Bojujete s Oceláři v sérii proti Vítkovicím, hrajete už čtrnácté play off za Třinec. Kdy jste si uvědomil, že byste tady rád strávil celou kariéru?
Nebylo to tak, že bych si to v jeden moment řekl. Vždycky když se mi povedla sezona, automaticky jsem pokračoval dál, a když jsem smlouvu neměl, nakonec jsem byl rád, že si mě klub i tak nechal. Asi mi pomohlo, že jsem bez hráčského agenta a smlouvu v Třinci jsem vždycky podepsal sám. Zjistil jsem, že tu stejnou práci dokážu udělat bez agenta, který přichází s jinými nabídkami. Láká vás, nasadí vám brouka do hlavy a máte na výběr. Kdežto já o odchodu nikdy de facto ani nepřemýšlel.
Někdy se stane, že se hráč po příchodu do zajištěného klubu přestane chtít zlepšovat a dlouho tam nevydrží. A vy hrajete celý život za Třinec, i když jste z Brna.
Druhá věc je, že jsem do Třince přišel už v šestnácti letech. Do velkého hokeje jsem tedy naskočil až u Ocelářů. A podobné případy v extralize pořád existují nebo donedávna existovaly, vezměme si Petra Lešku ze Zlína nebo Michala Trávníčka v Litvínově.
Jak se vám povedlo zapadnout do místní party, abyste vydržel tak dlouho?
Měl jsem štěstí na velké hráče, od kterých jsem se mohl učit. Honza Peterek nám ukázal, jak trénovat, abychom vydrželi hrát dlouho, ukázal nám správnou životosprávu, herní inteligenci na ledě a reagování na určité zápasové situace. A měli jsme tady další vzory jako Ľubomíra Sekeráše, Marka Zadinu nebo Radka Bonka. Když se máte od koho učit, je to jednodušší. V mládí jsem však byl na hostování v Žilině a v Havířově, protože jsem hned neměl výkonnost na extraligu, musel jsem si místo zasloužit. Dneska mi u mladých občas připadá, že jsou trochu nevděční a chtěli by okamžitě hrát za první mužstvo. Přitom musíte mít i štěstí, aby tým zrovna sháněl hráče na vaši pozici.
Dříve dvě piva i po tréninku, dnes jen výjimečně
Dá se v kabině docílit toho, aby nevznikaly oddělené partičky? Aby se skutečně jednalo o soudržný celek.
Partičky vznikají vždycky, ale jde o to, aby spolu komunikovaly. Je jasné, že se budou více bavit slovenští kluci se slovenskými, Češi s Čechy a místní kluci mezi sebou. Bývá to rozdělené po dvou až čtyřech klucích, ale jde o to, aby to při příchodu na led stálo za to. Třinec podle mě na nějaké partičky netrpí, protože 99 procent hráčů, kteří sem přijdou, jsou odjinud a musí zapadnout.
Tmelí se hokejová parta pořád u piva nebo v restauraci, anebo je to na ústupu?
Podle mě už se nechodí skoro vůbec, spíš výjimečně. Kdysi jsme v Třinci skoro po každém druhém tréninku chodili na dvě piva do restaurace Hokejka vedle zimáku, kdežto teď si kluci životosprávu doopravdy hlídají. Navíc se změnila doba s příchodem telefonů, sociálních sítí. Společnost je odtažitější, komunikuje se takhle, nedá se nic dělat. Pár kluků si třeba jde sednout, vezmou i přítelkyně nebo manželky, ale nestává se, že bychom chodili někam jako tým. Mnoho hráčů má své rodiny, při zápase strávíte vlastně celý den na zimáku. Kdybyste to šel večer ještě dohrát na pivo, zeptá se manželka, jestli nejste blbec.
Změnil se i způsob trénování natolik, že jsou hokejisté větší profesionálové ve věci stravování?
Udělal se ve všem neskutečný pokrok. Když jsem byl mladší, hráči nad 30 let byli považovaní za dinosaury. Teď se takový hráč třeba bere jako v nejlepším věku, s potenciálem hrát ještě pár let na nejvyšší úrovni. Každý si uvědomil, že každý rok, kterým si prodlouží kariéru, je k nezaplacení. A prodlouží si ji tím, že se o sebe bude dobře starat, bude chodit spát a nebude dělat věci, které jsou sice příjemné, ale neslučitelné s hokejovým životem.
A co hokejová stránka tréninku, jak se změnila?
Tréninky se změnily s příchodem měření tepu, prací v únavě, apod. Hokej se podle mě stal více konkrétním sportem. Když jsem zhruba před 20 lety přišel do Třince, hrál se v letní přípravě fotbal, tenis, více sportů. Teď se dbá na cviky, které jsou vyloženě prospěšné hokeji, například posilování zad nebo stehen. Je to dost specializované.
Pohled za oponu
Série publicistických rozhovorů představuje čtveřici osobností hokejové extraligy mimo mantinely. Vybraní hráči mluví otevřeně o jednotlivých složkách sportovního života.
1. Ondřej Němec
2. Jiří Polanský
3. Jakub Petružálek
4. Radek Duda
Vy o sobě na rozdíl od jiných hráčů tvrdíte, že vám nevadí ani náročná letní příprava, máte doma různé vychytávky na trénování. Máte to rád?
Byl jsem tak vychovaný od táty. Vždycky mě učil, že kdo je připravený více než ostatní, je ve výhodě. Já jsem nikdy nebyl extrémní talent na hokej, potkal jsem v mládežnických kategoriích mnohem lepší kluky, ale ti hokeji takovou práci nedali. Trénováním se navíc nejen připravíte na zápas, ale předcházíte zraněním, která jsou v hokeji běžná. Fyzicky dobře připravený člověk ustojí souboje, kterých je hodně. Stačí jen jeden, v němž se špatně pohnete, a nehrajete. Nejste v týmu, nevyděláváte peníze.
Psychika dělá hokej hezkým, není hmatatelná
Jak podstatná je v hokeji psychická složka?
To je otázka, která mě trápí hrozně dlouho, v tomto smyslu se nedá pořádně připravit. Buď je v týmu správná chemie a zvedne všechny kluky, anebo ne. V Třinci jsme i takovou sezonu zažili, mohli se měnit hráči, trenéři, styly tréninků, ale nedokázali jsme to zvednout. Když bude týmový duch dobrý, vtáhne i jednoho nebo dva negativní hráče, chytí se taky. Ale když je potom více takových jednotlivců, je to špatné.
Čím se dá naladit tým na jednu vlnu?
Všechno je to o daných situacích v zápase. Někdy se stane, že hrajete špatně, ale soupeř ještě hůře, takže vám to stačí. Jindy hrajete dobře, ale soupeř dá dva góly a už to neotočíte. Zkrátka pokaždé se musí jít do zápasu s tím, že se hráč těší na první střídání, ale dělat si nějakou prognózu, jak to bude dál, nefunguje. Když jsme si před zápasem říkali, že soupeř dostal minule šestku a měli bychom ho porazit, byl z toho průser. Pak sedíte v šatně po první třetině a říkáte si, proč na vás lidé pískají. Psychika dělá hokej hezkým. Hmatatelné věci jako procenta brankáře nebo statistiky střelců si spočítá každý, ale psychiku se nedá uchopit.
Naučil jste se v kariéře oddělovat osobní a hokejový život?
Naučil, v momentě, kdy se mi narodily děti. S příchodem prvního dítěte jsem si naplno uvědomil, že život není jen hokej a že nejsem doma na zimáku. Stalo se to podle mě spoustě hokejistů, kteří jsou rodiči. Na druhou stranu mám štěstí, že moje děti milují hokej, narodily se v Třinci a vědí, co tady hokej pro celý region znamená. Pak není nic hezčího než vyhrát a vidět po zápase děti na tribuně. Rodina odděluje osobní a hokejový život, ale zároveň je spojuje.
Psychiku hráče často ovlivní fanoušci. Umíte si od nich při zápase vzít to dobré?
Pamatuju si své začátky v Třinci, kdy jsem hrál jako mladík ve čtvrté lajně s Richardem Bordowským a Tomášem Zbořilem. A fanoušci vždycky klukům ze čtvrté lajny fandí, ať se vyšvihnou. Dodnes si jejich podpory vážím, dávali nám své sympatie a nám se potom jako mladým povedlo play off. V tu chvíli jsem zjistil, že kontakt s fanoušky je to, proč hrajete hokej. Když vstřelíte gól třeba na Spartě a v aréně je ticho, není to stejné, jako když ho vstřelíte doma a stadion burácí.
Ale jiným způsobem některé hokejisty nabíjí i pískání a provokace od fanoušků soupeře, ne? Vy sám občas tvrdíte, že budete klidně pro své spoluhráče hromosvodem nadávek.
Ano, to se člověk naučí časem. Já nejsem u fanoušků venku moc oblíbený, ať přijedu do Zlína, nebo na Kometu, fanoušci na mě všude pořvávají. Někdy vás to však skutečně dostane do zápasu. Například ve Zlíně se nám v jednom zápase této sezony nedařilo, fanoušci nám nadávali, ale vyburcovalo nás to a nakonec jsme vyhráli. I negativní motivace funguje.
Co s vámi dělá kontakt s fanoušky mimo stadion?
V posledních dvou letech je to super, daří se nám a fanoušci jsou nadšení. Ale zažil jsem roky, kdy to tak příjemné nebylo. Ne že by mi lidé nadávali a křičeli po mně, ale ptali se slušnou formou, proč to nejde, co se děje. Jako hráč jim chcete vysvětlit, že v kabině děláte maximum, je to složité. Když cítíte vůči městu nějakou odpovědnost, nemáte při porážkách dobrý pocit.
Nikdy to nezašlo k nadávkám nebo výhrůžkám?
Občas se něco stane, ale to někdy ani nevíte, jestli je to kvůli hokeji, nebo ne. Vesměs to byly drobnosti, ale pozitivní momenty s fanoušky to všechno převáží. Chtěl bych ještě dodat, že opravdu záleží na tom, jak dlouho člověk v klubu je. Pokud je tam déle než dva nebo tři roky, už opravdu určitou zodpovědnost za fanoušky cítí a porážky mu o to více vadí. Nemůže mezi fanoušky vyjít s tím, že se nic neděje a že makáme dál.
Hráči jsou zodpovědní za to, co se fanoušci dozvědí
Zvykl jste si, že k hokeji a sportu neoddělitelně patří média?
V této oblasti jsem zažil velký přerod z tištěných médií do internetové podoby. Když byl kdysi někdo z hráčů v deníku Sport, platil za svou fotku v novinách třeba 50 korun do banku, za článek stovku. Jenže jak se rozmohl internet, přestali jsme stíhat kontrolovat, kde všude je o kom zmínka. To by ten pokladník nedělal nic jiného. Tehdy pořádně fungovaly dvoje noviny, občas se dal rozhovor do televize nebo magazínu Buly a bylo hotovo.
Neobtěžují vás někdy mediální povinnosti, obzvlášť po prohraných zápasech?
Po prohraném zápase je to nepříjemné, nechcete odpovídat. Navíc dopředu víte, jaké otázky vás čekají, moc se toho vymyslet nedá. Jak jste se připravovali na soupeře? Proč jste prohráli? Myslíte si, že gól na 2:0 byl ten, který vás zlomil? Na druhou stranu chápu, že se lidé chtějí něco dozvědět. Jeden spoluhráč mi říkal, že moje výplata není jen z toho, co odvedu na ledě, ale i z dalších přidružených věcí. Jsem zodpovědný i za to, co se fanoušci dozvědí a na co mají právo. Každý hráč časem přijde na to, že to není jen o hokeji.
Opakující se otázky jsou hlavním důvodem, proč hokejisté používají klišé?
Je to kombinace více věcí. Ano, jsou to pořád stejné otázky, na které jste stokrát slyšel ty samé odpovědi, a tak vám už automaticky něco naskočí. Ani nad tím nepřemýšlíte a řeknete "tak určitě". Je to nějaký papouškovací návyk. Někdy je to zase nechuť k rozhovoru, občas si novináři vyberou hráče, kterému se zápas extra nepovedl. Odehrál špatný zápas, zavinil třeba gól, a ještě si ho vybrali novináři, aby to zhodnotil. Občas se z takového rozhovoru hráč omluví nebo zkrátka řekne pár vět a klišé, aby se do ničeho nezamotal, a jde pryč.
Jste obezřetnější při komunikaci s novináři po tom, co jste před dvěma lety mediálně vystoupil proti trenéru Vladimíru Kýhosovi a nakonec jste kvůli tomu z Třince odešel na půlroční hostování do Švýcarska?
Ano, snažím se poučit z vlastní chyby. Zpětně bych tu situaci řešil jinak, ale stalo se a teď už to nenapravím.
Stěžoval jste si, že vás trenér nestaví do zápasů, a později jste přiznal, že to byla chyba. Přesto se za vás většina fanoušků Třince postavila. Měl jste smíšené pocity?
Bylo strašně příjemné cítit od nich podporu, hned po návratu ze Švýcarska jsem jim děkoval. Nechci to omlouvat a říkat, že chybovat je lidské, ale někdy ta rozhodnutí nejsou lehká. Pomoc od fanoušků mi hrozně pomohla, byla pro mě důležitá. Namotivavalo mě to v tom, abych se do Třince ještě vrátil a před těmi lidmi si zahrál. Někteří lidé mě od toho odrazovali, ale já jsem kvůli fanouškům musel zpět.
Došlo vám brzy, že veřejným vystoupením proti trenérovi, který má na svou skladbu týmu právo a má za něj zodpovědnost, ani nemůžete vyhrát?
Brzo mi to nedošlo, byl jsem hodně zatvrzelý. Nevěděl jsem hned, že je to tak hrozné, jak to nakonec bylo. Nedošlo mi, jak se to hned začne všude řešit a přetřásat. Každý člověk na světě ví, co je správné, ale největší trest je, když vám postupně dochází, že jste chyboval.
Rád bych lidi z Třinecka přivítal na jižní Moravě
Máte v 37 letech rozmyšleno, co budete dělat po skončení hokejové kariéry?
Když jsem byl mladší, viděl jsem, že mnoho starších spoluhráčů v Třinci nemělo vymyšlený plán, a naučil jsem se, že je lepší s plánováním začít dříve. Věřím, že jsme s manželkou připravili plán, který by mohl fungovat. Chceme na jižní Moravě postavit apartmány poblíž Lednicko-valtického areálu, kam by mohli lidé jezdit na kola nebo za vínem, rekonstruujeme tam vinný sklep. A primárně to chceme dělat pro lidi z Třinecka, aby mohli přijet za Polanskými. Jsem z jižní Moravy a cítím se doma v Třinci, a tak chci na oplátku, aby se lidé odsud cítili trošku jako doma na jižní Moravě. Můžeme si popovídat o hokeji, probrat cokoliv. Máme tady známé, doufám, že to spoustu lidí osloví. Manželka zároveň plánuje v Třinci rozjet menší studio na zeštíhlení a zdravý životní styl.
Takže vás tolik neláká zůstat u hokeje například jako trenér?
Kdybych měl syna jako třeba spoluhráč Martin Adamský, určitě bych o tom uvažoval, bavilo by mě to. Ale já mám dvě dcery, které už tak trávily spoustu času na zimáku, a proto nad trenérstvím nepřemýšlím.
Jak těžké pro vás bylo při dospívání rozhodnutí věnovat se profesionálně hokeji?
Nebylo to těžké, vyplynulo to samo. Není to vždy jen o rozhodnutí, ale také o štěstí a dalších faktorech. Mně dal Třinec šanci i po hostováních v Žilině a Havířově, jinak bych se sem asi nevrátil, třeba bych už hokej nehrál. Když vám klub věří, je to jednodušší. Teď je to v Třinci vidět na bratrech Ondrovi a Michalu Kovařčíkových. Vypracovali se z první ligy a určitě mají potenciál, aby hráli celý život extraligu.
Stihl jste při hraní hokeje vystudovat?
Mám vystudovanou obchodní akademii s maturitou v Třinci. Studuje tam teď i moje starší dcera. I vysoká škola se dá u hokeje určitě vystudovat, jen to chce tu cílevědomost, což bývá pro kluky nejtěžší. Jsou ale také lidé, kteří se ani bez vysoké školy neztratí. Zase zmíním Martina Adamského, který má rád dřevo, chodí do lesa, řeže stromy. Určitě se bude po kariéře věnovat těžbě dřeva, bude v tom dělat byznys. Pro mě je škola důležitá, trochu mě mrzí, že nemám vysokou, ale na druhou stranu jsem rád za kariéru, jakou jsem zažil.
