Než se dostaneme ke smutnému stáří československé sportovní legendy, musíme se ve vyprávění vrátit o půlstoletí zpátky do malé obce Gbeľany nedaleko Žiliny, kde velká rodina Franekových žila.
"Bylo nás osm dětí, z toho pět chlapců. Nikdy jsem nebyl žádný extrovert, spíš zakřiknutý chlapec, to až život mě změnil," vyprávěl později Ján Franek pro deník Pravda.
Jeden by řekl, že si mezi tolika sourozenci musel proboxovat cestu na výsluní, a tak se dostal mezi provazy. Jenže tak to vůbec nebylo. Ján byl všestranný sportovec, věnoval se atletice a skákal slušně do dálky.
To až v 16 letech, kdy se začal učit zámečníkem, viděl v televizi obrázky z olympijských her v Montrealu a zalíbily se mu právě boxerské boje. A protože na učilišti byl i slušný boxerský oddíl, opřel se do tréninku s rukavicemi.
Do čtyř let se mu olympijský sen splnil a stal se členem československé výpravy, která odcestovala k medailovým bojům pod pěti kruhy.
Ve váze do 71 kilogramů měl pověst technického boxera s rychlými reflexy, který se umí přesně trefit. A to potvrzoval i na sovětských hrách. Na nich sice kvůli olympijskému bojkotu západních zemí chyběli například nejlepší Američané, ale i tak si tehdy dvacetiletý slovenský boxer zasloužil obdiv.
Na cestě za medailí dva soupeře knokautoval a prohrál až s pozdějším olympijským šampionem Kubáncem Armandem Martínezem. "Když jsem ve čtvrtfinále knockautoval Kaomu ze Zambie, byl to neskutečný pocit. Přestože od té doby uběhlo již 44 let, doteď si to jasně pamatuji. Bylo to něco nepopsatelně nádherného. Díky bronzu jsem vydělal osmdesát tisíc korun," líčil v rozhovoru pro Sport24.sk.
"Klíčem k medaili byla velká láska. Dva roky před hrami jsem se šíleně zamiloval. To kvůli ní jsem chtěl něco dokázat," vzpomínal Franek, který si stejnou dívku vzal po návratu z Moskvy i za ženu.
Spolu s láskou ho hnala za knokauty soupeřů i žárlivost. Po vítězstvích na olympijském turnaji budoucí ženě často volal, ale ne vždy se dovolal.
"Přitom byla zrovna jen někde na výletě u vody, ale mně se honilo hlavou ledasco," přiznal Franek.
Láska po hrách pokračovala, úspěšný boxer se stal otcem a těžil i ze slavného jména. Jenže ne na dlouho. "Po pádu socialistického režimu přišla demokracie a s ní i hazard. Vše se zvrtlo v momentě, když jsem dostal práci v ochrance žilinského kasina," popisuje.
Tehdy ještě boxoval, střídání dřiny v tělocvičně a nočních směn v herně bylo vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky. Po jedné ze čtyřiadvacetihodinových šichet nevydržel, chtěl se odreagovat.
Podlehl.
"Vyměnil jsem si sto korun na žetony a zkusil štěstí v americkém pokeru. Ani jsem neznal pravidla, krupiér mě je musel naučit. Ze začátku jsem vyhrával. Začal jsem si myslet, že asi umím hrát. A pak jsem tomu propadl úplně. Po čase mě štěstí opustilo a prohrával jsem čím dál víc."
V hazardu utopil veškeré peníze, které měli s manželkou našetřené. Byla to právě Frankova partnerka, která ho přiměla k prvnímu pobytu v léčebně, jakmile poznala, že se doma ztrácejí finance.
Následovala druhá léčba, třetí. "Vždy jsem tomu opětovně podlehl. Potřeboval jsem peníze, tak jsem prodal byt. To byla pro moji ženu a děti poslední kapka, opustili mě. Manželka věděla, jak je závislost na hazardu nebezpečná, už nemohla dál pokračovat," zalesknou se mu v očích slzy.
Kvůli podvodu a ublížení na zdraví putoval do vězení, kde si odseděl víc než rok. Nakonec se z něj stal známý žilinský bezdomovec.
"Někdy v roce 1997 jsem se ocitl na úplném dně. Neměl jsem ani střechu nad hlavou. Přespával jsem v jednom z charitních domů. Mnohdy se mi stalo, že jsem musel spát venku, protože jsem na vrátnici přišel opilý a prostě mě nepustili dovnitř. Těžké chvíle v zimě jsem přežíval hlavně tak, že jsem pendloval mezi hernami, které byly otevřeny nonstop. Tam bylo vždy teplo," vracel se k životu na ulici.
Nejhorší byla rána. Když se probudil, přemýšlel, jak přežije další den. "Můj jediný příjem byl invalidní důchod, ze kterého jsem musel vyžít. Někdy mi dali nějaký ten groš i lidé na ulici. Nikdy jsem však nežebral. Oslovoval jsem je, to je rozdíl. Já si žebrání představuji tak, že si někam kleknu a čekám na peníze. Já slušně oslovoval kolemjdoucí," bije se v prsa.
Rodina se od Franka částečně odvrátila, nakonec to ale byl jeho nejmladší syn, kdo mu pomohl. "Změnil se zákon a lidé dostali možnost zakázat svým rodinným příslušníkům vstup do heren. Postaral se o to můj syn, aniž bych to věděl. Od té doby jsem hrát nebyl," vysvětloval.
Jeho příběh opět vyplaval na povrch, když se dcera Barbora stala v roce 2009 Miss Slovenska. Franek poté rozdal i pár rozhovorů, ale například server pravda.sk přiznal, že zkrachovalý boxer tahal z redaktorů za odpovědi na otázky peníze.
Podle nich Franek olympijský bronz už prodal, díky občasným přivýdělkům si byl schopný v Žilině zaplatit i ubytovnu. Před pěti lety si střihl i roli trenéra ve filmu Koza, který monitoruje příběh jednoho slovenského boxera.
Nyní bronzový medailista žije poměrně spokojený život v zařízení pro seniory kousek od Žiliny. Má vlastní pokoj s koupelnou a rozměrnou televizí. Na hazard už ani nepomyslí, ovšem alkohol si občas stále rád dopřeje.
"Po všem, co jsem prožil, už jen oslavuju život. Je mi čtyřiašedesát a ničím se nestresuju. Přes den se jdu projít do parku, užívám si výhled na hory a popíjím na lavičce. Nejraději mám slivovici," vypráví.
K nynějšímu vyrovnanému životu přispívá i to, že se usmířil s rodinou. "Jsem šťastný, když mě přijdou sem tam navštívit. A stále lituju svého předchozího chování, které odnesly především děti," říká.
