Praha - Když v neděli přijela do Prahy, na pódiu Olympijského parku na Letné se přiznala, že je toho na ní docela dost. A tím nemyslela oslavy zisku zlaté medaile v olympijském snowboardcrossu, ale plnění mediálních "povinností".
Ve středu navíc Evu Samkovou čekalo přivítání s fanoušky v rodném Vrchlabí, ve čtvrtek pak nejprve v Praze absolvovala setkání s novináři a poté se ještě účastnila autogramiády během představení publikace popisující dění v Soči.
Dvacetiletá snowboardistka však přiznala, že už únavu z mediálních a společenských akcí necítí. Ještě v Soči si navíc už stihla zatrénovat, ve čtvrtek ráno si pak vyzkoušela koně, kterého jí darovalo vrchlabská radnice (více zde).
"Jsem v pohodě. Zatím mě to bavení s vámi (novináři) ani další povídání s fanoušky neštve, protože se tomu docela snažím vyhýbat. Jasně, lidi se se mnou třeba chtějí fotit, ale není to nic extrémního. Dokud se to stává dvakrát třikrát za den, nevadí mi to," uvedla Samková na setkání s novináři.
Přece jen, nevadí vám, když se vás někdo zeptá na něco, na co jste už několikrát odpověděla?
Už jsem si zvykla. Snažím se vypnout a vždycky zopakuji to samé, co už jsem několikrát říkala. Je to o zvyku. Samozřejmě už se těším na závody, až si od toho všeho odpočinu. Ale zvládat se to dá. Od chvíle, kdy jsem se ze Soči vrátila, jsem jeden den měla úplně volno, stíhám i trénovat.
Spíš by se ale dalo čekat, že vás různé společenské a mediální povinnosti k trénování nepustí. Jak to tedy zvládáte?
Opravdu to není tak hrozný. Párkrát jsem dokonce zvládla i dva tréninky za den, jeden dopoledne, jeden odpoledne. Jenom dneska jsem skoro nic nestihla.
Přispala jste si?
Ne, ne. Chtěla jsem vyjet do Prahy o hodinu dřív, ale máma mi vzala den předtím při autogramiádě k sobě medaili do kabelky a musela jsem čekat, až s ní přijede zpátky. Vlastně jsem už nasedla do auta a teprve tam jsem si uvědomila, že tu zlatou má u sebe ona. Navíc jsem se jí nemohla dovolat, měla vybitý telefon.
Takže vaši rodiče prožívají váš triumf mnohem více než vy?
Máma byla úplně v transu a všude tu medaili ukazovala. Už ve středu na mě volala, že jede do práce a vezme mi kabelku s medailí, abych jí tam neztratila. Pak jí odvezla a já se to dozvěděla až večer. Ale jinak to naštěstí moc nepřehánějí a nějak extrémně se s ní nechlubí. Naopak ostatní jsou na tu medaili úplně nadržení...
Jak to myslíte?
Ta medaile je určitě hezká, líbí se mi, mám z ní radost. Ale zase nějaký extra vztah k ní nemám. Na pokoji jsem ji měla v šuplíku a všichni okolo to trochu hrotili, říkali že prý si ji mám zamykat. Tak jsem ji občas zamkla. Trochu mi proto vadí, že jsou všichni na to tak vysazený. Tady nejde o tu medaili, tady jde o to, jak se mi jelo.
Takže by vám nevadilo, kdyby se medaile na olympiádě nedávaly?
Přijde mi, že ta medaile je zbytečně přeceňovaná. Je pravda, že bych jí mohla posílat místo sebe. Kdyby jí chtěli vidět místo mě, tak by mi to vůbec nevadilo. Mám totiž už jednu příhodu s policajty. Zastavili mě a chtěli vidět občanku, řidičák, techniček a medaili. Takže jsem se s nimi pak vyfotila a nic ani nekontrolovali. Ani jsem nedýchala, bylo jim to úplně jedno. To je zase dobrý.
Není už ta medaile poškozená, když ji chce každý vidět?
Zatím ty oslavy přežila. Tohle jsem slyšela spíš o Vávrovi Hradilkovi, že občas vzal medaili z Londýna někam na kalbu a tam ji pak ztratil. Proto je ta jeho už taková zmuchlaná, zatímco moje je ještě v pohodě.
Mluvila jste o tom, že už jste se stihla projet na koni, kterého vám koupila vrchlabská radnice. Jak jste si první projížďku užila?
Bylo to super. Vždycky jsem si koně přála, jen jsem si nebyla jistá, jak často se k ježdění dostanu. V sezoně je času málo. Ale určitě mi v tomhle pomůže moje malá ségra. Chodí do školy a jinak má čas, takže se o koně bude ráda starat.
A co trénink v Česku, ten už jste stihla?
Bohužel jen ten v Soči. Měla jsem s sebou i freeridové prkno, tak jsme byli jeden den skákat. Ale v Česku zatím ne a do odjezdu na další "svěťák" to asi nestihnu. Ono to tady taky s počasím není žádná hitparáda, takže se mi ani moc nechce.
Na sociálních stránkách se navíc objevila fotografie, na níž jste v Soči lyžovala. To není u snowboardistů moc obvyklé, že?
Já jsem na lyžích začínala, jezdím od dvou let. Dřív jsem i závodila, až pak jsem přešla na snowboard. A ještě dneska si moc ráda stoupnu na lyže a zase si to oživím. V Soči jsem byla většinou až večer, takže sjezdovky už byly trochu rozježděné, ale stejně jsem si to užila. Byli jsme v partičce s panem profesorem Kolářem, s Martinem Doktorem a s kamarády, bylo to super.
Takže se vám v Rusku líbilo?
Líbilo, bylo to fajn. V celém baráku jsme byli samí Češi, jen pár pokojů měli Bulhaři. Jídelna byla asi pět kroků, k autobusu dva metry. Všechno bylo blízko, takže paráda. Organizačně to podle mě zvládli Rusové moc dobře. I jídlo bylo v pohodě, dokonce ho bylo tolik, že už jsem pak ani nevěděla, co si vybrat. Rozhodně na nás nešetřili.
Pojďme se podívat do budoucnosti. Co vás ještě v této sezoně vůbec čeká?
Vyrážím pátého března do Ženevy na autosalon, kvůli sponzorským povinnostem. Ale na to se těším, protože jsem nikdy nic podobného neviděla. No a hned tam mě kluci naberou a vyrážíme na předposlední Světový pohár ve Veysonnaz. Pak mě čeká ještě jeden ve Španělsku v La Molině.
A jaký máte pro zbytek Světového poháru cíl?
První už asi nebudu. Nejela jsem jeden závod, Dominique Maltaisová jasně vede a musela by udělat velkou chybu, abych měla šanci jí předehnat. Minulou sezonu jsem byla celkově čtvrtá, takže když budu v top trojce, bude to super. Lindsey Jacobellisová je druhá a moc na ní neztrácím, takže se asi popereme o umístění spolu. Musím dva "svěťáky" vyhrát a pak snad to druhé místo klapne.
Nebojíte se, že se teď budete hůře motivovat, abyste všechny závody jela naplno?
Já to vidím tak, že u našeho sportu motivace není úplně nutná. Je to přece hlavně zábava. Já chápu, že třeba pro rychlobruslaře je olympiáda úplným maximem a zadostiučiněním, protože jejich sport asi není žádná super legrace. Nebo vy si myslíte, že jo?
To ne. A pro vás je zábava závodit pod tlakem okolí, že "musíte" uspět?
My se ale můžeme skvěle bavit i třeba na trati na Dolní Moravě a občas, když tam závodím s kluky a předjedu je, může to být lepší pocit než na Světovém poháru, kde jedete od začátku první. Je hezký, když vyhrajete, ale snowboardcross je o zábavě, adrenalinu, předjíždění. Moje motivace je v tom, že mě můj sport baví.
A co když se Váš sport natolik zprofesionalizuje, že už to taková zábava nebude?
Nikdy v něm nebudou takové peníze jako ve fotbale nebo hokeji. Tím nechci říct, že třeba fotbalisty jejich sport nebaví kvůli tomu, že je v něm hodně peněz. Ale nás asi nikdy nebude sledovat tolik lidí, jako tenis, fotbal, hokej... A asi to ani nepotřebujeme.
Opravdu? Neříkejte, že byste nechtěla vydělávat podobné peníze jako sportovci v těchto sportech...
Je fajn, když z toho nějaké peníze budu mít, ale na trati nad tím stejně nikdy přemýšlet nebudu. Kdyby bylo v českém snowboardcrossu peněz víc a lidi, co jezdí český pohár, by si vyjeli na závodech nějaké prize money, bude to jedině dobře. Když jsem byla menší a jezdila jsem slopestyle, vydělala jsem třeba deset tisíc za sezonu a byla jsem nadšená, že si můžu něco ušetřit.
A neuvažujete ani o tom, že byste se přestěhovala z ubytovny pražské Dukly "za lepším"?
Ne, já nikam jinam nechci. Na Julisce je to dobrý, jsem tam úplně spokojená. Mám prostor na všechny věci, vejdou se tam prkna a další vybavení. Teď je tam toho zrovna hrozně moc, tak snad mě za to nikdo "nesprdne". Ráda tam zůstanu. A navíc se mi nemůže stát, že ztratím klíče, protože vždycky když odcházím, tak je odevzdám.
