světovou válku, deportace do koncentračních táborů a poválečný odsun Němců. Na dlouhých 77 let se po něm země slehla. V roce 2016 se klub obnovil a právě dnes slaví 125 let.
"Pandemie nám teď sice rok a půl vzala, ale fungujeme úspěšně. Navazujeme na tradici, a přestože je v Praze velká konkurence, dokázali jsme se prosadit," říká Thomas Oellermann člen představenstva klubu.
Nynější Deutscher Fußball-Club Prag funguje jako mládežnický klub, v pražské lize má tým dvanáctiletých kluků, chystá se vytvořit mužstva z dalších dvou věkových kategorií.
"Není snadné uchytit se vedle silných klubů, jako jsou Slavia a Sparta nebo tradičních klubů v městských částech. Nám se to ale daří," uvádí funkcionář.
S posilou z Arsenalu na Letné i v Evropě
Dařilo se i před 90 lety s Rapidem, modrobílí se s ním v červnu 1926 rozešli smírně, 3:3. Vídeňský klub tehdy patřil k evropské špičce, stejně jako kluby z Letné. O úroveň výš byly týmy z Anglie a Skotska, na kontinentu ale vládli Češi, Rakušané a Maďaři.
Při dnešním pohledu do historických tabulek DFC na Slavii i Spartu v kolonkách první republiky ztrácí. Statistiky z tehdejší z doby se opírají o soutěže českého svazu a o společnou ligu 30. let. DFC ale hrál v soutěžích, které se do nich nepočítají.
Vládl šampionátu fotbalového svazu českých Němců, později působil převážně v amatérském mistrovství. Byly to soutěže srovnatelné prestiže, jen se na ně později zapomnělo.
V době utkání s Rapidem lákal DFC na profesionální kádr plný prvotřídních hvězd. Jména jako Adolf Patek, Leslie Calder, Karl Kannhäuser nebo Pavel Mahrer znal tehdy každý, kdo se o fotbal zajímal.
Ve vedení klubu se navíc vystřídalo několik předních osobností pražského života, včetně slavného všestranného sportovce Emericha Ratha.
Kanonýr Patek střílel za modrobílé góly, na pár let si také odskočil do rudého dresu sousední Sparty. Po druhé světové válce vedl jako trenér Eintracht Frankfurt i Bayern Mnichov.
Útočník Calder, známý pod přezdívkou Less, dodával klubu ostrovní punc. Byl to Angličan, který na Letnou přestoupil ze slavného londýnského Arsenalu.
Záložník Mahrer se zaskvěl na olympijském turnaji v Paříži 1924. Hrál za americké kluby v USA, vrátil se do DFC, za druhé světové války přežil koncentrační tábor a do Spojených států se nakonec vrátil.
"Od začátku byl DFC internacionální klub, hráli za něj fotbalisti z Čech i z Rakouska, Židé, Angličané, Rusové," popisuje sportovní historik Lubomír Král, specialista na německý fotbal v českých zemích.
Připomíná také, jak vznikla přezdívka Deficit, kterou pro klub užívali fandové i novináři. Atraktivní zápasy se slavnými zahraničními celky stály klub velké peníze, ať už je DFC zval do Prahy, nebo vyjížděl na jejich stadiony. Fanoušci se bavili, v pokladně ale zůstávaly díry. Proto deficit.
A jak to bylo se zmiňovaným Kannhäuserem? "Co sem pletete Kannhäusera, ten přišel do DFC až v roce 1924," zvěčnil středního útočníka spisovatel Bohumil Hrabal ve své povídce Fádní odpoledne.
Výjimečný forvard přišel z Vídně a za DFC hrál až do roku 1938, přispěl ke dvěma titulům amatérského mistra Československa a osmi titulům domácího německého svazu.
V centru útoku, tedy na postu špílmachra v tehdejším herním systému, ho zkoušeli i trenéři reprezentace. Jenže Kannhäuser měl slabý zrak, v civilu nosil brýle, a při večerních zápasech proto jeho výkonnost klesala.
Osudné války
DFC vznikl v roce 1896, kdy se odtrhlo fotbalové mužstvo od pražské Regatty, veslařského a bruslařského klubu, jenž jako první v zemi hrál fotbal. Teprve poté přišla zámecká jedenáctka v Loučni, které prvenství léta přisuzovali čeští odborníci.
Na přelomu století neměl DFC konkurenci. Opanoval domácí scénu, byl nejlepším klubem v rakousko-uherské monarchii. Porážel zahraniční soupeře a v roce 1903 dokonce hrál finále prvního mistrovství Německa. V Hamburku tehdy podlehl Lipsku.
Ještě krátce před první světovou válkou představoval DFC špičkový tým, přestože se další pražské či vídeňské kluby na jeho úroveň dotáhly. V modrobílém dresu tehdy zářil například útočník Robert Merz, který za císařské Rakousko střílel góly na olympijských hrách ve Stockholmu. Období velkých úspěchů ale přetrhla první světová válka.
"Merz, slavnej centrforvard, padl u Lublina. Místo něj hrál Karel Koželuh, nejlepší centrforvard všech věků," popisuje tvrdý dopad války ústy hospodského štamgasta ve své povídce Bohumil Hrabal.
Všestranný Koželuh, pozdější profesionální mistr světa v tenisu, byl dalším z hráčů, kteří dres DFC oblékali. Československo reprezentoval ve fotbale i v hokeji, ve Spojených státech učil později tenis členy podnikatelských rodin Fordů a Rockefellerů.
Udržovat profesionální mužstvo plné hvězd bylo pro DFC postupem času čím dál náročnější, přestože měl klub dlouho movité sponzory. Jako první jim poskytoval prostor na plakátech a pozvánkách k zápasům, stal se tak v českých zemích průkopníkem sportovního marketingu.
Vysoké náklady ho ale nakonec přiměly šetřit, ve 30. letech hrál převážně mezi amatéry a jeho pověst pomalu uvadala.
Těžkou ránu mu zasadil rok 1939. Po obsazení Československa nacistickým Německem žádal nový režim arizaci klubu, tedy to, aby všichni hráči byli stoprocentní Němci. Fotbalisté českého a židovského původu museli odejít, byla jich naprostá většina.
Zbylé hráče úřady zařadily do sportovních organizací NSTG podléhajících režimu. DFC zanikl. Po osvobození pak kvůli poválečnému odsunu Němců nebylo možné klub s označením "německý" v názvu znovu nastartovat.
Sponzory mají, hřiště ne
Teprve v novém století se začalo o obnově mluvit. Znovu mezi pražskými Němci, tentokrát mezi těmi, kteří od 90. let přicházeli do města pracovat, podnikat a studovat.
Důvodem pro nový začátek se stala historická vzpomínka, opakování prvního německého finále z roku 1903. S myšlenkou přišla německá iniciativa 1903, proti mužstvu Lipska nastoupili v září roku 2015 v tradičním modrobílém dresu Češi, Němci, Rakušané a Nizozemci. Najednou tu byli zájemci o pokračování tradice a o rok později klub skutečně obnovili.
"Teď potřebujeme získat vlastní domov. Nemáme ho, hrajeme na vypůjčeném hřišti," uvádí klubový funkcionář Oellermann, co současný DFC trápí. Na místě historického stadionu na Letné, ke kterému za první republiky vedl od Vltavy pohyblivý eskalátor, stojí Gymnázium Nad Štolou a Národní zemědělské muzeum.
Klub hraje na libeňském Meteoru a trénuje na školních hřištích. "Je to improvizace," prohlašuje Oellermann. Naopak si pochvaluje, že díky sponzorům nemá DFC existenční starosti.
O tom, kam obnovený klub rozvíjet, má vedení jasno. "Jsme mezinárodní klub, hrají u nás děti z českých, německých i vietnamských rodin. Chceme podporovat německou stránku, tím se lišíme, tím jsme zajímaví. Máme přímé spojení s německým prostředím, plánujeme ho rozvíjet, navázat každodenní spolupráci s některým z klubů v Německu," popisuje Oellermann a říká, že už teď DFC spolupracuje s několika kluby v okolí Berlína.
Přestože mluví o německé lince, dodává jedním dechem: "Není to program všech programů, je to spíš taková samozřejmost. Hlavní je fotbal, proto jsme tady a proto jsou u nás vítaní všichni, bez ohledu na národnost."
Tak jako před jedním a čtvrt stoletím, kdy DFC Prag šířil slávu kopané z českých zemí daleko za hranice.
