Psal se 5. květen 1945. Demonstrace proti německým okupantům rychle přecházely v ozbrojený odpor a v pražských ulicích vyrůstaly barikády. Jedno z ústředí Pražského povstání se nacházelo v ulici U Studánky, v tělocvičně, která tehdy patřila Slavii. Nebyla to náhoda, celá řada členů sportovního klubu se tehdy zapojila do nerovného boje s ustupujícím wehrmachtem.
Jedním z nich byl fotbalový záložník Jiří Hanke.
Postavit se s puškou v ruce německým tankům bral jako samozřejmost, však pocházel z rodiny, která se po dobu protektorátu aktivně zapojovala do odboje. Hrdinný vzdor Pražanů nakonec napomohl konečnému osvobození Československa. Uchránit svůj stadion, který tehdy stál na Letné, se ale slávistům nepodařilo: němečtí vojáci dřevěnou tribunu záměrně zapálili.
Hanke navíc přišel i o svého kamaráda, se kterým ve dnech Pražského povstání "sloužil" na barikádě v Kamenické ulici. Život Karla Kevala, spoluhráče ze Slavie, předčasně ukončila německá kulka.
"Hankeho roli při osvobozování Prahy zaznamenal ve své původní verzi románu Němá barikáda spisovatel Jan Drda. Po nátlaku ze strany komunistických funkcionářů ale musel jeho jméno z díla vyškrtnout," popisuje renomovaný fotbalový historik Vladimír Zápotocký.
Důvod byl prostý: v roce 1950 utekl za hranice. Komunističtí funkcionáři mu předtím často vyčítali, že se odmítá účastnit odborářských soutěží, a Hankemu nepomohla ani výmluva, že nemá členský průkaz. Pověřený soudruh sáhl do šuplíku, podal mu ho a tehdy šestadvacetiletý záložník věděl, že už nemá na vybranou.
5. dubna ještě odehrál své dvanácté derby se Spartou, ale poté se ztratil. O jeho úmyslu emigrovat věděl patrně jen vedoucí mužstva Karel Sehnoutka, který mu poradil, jak získat od komunistů ve vedení slávistického fotbalu (tehdy už Dynama Slavia) hráčský průkaz, který podle regulí FIFA dovoloval hrát i v cizině, a podepsat tam profesionální smlouvu.
"Existují různé pohádky, jak se do zahraničí dostal, ale Hanke to nikdy zpětně neprozradil. Jednou z variant je, že mimo fotbal pracoval ve společnosti Energovod a služební povinnosti ho často zavedly do pohraničí, takže mohl znát cesty přes zelenou hranici," vysvětluje Zápotocký.
Hankeho ovšem nezdobil jen hrdinský charakter, měl i některé méně blyštivější rysy osobnosti. Nebyl zrovna fotbalovým talentem od narození, a když v roce 1942 přišel do Prahy, na Slavii začínal s atletikou - věnoval se běhům a skokům, dokonce byl členem štafety na 400 metrů.
Za války bylo zvykem, že sportovci trénovali pohromadě, a rychlý Hanke zaujal fotbalové funkcionáře, kterým se obzvlášť líbily jeho nezvykle dlouhé auty.
To už mu ale nikdo neřekl jinak než Papoušek. Rád opakoval pokyny trenérů, aby se jim zavděčil. Dokonce se traduje příhoda, že Josefu Bicanovi tajně přivezl kufr plný masa, kterého bylo za války nedostatek - jen aby si u slavného střelce udělal očko.
Ve Slavii pendloval mezi áčkem a rezervou, ale jak červeno-bílým ubývali fotbalisté - někteří totálně nasazení, jiní dokonce zavření - dostával od tehdejšího kouče Emila Seiferta čím dál víc šancí. Na sklonku války už patřil do základní sestavy, kopnul si v národním týmu, dokonce v památném zápase s Maďarskem (5:2) v roce 1949.
Po emigraci ovšem nezamířil rovnou do Barcelony, na rok si ještě odskočil do kolumbijské ligy. Angažmá v týmu Millonarios, v jejichž barvách tehdy zářil slavný Alfredo Di Stéfano, mu údajně pomohli zařídit jeho známí z katalánského klubu, kouč Ferdinand Daučík a útočník Ladislav Kubala. Aby si vydělal nějaký ten dolar, protože z Československa utíkal prakticky bez prostředků.
S katalánským velkoklubem, proti kterému dnes v Lize mistrů nastoupí Plzeň, následně získal španělský titul i pohár. V nejvyšší soutěži za něj během čtyř sezon odehrál 57 zápasů, v nichž vstřelil pět gólů. Další start v La Lize přidal za menší barcelonský klub CD Condal, poté hrál ve švýcarském FC Biel.
Jestliže první polovinu života Hanke prožil v dramatickém rytmu, ta druhá už byla sladká. A to doslova.
"Našel si francouzskou partnerku, která byla vyhlášenou cukrářkou. Vrhl se na byznys a spolu vlastnili síť cukráren. Zprávy o Hankem máme z roku 1996, kdy Slavia hrála semifinále Poháru UEFA v Bordeaux. Při té příležitosti se ve Francii setkali. A to bylo naposledy, co se s ním někdo ze Slavie viděl," říká Zápotocký.
Hanke zemřel o deset let později ve švýcarském Lausanne.
