Počátkem ledna jste se zranila. Jaký je teď váš zdravotní stav?
Mám urvaný přední křížový vaz v koleni a do příštího týdne se mám rozhodnout, jestli půjdu na operaci, nebo ne. Zatím ještě váhám.
Je to stejný problém, jaký jste měla před pěti lety?
Je to v podstatě to samé, akorát tehdy to bylo na pravém koleni.
Už jste se s tím srovnala? Jak prožíváte druhé zranění kolena?
Stalo se to v prvním zápase evropského poháru, kde jsme měli s Mostem něco rozjetého. Přišlo to hned v prvním utkání, byla to smůla. Zpočátku to bylo těžké, ještě když mi oznámili, že je ten vaz urvaný. Ale co mi zbývá, než to přijmout. Časem jsem se s tím vyrovnala.
Považovala jste Pohár EHF za vrchol klubové sezony?
Určitě. Navíc myslím, že tam byla obrovská šance postoupit ze skupiny. Teď už se to vzdaluje, zbývají dva zápasy se Švédkami doma a venku v Larviku. Je to pro holky velká zkušenost, protože s takovými soupeři se v domácí soutěži nesetkáme.
S papírovými favority to ale byly od Mostu vyrovnané zápasy. Ve Švédsku, kde jste se zranila, prohra jen o gól, pak remíza.
Kdyby nám někdo řekl, že doma remizujeme s Larvikem, měli bychom ho za blázna. Je to velký úspěch, ale v zápasech se Zalau (dvě porážky) se rozhodlo o tom, že se postup hodně vzdálil.
Chtěla jste i doma ukázat formu z MS a přišlo zranění.
Je to tak, samozřejmě mě to mrzí. I kdyby to bylo v jakékoliv fázi sezony. Nevím, proč to přišlo, ale v uvozovkách jsme se v Mostě rozsypali tak nějak všichni. Je to smůla.
Mluvilo se o nabídkách, které jste po MS měla ze zahraničí. Byly nějaké konkrétní? Musela jste to kvůli zranění odložit?
Ano, byly konkrétní nabídky, ale zatím se mezi kluby nic nedořešilo. Zůstává to otevřené, bude se to samozřejmě odvíjet od mého zdraví.
Na MS v Německu jste v prosinci skončily osmé a dosáhly jste na nejlepší umístění v historii České republiky. Jste pořád zklamaná po vyřazení ve čtvrtfinále, nebo převažuje radost z úspěchu?
Je to spíš takové smíšené. Když už jsme přes Rumunky postoupily do čtvrtfinále, chtěly jsme ještě víc. Zahrát si o medaile. Nevím, asi by to bylo až příliš hezké na to, že to byl první podobný úspěch. Minulý rok jsme byly desáté na Evropě, teď jsme osmé na světě. Posouvá se to dopředu, postupem času si uvědomujeme, že jsme uspěly.
Je nějaký okamžik, na který budete s odstupem času vzpomínat?
Určitě ten konec zápasu s Rumunkami v osmifinále. To zůstane v hlavách každé z nás. Jak to probíhalo, kolik bylo do konce, když jsme daly rozhodující branku. To je něco, co se z hlavy jen tak nevymaže.
Byla to proti Rumunkám taková odveta za porážku na ME 2016 ve Švédsku, kde jste s nimi prohrály o dva góly. Souhlasíte?
Hlavně to tam byla jiná fáze. Na Evropě se postupovalo ze základní do čtvrtfinálové skupiny, kdežto na mistrovství světa jsme ze čtvrtého místa narazily na Rumunky. Byla to vyřazovací forma, o to sladší vítězství.
Vy jste byla druhou nejlepší střelkyní týmu, ale turnaj se mimořádně povedl i ostatním. Nebylo to o jedné nebo dvou hráčkách.
Přesně tak. Házená je ryze kolektivní, ne individuální sport. Pokud přijde nějaký individuální úspěch, je to vždycky zásluha celého týmu.
Jak velký podíl měl trenér Jan Bašný, který končil snad po každém zápase s naprosto vykřičenými hlasivkami?
My už trenéra známe (úsměv). Víme, že to prožívá snad ještě o dost více než každá z nás. Žije každým zápasem, ať už je to přátelák, nebo čtvrtfinále MS. Samozřejmě je to i jeho velký úspěch.
Zvedl hlas hlavně v úvodu zápasu s Polskem, kdy se vám nedařilo.
Nevyšel nám snad žádný začátek zápasu, většinou jsme to doháněli ke konci poločasu nebo od půlky poločasu. A ano, zápas s Polkami byl asi pro celý turnaj klíčový. Otočily jsme ho a chytily jsme se.
Snad ještě větší překvapení než vy ale nedávno dokonali šestým místem na ME muži. Co jste říkala na jejich jízdu?
Chlapi měli fakt skupinu smrti, s tou naší se to vůbec nedalo srovnat. To, že postoupili, klobouk dolů. Na mistrovství odjížděli vlastně jako bezejmenný tým, po něm se s obrovským jménem vrátil třeba Ondra Zdráhala. Hráli jeden za druhého a odrazilo se to na konečném výsledku.
Byl to první velký turnaj bez Filipa Jíchy, velké obavy vyvolal také debakl se Španěly na úvod. Ale pak přišel neskutečný obrat.
Jednak byli bez Filipa, jednak tam nebyl ani Tomáš Babák, který je v posledních zápasech před ME hodně podržel. Příležitost dostali kluci z extraligy nebo Stáňa Kašpárek, který byl na prvním šampionátu, a předvedli se ve velkém.
Povedlo se zvýšit zájem o házenou v Česku?
Myslím, že ano. Spoustu lidí v mém okolí, kteří házenou nikdy nesledovali, se na naše zápasy i potom na chlapy dívalo. Bavilo je to. Může se to zvednout, bylo by to dobře.
Co se týče zájmu, tak zejména na zápasy mužské reprezentace chodí dost lidí, ale na klubové scéně je to mnohem horší, že?
Na klubové scéně jde česká, i mužská, házená podle mě výkonnostně dolů. Holky, které vynikají a mají možnost jít do zahraničí, jdou. U žen se na nějaké úrovni dá mluvit o Mostu, Porubě a slovenských Michalovcích. U mužů je to Plzeň, ale až v evropském poháru se pak ukáže kvalita.
Jan Filip po mužském ME řekl, že považuje šesté místo za zázrak a impulz, aby se v české házené konečně něco změnilo. Co je špatně?
Já do toho tolik nevidím a ani snad raději vidět nechci. Je to otázka svazu, jak se tam pracuje. V Mostě, kde hraju, vidím, jak se tady pracuje s mládeží a dorosteneckými kategoriemi. Výsledky a kvalita hráčů asi nějaká je, musí se začít odjinud. Ale nechtěla bych na nic narážet.
Měl Jan Filip na mysli rezignaci prezidenta svazu Radka Bendla a manažera reprezentací Karla Nocara?
Asi určitě. Musím říct, že Karla Nocara je obrovská škoda. Pro naši reprezentaci dělal první poslední, jeho práce byla opravdu znát.
Je dalším problémem slabší propagace házené, o kterou dnes děti nemají takový zájem jako dříve?
Dnešní doba je u nás v Česku měřená hlavně na fotbal a hokej, které v budoucích pár letech určitě nedožene žádný sport. Určitě je to dáno propagací, ale pokud budou výsledky, bude o házené více slyšet na veřejnosti a určitě se najdou noví sportovci.
Jak jste se dostala k házené vy?
Hraju házenou od první třídy, dříve jsem dělala moderní gymnastiku. Ale naši po pár měsících poznali, že to nebude moje odvětví. Pořád jsem musela mít balon v ruce a házet si, a tak mě přihlásili na házenou k manželům Škvařilovým. Po deseti letech u nich jsem odešla do Mostu.
Často teď v souvislosti s vámi přijde na přetřes jméno vašeho bratra Jakuba Jeřábka, českého hokejového reprezentanta, který hraje od letošní sezony v Montréalu. Sledujete jeho zápasy?
Při tom zranění by byl možná čas, ale já se asi v noci neprobudím, abych šla sledovat hokej. Na to je takový blázen naše mamka, ale my s taťkou to moc nedáváme. Teď o víkendu ale mají dva zápasy od sedmi hodin večer, takže se těším, že se podívám. Jinak jsem viděla něco ze záznamu a ráno se koukám na výsledky.
Povedlo se mu usadit v sestavě Montréalu, dal už svůj první gól v NHL. Jak často jste v kontaktu? Sděluje vám dojmy?
Jsme v kontaktu, píšeme si. I co se týká mě, vždycky se s ním poradím, vím, že mi pomůže. Je to prostě brácha, že jo. Na MS do Německa mi od něj chodily zprávy snad po každém zápasem, určitě to sledoval. Už jen proto, že jeho přítelkyně je házenkářka a hrávaly jsme spolu.
Jak je zatím spokojený v Montréalu?
Po životní stránce se mu tam určitě líbí, asi víc než vloni v Rusku. Kanada je na úplně jiné životní úrovni a Kuba je tam s přítelkyní spokojený. Na druhou stranu je to daleko, rodiče tam poletí poprvé. Minulý rok v Rusku byli dvakrát, teď je to spojení trochu komplikovanější.
Vy teď máte jiné starosti, že?
Bohužel, mám něco jiného. Ale ráda bych se tam za ním s přítelem taky podívala. To je ještě otevřené.
Sledujete hokej i mimo vašeho bratra?
Když hraje Plzeň, podívám se nebo sleduju výsledky. Ale nejsem extra fanoušek žádného klubu, spíš velký fanoušek bráchy.
Už jste to trochu nakousla. Nemrzí vás, že se hokeji a fotbalu dostává tolik pozornosti třeba na úkor házené?
To sice ano, ale musíme stát nohama na zemi. Sponzoři a lidé obecně o házené neví tolik jako o hokeji nebo fotbale. Je to dáno tradicí, u nás jsou tyhle sporty na jiné úrovni. Jinak je to třeba v Německu, kde je házená po fotbale druhým národním sportem. Ale snad se to u nás pozvedne.
