Kudy vedly vaše kroky do vrcholového fotbalu?
Jako žák jsem začínal na pražské periferii v ČAFC Vinohrady. Při jednom dorosteneckém utkání s tehdejším celkem ÚDA Praha (předchůdce Dukly, pozn. redakce) se mi dařilo, vstřelil jsem tři góly a trenér mládeže tohoto vojenského klubu Musil o mě projevil zájem. A tak jsem se se souhlasem táty a za soupravu dresů dočkal svého prvního přestupu. Škvárové hřiště jsem vystřídal za travnaté a s nadšením jsem někdy i za početné asistence diváků prožíval ligové předzápasy. V roce 1959 jsem měl po finálovém vítězství 7:0 nad Gottwaldovem obrovskou radost ze zisku dorosteneckého přeborníka republiky.
A hned v následující sezoně jste začal sbírat prvoligové zkušenosti. Jaké byly vaše začátky v mužstvu plném výborných fotbalistů?
Když jsem poprvé otevřel dveře do hráčské kabiny, tak jsem pozdravil a každému z hráčů vykal. Hned mně však bylo řečeno, že budu muset přejít na tykání. Není prý možné, abych na hřišti křičel pane Masopust, přihrajte mi, jsem volný nebo dokonce pane majore, budete centrovat?
V letech 1961 až 1966 jste se podepsal na pěti titulech a třech pohárových prvenstvích. Který z těchto úspěchů byl pro vás nejcennější?
Hned ten první, druhá ČH Bratislava za námi tehdy zůstala o sedm bodů. A potom ten poslední o pět let později. Tenkrát měla Dukla před závěrečným kolem dvoubodovou ztrátu na obě pražská "S," takže šance na titul byla téměř nulová. Jenže Sparta prohrála v Košicích s Lokomotivou, a Slavia dokonce doma s Interem Bratislava. A protože nám se podařilo zvítězit nad VSS Košice, tak se slavilo hodně nečekaně na Julisce.
Zahrál jste si v 19 utkáních Poháru mistrů a ve třech v Poháru vítězů. Který z těchto zápasů byl pro vás zcela výjimečný?
Nádherné byly čtvrtfinálové souboje s Realem Madrid a Benfikou Lisabon nebo postup přes Ajax Amsterdam až do semifinále po pražské výhře 2:1. Ale zcela výjimečný byl v únoru 1964 duel s Borussií Dortmund. Hrálo se v Edenu na zasněženém a zmrzlém terénu, na kterém se ve speciální obuvi mohli lépe pohybovat hosté. Navíc hned v prvních minutách musel odstoupit zraněný klíčový obránce Novák, a protože se nesmělo střídat, tak jsme celý zápas hráli v deseti. Prohráli jsme 0:4 a před odvetou se hovořilo o debaklu. Jenže v Dortmundu jsme na normálním terénu a v plné síle vyhráli 3:1.
V letech 1961 až 1964 jste Dukle čtyřikrát pomohl také k primátu v Americkém poháru. Jak na to vzpomínáte?
Rád vzpomínám na skvělé krajánky, kteří nám fandili a těšilo je, že mohou přivítat české sportovce. Zvláště ten první zájezd byl úžasný. Po prvním poločase finálového utkání s anglickým Evertonem nás za stavu 5:0 odnesli do šaten na ramenou.
Nejvíc se jim líbil teprve dvacetiletý Kučera. Noviny o něm psaly, že jeho střely se snášejí do koutů branky jako podzimní listí v Central Parku. Jednou nás upoutal titulek Kučera a jeho chlapci. Starší hráči to zvesela pohotově komentovali, že když oni hráli ligu, tak on ještě nosil krátké kalhotky a teď jsou jeho chlapci.
Ještě stojí za zmínku, že jsme trénovali na normálním hřišti, ale zápasy se hrály na ragbyovém stadionu. Museli jsme vzít na vědomí, že na hranici trestného území tam byla pro hráče se šišatým míčem vytvořena pevná hromádka velikosti 10 x 10 metrů a vysoká kolem deseti centimetrů.
Vaše léta v Dukle byla tedy plná spokojenosti?
Byla to krásná léta, ale vinou tehdejšího společenského systému byly i věci, které se nám nelíbily. Například při každé zahraniční cestě nás doprovázel jakýsi hlídač. Starší kluci už některé z těchto lidí znali, ale stejně po každé cestě nebylo nikomu jasné, jaké hodnocení od těchto špehů dostane. Nikdy jsme s nimi nemluvili, takže jsme ani nevěděli, zda byli jazykově vybaveni. Jen nám bylo jasné, že si na ně s různými výroky musíme dát pozor.
Byl jste členem týmu, který z MS 1962 v Chile přivezl stříbrné medaile. Jak na tento turnaj vzpomínáte?
Začátek této cesty nebyl moc příjemný. V nominaci chybělo hned několik hráčů, kteří se o postup na šampionát zasloužili, především skvělý stoper Hledík, což bylo dost divné. Neměli jsme maséra, který je v takovýchto soutěžích nutný. Navíc se nám skoro vůbec nevěřilo. Z jedné strany jsme slyšeli, že za týden jsme zase doma a nechyběly ani hlasy, že bychom tam neměli vůbec jezdit. Po příletu do Santiaga nás autobus odvezl do jakési turistické ubytovny, zatímco Brazilci, Španělé, Mexičané a další odpočívali v přepychových hotelích.
Avšak najednou se na nás začalo smát štěstí. Masérem se stal Brazilec, který se brzy změnil v Čecha, v úžasného kamaráda. Po třech dnech jsme si zvykli i na skromnější podmínky a když se nám pak podařilo porazit 1:0 Španělsko a remizovat 0:0 s Brazílii, tak jsme si výrazně postupem do čtvrtfinále posílili sebevědomí. Tehdy špičkové mužstvo Maďarska jsme hlavně díky famóznímu výkonu brankáře Schrojfa zdolali 1:0 a po výhře 3:1 v obrovském dramatu s Jugoslávií byl najednou československý outsider ve finále.
V něm už vás však štěstí opustilo…
To nás opustilo už těsně před zápasem. Pro zranění nemohl nastoupit obránce Lála, což bylo citelné oslabení. Když jsme si oblékali dresy, tak do hráčské kabiny přišli více než nevhodně zástupci světové federace s gratulací a trofejí pro nejlepšího brankáře šampionátu Schrojfa. Na jeho výkonu se toto logické rozrušení dost podepsalo. A navíc Brazilci si díky losu mohli vybrat kvůli sluníčku výhodnější polovinu hřiště. V zápase jsme pak pouhou minutu po našem vedení inkasovali více než laciný vyrovnávací gól. A za stavu 1:2 ruský rozhodčí Latyšev nenařídil penaltu za úmyslnou ruku Santose po mé vydařené střele. Prý nechtěl, aby se o něm říkalo, že pomohl mužstvu ze socialistického tábora, přiznal později.
V roce 2012 došlo v Sao Paulu při 50. výročí tohoto šampionátu k setkání několika pamětníků tohoto finále. Já jsem byl v pětičlenné české výpravě a Santos nechyběl v té brazilské partě. Hovořilo se o všem možném a došla řeč i na tuto penaltovou situaci. Santos se jen usmál a zeptal se mě, kdybych byl na jeho místě, zda bych se k penaltě přiznal. A tak jsem jen navázal na jeho úsměv…
Už ve 26 letech jste z Dukly odešel do druholigového Chomutova, dva roky zkusil štěstí v nizozemském Deventeru a s profesionální kariérou se rozloučil v Bohemians. Jakých bylo těchto osm sezon?
Život přináší různé paradoxy. Do velkého fotbalu mně otevřel dveře trenér Musil a o řadu let později se mnou jako kouč ligového "áčka" Dukly už nepočítal. A tak jsem se se sparťanem Vojtou vydal, jak se tehdy říkalo, za vzduchem do Chomutova. Po třech letech mně pak jeden belgický manažer po neúspěšných jednáních ve Francii a Belgii zajistil angažmá v nizozemském Deventeru, kde byl trenérem Čech Fadrhonc.
Prožil jsem tam s rodinou báječné dva roky, mohl jsem tam i zůstat, ale k prodloužení smlouvy musel dát souhlas Pragosport. Zpočátku všechno vypadalo nadějně, ale při závěrečném jednání mě jeden z úředníků požádal o 2000 dolarů, což jsem odmítl a přijal nabídku Bohemky. A do třetice: znovu byl mým trenérem Musil. Moc jsem si s ním nerozuměl a v roce 1975 jsem svoji profesionální kariéru uzavřel. Následovaly dva roky v Benešově s postupem do III. ligy a tečku jsem za aktivním fotbalem udělal tam, kde jsem začínal, tedy v Čafce Vinohrady.
Přibližně tři desítky let jste pracoval v různých funkcích na správě stadionu ve Vršovicích a potom na Julisce. Bylo to splnění vašich představ po aktivním fotbalovém životě?
Byl jsem sice vyučen instalatérem - topenářem, ale k této profesi jsem se už nevrátil. Velice rád jsem ve Vršovicích přijal místo kustoda a staral se hlavně o trávník. Podobnou pracovní náplň jsem měl později i na Julisce. Bavilo mě to, vrátil jsem se do "své" Dukly a dlouho byl v pohodě. Když jsem však potřeboval nutně ostříhat trávu a začaly mně při tréninku atletů létat oštěpy kolem hlavy, přestalo se mi to líbit. Organizačně to asi nešlo změnit a tak jsem se rozhodl odejít.
A teď trochu současnosti. Český fotbal se už řadu let pohybuje ve světovém žebříčku někde kolem 45. příčky. Co mu podle vás nejvíc chybí?
Máme dobré fotbalisty, ale většině z nich chybí potřebné srdíčko. Vzorem je Souček, který se díky potřebným vlastnostem prosazuje i v anglické lize. Škoda, že takových Součků nemá český fotbal víc. Hlavní roli hrají peníze, což úzce souvisí i s činností manažerů. Některým fotbalistům stačí oblékat dres méně známých klubů i v nižších soutěžích, protože za euro dostanou 27 korun. Spokojenost asi nemůže být ani s některými funkcionáři ve fotbalovém vedení, což ostatně potvrzuje i poslední případ pana Berbra.
V červnu bude český tým bojovat v základní skupině mistrovství Evropy s Anglií, Skotskem a Chorvatskem. Jakou vidíte jeho šanci na úspěšné vystoupení?
Vždy platilo, že hrát se dá s každým. Současný fotbal kvůli pandemii se hraje bez fanoušků, což samozřejmě není dobré. Pokud však divácká kulisa nebude ani na šampionátu, tak pro český tým by bylo určitě snazší hrát v Londýně proti Anglii nebo v Glasgow proti Skotsku před prázdnými tribunami. Byly by to úplně jiné zápasy, než na jaké jsme dosud byli zvyklí. Pokaždé však cesta k příjemnému cíli povede pouze přes stoprocentní nasazení po celých 90 minut a aby si každý z hráčů sáhl až na dno svých sil.
Už v březnu začíná kvalifikace o postup na mistrovství světa. Může česká reprezentace hovořit o přijatelném losu?
Belgie je jasným favoritem, Wales trochu známe, ale u Běloruska a Estonska nevíme, co od nich můžeme čekat. V žádném případě je však nelze ani trochu podceňovat. Míč je totiž kulatý a nikdy předem nevíme, kam se zakutálí. Pokud však svěřenci trenéra Šilhavého dají do všech zápasů srdce a najdou cestu na šampionát, tak už za samotnou účast se určitě dočkají větší odměny než v roce 1962 naše parta za světové stříbro. Tenkrát mě těšilo pět tisíc korun, za které jsem si koupil televizor a s kamarády se mohl dívat třeba i na zahraniční fotbal.
