Olympiáda v Pchjongčchangu do jisté míry ukázala rozložení sil v Evropě. Jaký je váš osobní žebříček zdejších hokejových lig?
Obrovsky zklamaní jsou fanoušci ze Skandinávie. Intenzivně tam působím a můžu říct, že reakce tamních funkcionářů byly hodně rozpačité. Úplným opakem je Německo, kde nastal hokejový boom. Stadiony jsou vyprodané. Pokud jde o srovnání lig, tak bych nadřadil KHL, i když zámořské NHL konkurovat nemůže.
A co zbytek po KHL? Ten patří do druhé kategorie?
Určitě to není o druhé kategorii. KHL si z ostatních soutěží bere nejlepší hokejisty, většinou starší. Třeba skandinávské ligy to ale vůbec nedegraduje, protože je tam obrovská produkce mladých hráčů. Proto bych řekl, že úroveň švédské a finské ligy je malinko nad extraligou. I pohledem skautů a týmů NHL. Obecně nedoceněné jsou švýcarská a německá soutěž. Přitom dostat klienta do Švýcarska je extrémně složité, jak jsme se přesvědčili u Dominika Kubalíka nebo Roberta Kousala. Kluby můžou angažovat pouze čtyři cizince, takže tam ze zahraničí chodí opravdu dobří hráči. Každá liga má svoje specifika. Nesestavoval bych žebříček výkonnosti.
Trenér Wolfsburgu Pavel Gross prohlásil, že čeští hráči a také agenti německou DEL pohrdají. Je to pravda?
Já spolupracuji s Jirkou Ponerem, který se intenzivně zabývá byznysem v DEL. Před olympiádou mi řekl, ať s Němci počítám. Že můžou hrát hodně vysoko. Německá liga má úroveň, která se těžko dá shazovat. Některé tamní zápasy se dají srovnat s top soutěží kdekoliv v Evropě.
Vezměme v potaz hypotetickou situaci. Jsem hokejista, který není úplně spokojený v zámořské AHL a chce zkusit angažmá v Evropě. Co mi řeknete o české extralize?
Extraliga vám může otevřít dveře do Evropy. Do soutěží, kde můžete vydělávat peníze, které vás mohou zabezpečit. Extraligu určitě sleduje ruská KHL, která tady hledá Čechy i cizince. Vždycky je to individuální. Záleží na hráčových parametrech, výsledcích, vizi. Někteří přicházejí do Evropy s tím, že skáčou rovnýma nohama do Petrohradu, což je scestná představa. Zajímavá je finská cesta, kde cizinci musí první sezonu akceptovat peníze, které se můžou rovnat příjmu v AHL. Ale pokud se jim bude dařit, tak mají možnost podepsat v Evropě razantně lepší kontrakt.
Peníze, které hokejisty zabezpečí, se dají vydělat jen v KHL, nebo i jinde?
Tady by se žebříček dal sestavit. KHL je číslo jedna. Následuje švýcarská a švédská liga. Na třetím místě je Finsko, Česko a dalo by se říct, že i DEL, která drží stabilní výplaty, i když nepřeplácí. Možná bych ji dokonce předsunul před Finsko. Extraliga je specifická v tom, že její hráči jsou podnikatelé. Jinde jsou zaměstnanci.
Je mezi kvalitou lig, o které jsme se bavili, a solidností směrem k hráči přímá úměrnost? Narážím na to, že třeba z KHL někdy přicházejí vcelku alarmující zprávy.
KHL má vadu, která spočívá v placení výplat. Týmy, které se dostávají do ekonomických problémů, v soutěži bez jakýchkoliv sankcí pokračují. Stává se, že kluby nakumulují dluhy do takové výše, že se začíná mluvit o jejich odstoupení z ligy. Některé odstupují, některé zůstávají a zázračným způsobem začnou hrát pod jinou společností. Z pohledu serióznosti bych nad KHL a i českou ligu řadil Švédsko, Finsko, Německo i Švýcarsko.
V Česku není výjimečné, že hokejistům chodí peníze pozdě. Letos se v téhle souvislosti mluvilo například o Chomutovu. Jde o celoevropský problém?
Řekl bych, že v Evropě jsou ligy, kde podle pravidel ani nemůže dojít k opoždění výplat. Znovu se vrátím k DEL. Co jsem se bavil s některými manažery, tak než podepíšou nového hráče, musí doložit, že na něj mají finance. Nemůžou jet do minusu. Finové mají specifické financování v tom, že není postavené na sponzorovi, ale na prodeji lístků, fanouškovských předmětů, skyboxů. Zkrátka tam není jako v Rusku žádný oligarcha, který přijde a zaplatí. V Česku je malinko jiný systém než jinde. Buďto peníze přicházejí z regionů jako dotace, nebo platí soukromé, případně státní společnosti. Pak může nastat díra v cash flow a výplaty přicházejí později. Řekl bych ale, že v extralize je platební disciplína lepší než v KHL.
Vaše agentura řadu let spolupracovala s Filipem Zadinou. Některé žebříčky ho vidí jako dvojku příštího draftu. Je tak výjimečný?
Zažil jsem hodně žebříčků. Ve výborné pozici šel na draft třeba Jirka Hudler, ale skončil na konci druhého kola. U Filipa jsem stoprocentně přesvědčený, že se něco takového nestane, i když ještě není konec sezony. Pokud jde o první desítku, tak na umístění hráče má velký vliv strategie jednotlivých klubů. Pokud někdo shání obránce, tak ho vezme spíš než útočníka, který může být v žebříčku výš.
Zadinu opěvují v kanadské juniorce, ale když loni hrál v Pardubicích, moc to neklapalo. Dokonce chtěl odejít do Švédska. Můžete se k tomu vrátit?
Abych to shrnul, vedení Pardubic pro mě v té době bylo něco, čemu jsem nerozuměl a ani nebudu rozumět. U jejich generálního manažera, který byl zároveň trenér a předseda představenstva (Pavel Rohlík, pozn. red.), jsem nechápal, že vůbec může pracovat v hokeji. Tenhle člověk Filipovi šíleně uškodil.
Čím?
Házel mu klacky pod nohy v rámci Pardubic, Švédska, čehokoliv. Před sezonou dokonce podepsal deklaraci, že Filipa bude využívat a že mu bude vytvářet podmínky, aby mohl sportovně růst. To se vůbec nenaplnilo. Proto jsme se snažili o Švédsko. Ale podmínky Pardubic byly nerealizovatelné.
Nebyla chyba i na straně hráče? Pro 16letého hokejistu je extraliga hodně náročná, nemyslíte?
Každý hráč se sportovně vyvíjí a ze strany klubu potřebuje určitou pomoc. Filip nebyl v situaci, že by mohl hrát první lajnu, ale v kombinaci s top hráči, jako se to stalo v případě Martina Nečase, ten kluk roste a během pár měsíců se situace může otočit.
Zadina podle všeho udělat dobrý krok, když v létě odešel do Kanady, kde září. Jde obecně o správnou cestu, nebo je to individuální?
Jednoznačně je to individuální. U některých hokejistů je nezbytné, aby si osahali situaci, kdy se o sebe starají sami a jsou v jiném prostředí. Jejich sportovní růst se pak kombinuje s růstem osobnosti. V praxi platí, že týmy NHL rádi vidí hráče na svém teritoriu, ale že by na ně extrémně tlačili, aby odcházeli do kanadské juniorky, to ne. Skauti mají práci v Severní Americe i v Evropě. Pokud se tady někdo profiluje tak, že by mohl jít na draft, generální manažeři sem jezdí, aby daného kluka viděli na vlastní oči.
Mají všichni na výběr? Narážím na finanční stránku odchodu do ciziny.
Úplně klíčová věc je smluvní situace hokejisty. Pokud podepsal v českém klubu, tak je otázka jednání, jestli vůbec může odejít, za jakých podmínek a kam. Pokud hráč není pod smlouvou a má požadované parametry, může přímo odejít do Severní Ameriky. Taky existují rodiny, které chtějí mít děti blíž k sobě. Hodina a půl letu do Stockholmu je pro ně přijatelnější.
A pokud odchodu nic nebrání, má samotné angažmá v zahraničí nějaké finanční nároky?
Jestli je daný hráč na top úrovni, tak ho kompletně zabezpečuje klub, případně akademie.
Proč v extralize nenastupuje tolik mladých hráčů jako ve švédské a finské soutěži?
K tomu se vážou dvě otázky. Jestli je výkonnost mladých hráčů na potřebné úrovni a jestli má trenér, případně generální manažer, lidově řečeno koule, aby tam toho kluka pouštěl.
Je chyba vyloženě na něčí straně?
Zase se vracíme k tomu, že jestli se má hráč prosadit, potřebuje pomoct. Někdo z klubu musí rozhodnout, že ten kluk prostě hrát bude. Myslím, že ve Vítkovicích dneska nastupuje šest hokejistů kolem 18 let. Existují mančafty, kde mladým šanci dávají. Jsou ale mužstva, ve kterých je něco takového strašně složité.
A nevyplatí se posílat do hry mladší a tím pádem levnější hráče?
Je to takový začarovaný kruh. Trenér je pod hypertlakem manažera a manažer je pod hypertlakem majitele, který chce okamžité výsledky. Pak je strašně těžké zakomponovat do prvních dvou tří pětek více mladých hráčů.
Pomalu se blíží mistrovství světa, které s sebou vždycky nese téma omluvenek. Trenér reprezentace Josef Jandač říkal, že pokud je hráč před podpisem lukrativní smlouvy, agenti tlačí na to, aby nikam nejezdil. Je to tak?
U kluka, který čeká na velký kontrakt, samozřejmě existují konzultace, zda riskovat zranění. Agent alternativu neúčasti na šampionátu může nahodit. Když se ale podíváte třeba na Leona Draisaitla, kterého zastupujeme, tak když jsme kvůli smlouvě řešili jeho účast na mistrovství v Německu, tak on vůbec neuvažoval, že by nejel. Vždycky je to o hráči. Jeho rozhodnutí musíme respektovat.
Vždycky rozhoduje hráč? Účast mu nezakazujete?
Neznám situaci, že by někdo diktoval hráči, aby na mistrovství nejezdil.
Není někdy situace opačná v tom, že hokejista bez smlouvy na šampionát chce, aby se tam předvedl?
Tato varianta absolutně převyšuje situaci, kdy byste někoho přesvědčoval, aby nejel. Lidí, kteří mistrovství sledují, je tolik, že jeden povedený zápas proti určitému týmu může hráči úplně změnit kariéru.
