Po první zastávce Světového poháru ve švédském Östersundu jsou české biatlonistky i biatlonisté shodně na desátých místech mezi národy.
Na soudy je samozřejmě brzy, sezona je dlouhá a její vrcholy teprve přijdou. V komunikaci národního týmu se ale při bližším pohledu dá vypozorovat změna v tom, co se hodnotí jako úspěch.
Patrné to bylo třeba po nedělní závěrečné ženské štafetě, kdy asistent trenéra Jiří Holubec vyjádřil spokojenost s osmým místem. Léta přitom platilo nepsané pravidlo, kdy se za úspěch českého biatlonu považovalo týmové umístění do šesté příčky.
Poměrně spokojené reakce rezonovaly také po sprintu mužů, ve kterém byl šestnáctý Michal Krčmář a bodovali také tři jeho krajané: Adam Václavík ve třetí desítce, Michal Šlesingr a Jakub Štvrtecký ve čtvrté.
Jistě, Václavík bodoval poprvé po dvou letech a mladý Štvrtecký získal první body kariéry. Nejspíš i proto sportovní ředitel svazu Ondřej Rybář s širokým úsměvem vyprávěl, že "jen blázen by byl nespokojený".
Tým v tu chvíli navíc prožíval euforii z bronzového úvodu skvělé Markéty Davidové, jediné aktuální medailové naděje českého biatlonu.
Jen dvaadvacetiletá rodačka z Janova nad Nisou je momentálně schopná přímo konkurovat nejlepším. Je jednoznačnou českou jedničkou napříč kategoriemi, byť tuto nálepku stále striktně odmítá, převážně z kolegiálních důvodů.
Ještě před pár lety bylo všechno jinak. Útočit na nejvyšší příčky mohly štafety, stejně jako celá řada silných individualit: Koukalová, Vítková, Moravec, Krčmář i Šlesingr.
Tyhle hody jsou ty tam a dnes se logicky cení i výsledky, které byly dříve brány jako povinnost nebo samozřejmost. Český biatlon už je jednou nohou v náročné přechodové fázi. Koukalová skončila, Vítkové je třicet a mučí ji opakující se zdravotní problémy. Stejně jako pětatřicetiletého Moravce. Ještě o rok starší Šlesingr jede svou poslední sezonu. Zanedlouho tak může být i mnohem hůř.
Biatlonový boom, který se v tuzemsku podařilo rozpoutat po roce 2012, sice ke kdysi okrajovému sportu přivedl kvanta talentovaných dětí, ještě minimálně pět let ale bude trvat, než nejlepší z nich dorostou do dospělé kategorie.
Současné převážně pozitivní rozhovory se závodníky i trenéry pak svědčí o tom, že společným cílem národního ansámblu je především vytvořit dobrou atmosféru. Možná se zbavit škodlivého tlaku, nelpět tolik na okamžitých výsledcích a doufat, že s čistou hlavou a pozitivním mentálním rozpoložením přijde kýžené zlepšení.
Atmosféra zalitá sluncem naproti tomu rozhodně nepanuje mezi fanoušky. Většina dokáže podpořit, i když se nedaří. Část se ale s určitým úpadkem ne a ne smířit. Výsledkem jsou i ojedinělé vulgární ataky a výzvy k ukončení kariéry. Pochopitelně jen v relativní anonymitě, kterou nabízejí sociální sítě.
Taková kritika z řad fanoušků je po někdejších úspěšných sezonách v životě sportovců, bohužel, běžná.
