Pomohla vám loňská úspěšná sezona ve vyjednávání se sponzory a shánění prostředků na sezonu?
Dá se říct, že ano. Po prvních dvou slalomech v Levi se mi ozval pán z EBM a teď se přidala i Uniqa, za to jsem extrémně vděčná, protože díky nim si zase můžu dovolit lepší zázemí. Pořád to není ideální, ale zlepšilo se to.
To znamená, že si dál tak trochu děláte i manažerku a komunikujete s partnery?
Ano. Už si to asi neumím ani jinak představit. Můj sen je, že budu jen trénovat, závodit a odpočívat, ale vím, že to nejde a musím si to manažerovat. Zas to beru tak, že se naučím i něco mimo sport.
Jak tedy funguje Martina Dubovská jako manažerka?
Vždycky to bylo tak, že jsem získávala kontakty na firmy různě přes známé, ale vedle toho jsem se snažila soustředit hlavně na lyžování a přišlo to ke mně nějak samo. Rozhodně to nebylo tak, že bych někoho obcházela a prosila o peníze. Zase to chce i trochu štěstí.
Kolik je potřeba prostředků, abyste se alespoň blížila ideálu slalomářky na sezonu?
Přiznám se, že to radši ani nepočítám, doteď jsem jezdila jen s trenérem. Máme tým už trochu rozšířený, pomáhá mi Šárka Strachová, která mi půjčuje fyzioterapeutku ze své kliniky. Všichni v týmu děláme všechno, protože musíme. Ideální je mít kolem sebe alespoň tři lidi - trenéra, servismana a fyzioterapeuta. Potřebujete pro ně platy a peníze na náklady na cestování. Abych si mohla dovolit všechny tři na full time, musela bych jezdit pravidelně do první trojky.
V uplynulé sezoně jste byla v celkovém hodnocení slalomu desátá na světě. Jak jsou na tom se zázemím vaše konkurentky, které skončily před vámi?
Ony jsou úplně někde jinde, mají obrovské týmy a všechno perfektně zorganizované, v minulé sezoně jsme si s trenérem občas říkali, že vlastně vůbec nechápeme, jak jsme se mezi ně do té špičky dostali. Kdybyste nás na svahu viděli, jen já a trenér a ostatní takové týmy kolem sebe, bylo to někdy až úsměvné. Snad nikdo to tam neměl takhle skromné jako my. Ale zjevně to nějak jde i bez toho.
Před sezonou obletěla média fotografie vaší nové helmy, na které máte kresbu maminky jako andělíčka. Jaké na ni máte ohlasy?
Jen pozitivní. Sama bych samozřejmě byla raději, kdybych tam andělíčka neměla a byla tu místo něj mamka, aby mě u lyžování podporovala tak jako vždycky, ale s tím nic neudělám. Mám tam tedy kresbu, která se lidem z mého okolí moc líbí, všichni říkají, že je autentická a mamce podobná.
Jsou nějaká pravidla pro to, co smíte a nesmíte na závodní helmě mít?
Není to nijak omezené. Řeší se pouze reklama, která musí mít přesný počet čtverečních centimetrů, ale všechno ostatní si tam může každý lyžař nastříkat sám, jak libovolně chce. Jen to nesmí být nějak vulgární.
Například pro hokejové gólmany je to velké téma. Co lyžaři a lyžařky, zkrášlují si helmu často?
Je to běžná věc. Pán, který mi to na helmu stříkal, už takhle zdobil přilby spoustě závodníků. Je to tak 50 na 50. Někdo má úplně obyčejné a jiní je mají vymazlené do detailu.
Považujete se za pověrčivého člověka?
Neřekla bych o sobě, že jsem pověrčivá, spíš beru věci realisticky, ani nemám žádné rituály, to by mě svazovalo. Ale v nějaké to štěstí či trochu nadpřirozena věřím, ve sportu je potřeba. Můžete být připraveni sebevíc, ale když vás potká smůla, nemáte nic. Teď tedy věřím, že na mě bude mamka tam shora dávat pozor.
Nadcházející sezona je olympijská, už myslíte na Peking?
Olympiádu zatím neřeším. Budu se soustřeďovat na začátek sezony. Teď jsou dva závody v Levi, pak do konce roku ještě tři svěťáky a další tři po Novém roce. Takže do půlky ledna nějakých sedm slalomů. Potom bude pár týdnů čas se nachystat do Pekingu.
Víte alespoň, co vás pod pěti kruhy čeká?
Je tam strašná zima a strmý kopec, ale to jsem zatím jen slyšela, nikdy jsem na něm nezávodila. Bude tam suchý agresivní sníh, jako je třeba v USA. Ale víc zatím netuším.
