Polanský vyrůstal v Brně a v roce 1998 vyslyšel vábení Třince, který tehdy stavěl nové juniorské mužstvo. "Třinec byl sice vicemistr, ale ještě neměl takové hokejové jméno. Ani jsem nevěděl, kde leží, jestli není v jižních Čechách," smál se bývalý útočník.
Když vystoupil na starém nádraží uprostřed místních železáren, nestačil se divit. Pořádně nerozuměl lidem mluvícím slezským nářečím, podivoval se autobusu s nápisem "Kanada" odkazujícím na jednu z třineckých částí.
"Vlezl jsem do autobusu prostředními dveřmi a řidič po mně řval. Říkal jsem si, jak může vědět, že nemám lístek. Kdybychom v Brně lezli do šaliny všichni předními dveřmi, tak se tam nevlezeme," vzpomínal Polanský.
Po hostováních v Havířově, Žilině nebo zpátky v Brně se konečně prosadil do extraligového týmu Třince a v roce 2011 s ním vybojoval historický první titul.
Naskakovaly další sezony, přišel přesun do nové haly a postupně Polanský nashromáždil v Třinci úctyhodných 918 startů. Nasázel 218 gólů a přidal 323 asistencí. V roce 2019 si podruhé sáhl na mistrovský pohár a po další sezoně v covidovém období skončil.
Extraligu bavil třeba nápaditými nájezdy. Ať už ve šnečím tempu s následným bleskovým zakončením, nebo slavnou otočkou, kterou předvedl na ledě pražské Slavie ve čtvrtfinále play off 2008.
Trenér slávistů Vladimír Růžička tehdy běsnil, že se třinecký útočník při nájezdu vrátil, pro rozhodčího Milana Mináře play off skončilo a kvůli Polanskému se měnila pravidla.
K druhému titulu pak překvapivě přispěl i jako bitkař. V základní části sezony 2018/29 shodil rukavice proti Matěji Beranovi ze Sparty, v play off se porval s vítkovickým Peterem Trškou a plzeňským Petrem Strakou.
Strašákem Polanského a celého Třince býval Zlín, který Oceláře za dob působení brněnského rodáka v play off pětkrát vyřadil.
"Nejvíce mě ale štvali fanoušci Komety," přiznal Polanský. "Do Třince jsem šel jako mladý kluk, nic jsem jim neudělal a pokaždé, když jsme přijeli, na mě sprostě řvali. Ve Zlíně tak hrozní nebyli," doplnil.
Jednou se před zápasem v Brně se spoluhráči sázel, kdy domácí fanoušci spustí své pokřiky namířené proti Polanskému.
"Brankář Šimon Hrubec v první třetině vyhodil puk mimo hru a na trestnou jsem šel já. A už to začalo: 'Polanský je pi*a'. To už jsem se musel smát - co jsem vám udělal?" líčil s úsměvem Polanský.
Během osmnácti sezon v Třinci platil za oblíbeného parťáka v kabině Ocelářů, nerozlučnou dvojici tvořil s Martinem Adamským. Jinou sázku ale prohrál ještě před příchodem Adamského. A to hned dvakrát.
"Táta mi vždycky říkal, abych v novém kolektivu hlavně nekazil legraci. Jako mladý jsem v šatně seděl vedle Viktora Ujčíka, který jezdil na mistrovství světa. Ptal se, jestli sním kilo šunky. Řekl jsem si, že to není problém, a vsadili jsme se. Celá kabina vybuchla smíchy," vyprávěl.
"Měl jsem na to 45 minut, ale po půlhodině jsem byl úplně plný. Zbytek jsem rozmixoval a chtěl jsem to vypít, ale to se vůbec nedalo. Prohrál jsem," pokračoval. Po odchodu Ujčíka si na jeho místo sedl nový obránce David Všetečka a Polanský se rozhodl nachytat tentokrát jeho.
"Všéťa říkal, že to určitě sežere, a kabina se tentokrát sázela navzájem. Po půlhodině byl i Všéťa hotový, Boris Žabka a Richard Bordowski na něho brkali, ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Narval do sebe ten zbytek šunky jako křeček a polkl to," smál se Polanský.
"Byl jsem jako blbec, jediný jsem tu sázku prohrál dvakrát. Richard Bordowski zase brečel, že za prohrané peníze měl koupit garnýže," doplňoval další podrobnosti.
Dnešním vyvěšením dresu ke čtveřici Jan Peterek, Radek Bonk, Richard Král a Ľubomír Sekeráš se kariéra dvaačtyřicetiletého Polanského definitivně uzavřela.
S manželkou a dcerami žije na jižní Moravě v Bulharech. Provozují apartmán a Polanský dělá v obci také porybného. Hokej už nehraje.
Dres s číslem 23 před ním v Třinci nikdo nenosil a ani v budoucnu ho nikdo neobleče.
