Sport s přesahem. Mistři světa Ptáčkovi vítězí, vyučují a inspirují i mimo tělocvičnu

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
18. 8. 2019 7:05
Martina Ptáčková se stala světovou šampionkou poprvé už v 16 letech, jejímu mladšímu bratru Josefovi se to povedlo, když byl o rok starší. Dnes mají ve vitríně společně osm světových titulů z různých disciplín bojových sportů. A dalších medailí nepočítaně. V rozhovoru Aktuálně.cz však pražští sourozenci svorně hovoří také o tom, co je potěší více než vítězství v ringu či na tatami.
Sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi mají dohromady osm světových titulů v bojových sportech.
Sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi mají dohromady osm světových titulů v bojových sportech. | Foto: ČTK

Oba jste dosáhli už mnoha úspěchů. Které jsou ty největší?

MP (Martina Ptáčková): Jsem sedminásobná mistryně světa v bojových sportech. Čtyřikrát jsem vyhrála MS v kickboxu, dvakrát Světový pohár a jednou MS v disciplíně hand to hand combat, které se v poslední době nejvíce věnuju. Cvičí se v ní speciální jednotky a ozbrojené složky, je to bez pravidel, docela podobné MMA (smíšená bojová umění). Před měsícem jsem v hand to hand combatu jako první Evropanka získala černý pásek, ale jinak si všech úspěchů cením stejně. Nejtěžší je vždy dané vítězství obhájit. Dále se snažím kombinovat také kickbox, box nebo ju-jitsu.

JP (Josef Ptáček): Můj největší úspěch je loňské vítězství na MS v grapplingu, což je také podobné MMA, ale je to bez úderů. Škrtíme se, páčíme, házíme se, lámeme si ruce, nohy. Toho úspěchu si vážím nejvíce, ale i porážky mě posouvají dál. Pětkrát jsem byl na MS v grapplingu druhý.

Jste ve věku 22 a 18 let. Tituly máte i z kategorie dospělých?

JP: Kategorie se dělí na váhové i věkové. MS v grapplingu jsem vyhrál v dospělé kategorii, přestože jsem ještě spadal do té juniorské. Juniorská kategorie se v grapplingu počítá do 18 let.

MP: Dříve jsem se věnovala hlavně kickboxu a už od 16 let jsem se prala s dospělými. V kickboxu je totiž více disciplín a já jsem dělala full-contact (plno-kontaktní kickbox), což u juniorů není zrovna obvyklé. Právě v 16 letech jsem poprvé vyhrála pás světové šampionky v kickboxu, a tím to všechno začalo.

Jaká byla cesta k tomu, abyste mohli říct, že jste nejlepší na světě?

MP: U mě hodně složitá. Nezačala jsem s bojovými sporty, protože bych je chtěla dělat sama, ale měla jsem problémy ve škole, spolužáci mě šikanovali. Rodiče mě proto dali na bojové sporty. Začátky byly hodně těžké. Pokud něco nemám dobře naučené, trvá mi dlouho, než všechno pochopím. Musela jsem makat více než ostatní, abych je vůbec dohnala v základních dovednostech. Později, asi ve 13 letech, jsem přešla do většího klubu bojových sportů a zůstala jsem u toho. Potom už to šlo samo. Když už člověk něco umí, chce pracovat a zlepšovat se, úspěchy přijdou. Jen je třeba se snažit. Nejdříve jsem si různé techniky zkoušela doma na bráchovi, měli jsme v obýváku i s tátou takový ring. Brácha byl takový otloukánek, což se tátovi nelíbilo.

JP: Dostával jsem doma hrozně na držku (smích). Táta mě proto přihlásil na tradiční japonské ju-jitsu, kde jsem se zpočátku učil sebeobranu a hlavně pohyb. Postupně jsem začal porážet ostatní kluky a táta mě přivedl do opravdového centra bojových sportů, tam už se prali závodníci na úrovni. Říkali mi, že ještě nemám sílu, ale líbila se jim moje technika. Postupem času jsem se zlepšoval, vyjel jsem na mistrovství Evropy a otevřely se mi dveře i na MS.

Je typické, že se dítě dostane k bojovým sportům, aby se ubránilo proti šikaně nebo v jiných situacích v normálním životě?

JP: Asi je to takhle nejlepší. Každý si představí, že někde v posilovně mlátíme do pytle, ale to úplně není pravda. Člověk si při tom rozvíjí mysl, zvedne si sebevědomí. Věří si pak ve sportu i v běžném životě, pracuje na své vůli. Ještě před bojovými sporty je podle mě nejlepší dát děti na gymnastiku nebo nějaké pohybové cvičení. Tam se rozhýbou a dostanou základ pro ostatní sporty.

Posunulo se v Česku vnímání a respektování bojových sportů? Například v tom smyslu, že se méně lidí diví zapojení žen? Různé disciplíny u nás proslavily třeba Fabiana Bytyqi, Lucie Pudilová nebo Sandra Mašková.

MP: Podle mě si lidé obecně pořád myslí, že bojové sporty dělají ti, kteří nejsou moc chytří a mlátí se mezi sebou. S bráchou vedeme různé kurzy a snažíme se, aby naše sporty byly více otevřené lidem. Samozřejmě nemůže být člověk v bojových sportech se svým soupeřem úplně kamarád, ale musí tam být respekt a disciplína. Vnímání žen v těchto sportech už je asi příznivější, nicméně myslím, že stále přetrvávají názory, které to bohužel odsuzují.

Hand to hand combat, kterému se oba věnujete, skutečně nemá žádná pravidla?

MP: Podobá se boji na ulici. Pereme se v kimonu, takže úchopy jsou stejné, jako byste někoho popadli za mikinu nebo za bundu. Je to směs všech bojových sportů dohromady, nevíte, co si na vás kdo připraví. Judisté, karatisté nebo taekwondisté jsou silní nahoře v postoji, ale závodník v hand to hand musí být dobrý i v zápase na zemi. Každý potom využívá své přednosti a zápas končí, když se jeden ze soupeřů vzdá. Většinou to zkrátka jedna strana jasně ukončí.

Martino, vy jste černý pásek v této disciplíně vybojovala jako první Evropanka. Před vámi se to podařilo závodnicím z Asie?

MP: Ano, celkově se tomu sportu věnuje hodně závodnic z Asie, často z bývalých zemí Sovětského svazu, třeba z Uzbekistánu a Tádžikistánu, ale i z Ruska. Jsou v tom opravdu dobré.

Martina Ptáčková, mistryně světa v kickboxu a hand to hand combatu.
Martina Ptáčková, mistryně světa v kickboxu a hand to hand combatu. | Foto: ČTK

Případný přechod mezi profesionály, například bojovníky MMA, vás do budoucna neláká?

JP: Možná by mě to i lákalo, ale nelíbí se mi, že je to vedeno hlavně jako show pro diváky. Už nejde především o samotný zápas. Jakmile jsou v první řadě peníze, podstata sportu ustupuje. Rozumím tomu, že se zápasy MMA otevírají masám, ale naopak odborníkům se ty souboje často vůbec nelíbí. I proto někteří bojovníci pozvánky odmítají. Pokud bych měl v budoucnu možnost věnovat se sportu profesionálně, dělal bych to rád, ale momentálně studuju na střední škole právo a chci si nechat zadní vrátka. Může přijít zranění nebo cokoliv jiného a sport mě nebude živit. Proto chci žít normální život a k tomu dělat sport, ať už na amatérské, nebo profesionální úrovni.

MP: Mám na to podobný názor jako brácha. Sport ke mně neoddělitelně patří, ale je to můj koníček a nechci se mu věnovat úplně naplno. Studuji na vysoké škole diplomacii a mezinárodní vztahy. Donedávna jsem v tomto oboru i pracovala a chci, aby to pokračovalo stejným směrem.

Ale dříve jste přemýšlela o olympiádě, na kterou byste se mohla teoreticky kvalifikovat v zápase nebo judu.

MP: Ano, takové ambice jsem měla. Ale není jednoduché mezi těmi sporty a organizacemi přecházet. Kdybych se dala třeba na box, musela bych skončit s hand to hand nebo kickboxem, a to jsou sporty, které mám ráda a které jsou komplexní. Kvůli olympiádě jsem před dvěma lety zkoušela i jezdit na saních, ale na kolečkových jsem si rozdrtila chodidlo a bylo mi řečeno, že už nebudu sportovat a ani moc dobře chodit. To jsem překonala, nicméně od té doby se raději držím svých sportů a nezkouším štěstí jinde. Zranění se dodnes vrací, noha se občas ozve, ale dá se to zvládnout.

Přejít od bojových sportů k jízdě na saních, to musel být velký skok do neznáma, ne?

MP: Nebylo to úplně z voleje. Že bych si sedla a vyjela. Trénovala jsem to asi tři čtvrtě roku a úraz se mi stal v době, kdy jsem se chystala na mistrovství republiky. Nakonec to mělo nějaký smysl, při léčení jsem si uvědomila spoustu věcí, ale je pravda, že to zranění mohlo být mnohem menší (úsměv).

Josefe, vy máte olympijské sny?

JP: Nejbližší by mi bylo asi judo. Pořád na to tak koukám, judu se snažím i věnovat, ale že by to bylo na olympiádu, to si zatím nemyslím. Bohužel ostatní moje sporty v olympijském programu nejsou a například u grapplingu se mnoha lidem nelíbí, že v něm nejsou žádné bodované techniky. Zkrátka dostaneme na tatami deset minut a během nich musí jeden ze soupeřů zápas ukončit. Pak je případně prodloužení, ale zápas vždycky dopadne tak, že to jedna strana musí vzdát.

Sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi.
Sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi. | Foto: ČTK

Nemáte při přecházení mezi disciplínami problémy s pravidly?

JP: Právě v judu mám problém s některými bodovanými technikami. Jinak bývají pravidla podobná, i když občas se něco stane. V judu jsem se pral s Rusem, který mě chtěl hodit, ale nepovedlo se mu to. Zato já jsem ho přehodil, ležel na břichu a myslel jsem si, že jsem vyhrál. Jenže neležel na zádech, takže zápas pokračoval a nakonec jsem prohrál kvůli větší aktivitě soupeře. Stalo se mi to ještě párkrát.

Jaká panuje mezi soupeři v bojových sportech atmosféra? Jste mimo ring nebo tatami kamarádi? Při vrcholných zápasech v MMA nebo boxu to tak nevypadá.

JP: V hand to hand i grapplingu jsou zápasníci především z Ruska a bývalých sovětských republik. Ti jsou před zápasem docela nepříjemní, ale potom si spolu povídáme, klidně si na tatami něco zkoušíme. Atmosféra je tedy vesměs přátelská. Jen mám někdy trochu problémy s jazykovou bariérou. U ruštiny potřebuji při překladu pomoc od ségry.

MP: V hand to hand panuje respekt a úcta k soupeři. Kdybychom se chovali, jak to vidíme při show před MMA, nikam by nás už reprezentace nevzaly. Hlavně pro bojovníky z těch středoasijských států představuje ten sport skoro jedinou možnost, jak se podívat někam pryč a něčeho dosáhnout. Třeba když vyhraje kluk z Uzbekistánu, dostane doma byt nebo stádo ovcí. Může se tak zajistit. Zní to legračně a pro nás je to něco nepředstavitelného, ale oni se podle toho samozřejmě chovají. V hand to hand jsou po zápase už všichni v pohodě, kdežto v kickboxu byly soupeřky někdy po porážce dost podrážděné a nechtěly ji uznat.

Vedle sportu máte spoustu dalších projektů včetně charitativní činnosti. Pomáháte nevidomým, jezdíte za dětmi do Banátu, mimo to už sami působíte i jako trenéři bojových sportů. Kolik hodin by měl mít váš den, aby se dalo všechno stihnout?

JP: Asi by těch hodin nebylo nikdy dost. Spíš by mohlo být třeba více dní v týdnu (úsměv). Není lehké všechny aktivity spojit se studiem. Já ani ségra nemáme individuální plán, chodíme do školy každý den. Musím se učit na všechny písemky a zkoušky, často to dělám po nocích. Ale zase to není nic hrozného, aby se to nedalo zvládat.

MP: Děláme spoustu věcí mimo sport. Věnujeme se dětem a mluvíme s nimi o šikaně nebo pracujeme s těmi nevidomými. U nich je moc hezké sledovat pokroky. Nejdříve si neumí žádnou sebeobranu ani představit, ale postupně se to učí a jsou nadšení. Takhle někomu pomoct nebo udělat radost nás baví.

V zaměření studia následujete sestru, Josefe?

JP: Chodím na střední odbornou školu pro administrativu Evropské unie, kde studovala i ségra. Její obor byly diplomatické služby, kdežto já dělám právní administrativu. Potom šla ségra na Metropolitní univerzitu, kam půjdu nejspíš i já. Chtěl bych studovat bezpečnost a právo, ve spojení s bojovými sporty mi to připadá zajímavé.

Baví vás při workshopech a projektech, které děláte, předávat ostatním motivaci a inspirovat je?

JP: Ano, je to fajn. Vidím, že to, co dělám, neprospívá jen mně, ale i ostatním lidem. Radost z toho, když někoho druhého něco naučíte, je skvělá. Jeho úspěchy posouvají i mě. Když vidím, že se dětem, které učíme, něco povede, nakopne mě to a lepších výsledků můžu dosáhnout i já. Takhle se to střídá a je to fajn pro obě strany.

MP: Vnímám to stejně. Mám radost z toho, když někomu třeba nejdříve sice něco nejde, ale snaží se, pracuje a nakonec se to naučí. Pro mě jako trenérku je to největší odměna. Nabíjí nás to navzájem. Myslím, že je to důležitá součást chování sportovce a šampiona. Měl by rozhodně zaměstnávat i hlavu a žít v rovnováze. Nemůžu být celý den v tělocvičně a bušit do pytle nebo do lidí. U ostatních aktivit si odpočinu.

Co vás čeká v nejbližší době?

MP: Na konci prázdnin si budeme dělat program na celý rok. Ale už vím, že mě v říjnu čeká Světový pohár v hand to hand combatu. V našem sportu je to jednorázová akce, která trvá zhruba týden. Vedle toho budeme rozjíždět projekt pro ženy a děti, ve kterém je budeme učit sebeobranu a krizovou komunikaci. A zase bychom rádi zajeli za českými dětmi do Banátu v Rumunsku.

JP: Na přelomu října a listopadu jedu na MS v grapplingu, kde budu obhajovat loňský titul. Bude to podle mě o dost těžší, ale věřím, že to dopadne dobře. Mimo to budeme koncem prázdnin v Aqualandu Moravia nebo v polovině září na You Festu v Praze, kde budeme mít své hodiny a ukázky. Lidé za námi mohou přijít a něco se naučit.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Slovenská opozice se nedohodla na velké koalici

Slovenské opoziční strany se ve čtvrtek nedokázaly dohodnout na vytvoření velké koalice, takzvaného "bloku změny", ve kterém by společně šly do parlamentních voleb v únoru příštího roku. Zkomplikovaly si tak podle agentury Reuters svůj cíl, že vystřídají vládní koalici tří stran vedenou levicovou stranou Směr, která dominuje slovenské politice v poslední dekádě.

Podpora Směru u voličů klesla po loňské vraždě investigativního novináře a jeho snoubenky, která vyvolala masové protesty proti korupci. Dlouholetý premiér Robert Fico se musel vzdát funkce v čele vlády, ale jeho koalice přežila. Vládu vede Peter Pellegrini, kterého si Fico vybral, a Směr je opět pokládán za favorita voleb.

Reuters poznamenal, že opozice v boji proti zkorumpovanému systému dosáhla obrovského úspěchu vítězstvím liberální právničky Zuzany Čaputové v loňských prezidentských volbách. Ale není jisté, zda tento úspěch dokáže zopakovat i v parlamentních volbách.

Zdroj: ČTK
Další zprávy