Jak prožíváte protesty v Bělorusku?
Nesedím celé dny u televize, ale zprávy samozřejmě vidím. Už 26 let tam vládne jeden maník a asi ho ani nenapadlo, že se tohle může stát. Ale to je ta touha po moci, a najednou se mu to všechno hroutí. Bělorusy jsem poznal jako sympatické lidi a přál bych jim, aby mohli žít svobodněji. Řídí to tam se vším všudy jeden člověk, což nebývá dobře. Na druhou stranu moc nevěřím, že si je Rusové nechají utéct. Nedokážu to odhadnout, nejsem politolog, ale přeju Bělorusům, aby se jejich život vylepšil.
Především první dny protestů však provázelo dost násilností.
To byla podle mě ohromná chyba policie a dalších složek. Tvrdě je mlátili, a přitom Bělorusové jsou na rozdíl od Rusů dost mírní lidé. Když pak vidí něco takového, není to dobré, provokuje je to. Jsem zvědav, co bude dál.
V Dinamu Minsk jste působil jako trenér v letech 2010 až 2012. Jste ještě s někým z Běloruska v kontaktu?
(úsměv) Zní to paradoxně, ale na začátku mého působení byl v klubu pan Barodič, generál tajné služby. Přesto jsem ho poznal jako férového chlapa a před pár lety z těch složek odešel. Svého času to byl první bodyguard Lukašenka. Viděli jsme se před dvěma lety v lázních v Karlových Varech, máme si co říct, ale o politice jsme se nikdy nebavili. Pokud se režim otočí, možná těmto lidem něco přičtou, těžko říct. Nevím, co všechno dělal, na mě ovšem působil dobře. Jinak žádné velké kontakty nemám.
Jak jste vnímal společenskou a politickou situaci v Bělorusku, když jste vedl Minsk? Byť je jasné, že pohled hokejového kouče, jenž se pohybuje jen v určité skupině lidí, bude těžko komplexní.
Je to pravda, já jsem žil mezi skupinou hokejistů a lidí, kteří působili v klubu. A ti na nic nenadávali, Lukašenko má hokej rád a peníze jim dával. Bělorusko není úplně bohatý stát, ale má cenný vývozní artikl v podobě jednoho druhu soli (uhličitan draselný, tzv. potaš, pozn. red.), což nějaké peníze přineslo. Sám Lukašenko se přišel dvakrát nebo třikrát na hokej podívat a v té době se setkával i s trenéry Dinama.
Vy jste s ním tedy mluvil?
Jednou mi vzkázali, že bych mohl přijít, ale v té době bylo Česko jedním z hlavních kritiků běloruské politiky. Poslední diktátor v Evropě a všechna ta přízviska, která se tomu dávají. Říkal jsem si: Kristepane, já tam půjdu, dostane se to do médií a ještě budu za idiota. Raději jsem se vymluvil na nastydnutí a že přece nemůžu nakazit tak důležitého člověka. Naštěstí potom další pozvání nepřišlo. Jinak se mi v Bělorusku pracovalo velmi dobře a myslím, že jsem si získal docela velkou popularitu.
Jak se vám to podařilo?
Běloruští novináři obecně nic nekritizovali, ale ti sportovní byli hrozně nepříjemní, na tiskovkách po mně šli. (úsměv) Já jsem se nedal a mluvil jsem hodně otevřeně, což mi podle mě přineslo určitý kredit. Dařilo se nám i na ledě, v první sezoně jsme prošli do play off KHL a vypadli v sérii na sedm zápasů proti Jaroslavli. Na hokej tehdy chodilo až 15 tisíc lidí, pak mě někteří zastavovali i na ulici. A to jsem si nejdříve myslel, že budu v Minsku anonymní. Opravdu se chovali příjemně, možná jsou tak mírní také proto, že žijí v určitém strachu z toho politického systému.
Také proto jsou například lidé z běloruské komunity v Česku příjemně překvapeni, že se teď Bělorusové semkli jako národ a ve velkém vyšli do ulic vyjádřit svou nespokojenost.
To, co jsem viděl v televizi, bylo úžasné, hlavně ta nedělní manifestace. Připomnělo mi to události z roku 1989 u nás. Přáli by si žít svobodněji, nebýt neustále ve strachu a tlaku. Mám k tomu jeden banální příběh.
Povídejte.
Cestoval jsem v Minsku hromadnou dopravou, jel jsem na trénink a musel jsem přestoupit. Zkrátil jsem si to přes ulici, kde jezdila auta minimálně, a přešel jsem ji, aniž bych použil přechod. Na druhé straně mě pak zastavil policista, vyčetl mi to a říkal mi, že mě někam odveze. Nehádal jsem se s ním, jen jsem mu vysvětlil, že jsem trenér a potřebuju zavolat generálu Barodičovi, svému nadřízenému, aby věděl, co se děje. Samozřejmě mě během půl minuty propustil, ale opravdu to vypadalo, že mě chce kvůli takové banalitě někam odvézt, zavřít. Každý má zkrátka velký strach, policisté jsou velmi aktivní. Na lidech je tohle poznat.
V roce 2014 pořádal Minsk úspěšné hokejové mistrovství světa a příští rok by se měl o organizaci podělit s Rigou. Jenže lotyšský premiér řekl, že si to za současné situace nedovede představit.
MS 2014 si dobře pamatuju, bylo to moje první vystoupení v televizi. Kluci z televize chodili na zimák vždycky se mnou, protože mě nekontrolovali, v Minsku mě všichni znali. Byl to pěkný šampionát a byla by velká škoda, kdyby Bělorusové za rok o MS přišli. Mají nádhernou halu, hokej je tam populární, více než fotbal. Nevím, jak to může dopadnout. Záleží na příštích týdnech a měsících, jak se všechno vykrystalizuje.
