Ten, kdo v srpnu 1976 viděl děsivé obrázky hořícího ferrari, v němž v "Zeleném pekle" starého Nürburgringu zůstal uvězněný bezmocný Rakušan, těžko by uvěřil, že se Lauda nakonec dožil sedmdesátky. I přes všechny operace a transplantace přišla zpráva o jeho pondělním úmrtí jako blesk z čistého nebe. Odešel totiž jeden z "nesmrtelných".
Lauda se stal symbolem celé jedné éry formule 1, v níž jezdci v pekelně rychlých skořápkách každý závodní víkend riskovali své životy. Mnozí z nich se nedožili ani Kristových let.
Paradoxně se symbolem nebezpečných časů stal člověk, který sám nebyl nikdy ochotný brát na sebe zbytečně velké riziko. Ovšem tuhle část života F1 vždycky bránil před všelijakými novotami, které by svět Velkých cen učinily sterilně pohodlným.
"Na světě jsou důležitější věci, než je titul mistra světa, jako třeba zůstat naživu," prohodil kdysi Lauda. Ale v pomyslném žebříčku Rakušanových nejlepších citátů se skví i tento: "Hodně lidí kritizuje formuli 1 za zbytečné riziko. Ale jaký by to byl život, kdybychom dělali jen to, co je nutné?"
Na křídlo mi nesahejte!
Konzervativní Lauda kritizoval odchod grid girls ze startovního roštu Grand Prix a tvrdě sepsul formuli E. "To bylo to nejhorší, co jsem za dlouhou dobu viděl. Ta auta vypadají jako hračky," prohodil krátce po prvním podniku elektrického šampionátu.
On si pilot přezdívaný za svůj předkus Krysa nikdy nebral servítky. Když před sezonou 1974 přišel do Ferrari, snad všechny v Maranellu šokoval tím, jak často byl v boxech a dohlížel na každý aspekt nastavení vozu. Bohémské italské mechaniky držel zkrátka. Legendární je historka, kdy si fotograf v boxech položil brašnu s vybavením na zadní přítlačné křídlo ferrari a nepříčetný Lauda ho z depa málem vyfackoval.
Byl to prostě mistr detailů, které mu pomáhaly vyhrávat. První dva tituly získal pro Scuderii v letech 1975 a 1977, ten třetí o sedm let později v kokpitu McLarenu. Úspěšně tak prošel jedním z největších přerodů v historii F1, kdy atmosférické motory nahradila turba s výkonem přes tisíc koní.
Jeho souboj s Alainem Prostem z roku 1984 zůstává dodnes nejvyrovnanější bitvou o titul šampiona formule 1. Po 16 závodech rozhodla pouhá polovina bodu, o niž bylo Laudovo konto větší. Jeho francouzský rival doplatil na to, že se v Monaku na mokru odjelo jen 31 kol a on putoval domů s poloviční porcí bodů za vítězství.
Jak tento déšť Laudovi přinesl štěstí, o osm let dříve v lijáku o korunu šampiona přišel. Na japonském Fudži závod raději vzdal a titul získal James Hunt s McLarenem. Bylo to pouhých 84 dní po Nürburgringu a pilot Ferrari si byl moc dobře vědomý ceny vlastního života.
Rivalové mezi realitou a filmovým plátnem
Právě sezona 1976 se stala námětem pro jeden z nejlepších filmů o motoristickém sportu, jaké byly zatím natočeny - Rivalové. Režisér Ron Howard v realistických kulisách a s uvěřitelným příběhem připomněl souboj Laudy s Huntem i vlastním zdravím po těžké havárii v GP Německa.
Natáčení scény záchrany rakouského pilota se na tom samém místě Nürburgringu zúčastnil i závodník Sean Edwards, syn jednoho ze čtyř Laudových zachránců Guye Edwardse. Prokletí Zeleného pekla však nebralo konce, protože 26letý úspěšný pilot se jen o pár měsíců později zabil, jako instruktor nepřežil havárii na australském okruhu Queensland Raceway.
O Laudovi by se daly popsat stohy papíru. Třeba o jeho začátcích, kdy se navzdory názoru bohaté rodiny rozhodl závodit a první půjčku jistil vlastní životní pojistkou. Nebo o jeho vášni k létání a nezdolné touze mít přes všechny krachy a peripetie vlastní aerolinky. Ale tváří v tvář antickému příběhu o velikánovi jménem Niki Lauda by to byla jen slova, slova, slova…
Sledujte život legendy F1 na záběrech
Teď se může šampion v pomyslném závodnickém nebi potkat se svými dávnými soupeři. Určitě ho tam přivítali Ayrton Senna, Gilles Villeneuve, Didier Pironi či Patrick Depailler. Ti všichni ale odešli mnohem dříve než v požehnaných sedmdesáti letech.
