Glosář – Až někdy za sto let budou naši potomci listovat kronikami české fotbalové reprezentace, u roku 2016 se asi moc nezdrží. Bohužel se v souvislosti s ním není zrovna čím chlubit.
Začalo to roztouženými přípravami na Euro, ještě pod trenérem Pavlem Vrbou. Jenže březnová vystoupení (0:1 se Skotskem a 1:1 ve Švédsku) už přinesla první varování.
Těsně před turnajem si to v rámci rakouského soustředění Rosický a spol. tréninkově "strčili" s Maltou (6:0) a s Ruskem (2:1). A v generálce v Edenu pak rupli s Koreou (1:2).
Euro 2016 ve Francii nepřineslo žádný teroristický výbuch, jen ten český. Po totální defenzivě si tam Vrbův celek připsal prohru 0:1 se Španěly, za stavu 0:2 se proti Chorvatsku vybičoval alespoň k remíze 2:2 – a pak v klíčovém utkání s Turky selhal definitivně (0:2).
Načež pět hráčů ukončilo své působení v reprezentaci a trenér Vrba frnknul do Dagestánu. Takže nakonec opravdu jen pár týdnů před startem kvalifikace o MS 2018 svěřili celou tu rozvařenou horkou kaši novému kouči Karlu Jarolímovi.
Seznamovací tréninková příprava s Arménií (3:0) byla fajn, rozjezd kvalifikace (doma se Severním Irskem 0:0, v Německu 0:3, doma s Ázerbájdžánem 0:0) už míň.
Dojem kapku napravil listopad, kdy se v pátek podařilo v Edenu vyhrát nad Norskem (2:1) a včera přišel epilog reprezentačního roku v podobě přátelské remízy 1:1 s Dánskem.
Nejpozději na příští kvalifikaci tým dozraje
Ukázalo se, že šikovných talentovaných hráčů má trenér Jarolím dost, na dvě jedenáctky. Ale "uvařit" z těch ingrediencí funkční a úspěšný tým chce čas (a příležitost).
Tak se zatím můžeme utěšovat tím, že šance postoupit na MS 2018 do Ruska je teď sice pořád relativně malá, nicméně stále žije. A když to náhodou napřesrok ani do baráže nevyjde, tak na Euro 2020 už pak zase bude postupovat ne 13, ale 24 evropských týmů – a do té doby se z Krmenčíků, Baráků, Kalasů (a třeba i Janktů a dalších) za pomoci už otřískanější party, kterou tvoří Vaclík, Kadeřábek, Dočkal či Krejčí, nakonec velmi solidní reprezentační mužstvo uhněte.
Teď prosím dovolte jednu myšlenku, která míří poněkud mimo samotné kopání do míče... Někdo si třeba řekne, že to s fotbalovým procesem tvorby nového týmu přímo nijak nesouvisí, ale já bych řekl, že svým způsobem ano.
Prostředí, ve kterém to všechno probíhá, totiž hraje obrovskou roli. A nemyslím tím jen tlaky manažerů, kteří cítí příležitost, a v době, kdy nové bojovníky hledající národní tým hraje vlastně každý zápas v jiné sestavě, tlačí právě agenti do oběhu logicky zrovna ty své koníky. Ostatně je to jejich džob – a je na svědomí trenéra Jarolíma, jestli těm tlakům odolává, nebo ne.
Ale nesmyslné facky si opravdu sami sobě dáváme, když se zápasy jako ten s Dány hrají v Mladé Boleslavi, kam lidi navzdory úspěchům Kalvodova týmu moc nechodí ani na ligu, a to vše ještě v úterý ve 20.30, kdy už je venku zima jak v mrazáku.
A jejda, ono nám pak na to utkání přijde fandit 1763 diváků! Nejstrašlivější rekord, pravda, přinesl letos už zmíněný přípravný zápas s Ruskem, který v Innsbrucku zhlédlo 650 lidí, ale na domácí půdu je číslo 1763 vskutku ultra-bídné. Ovšem vzhledem k dispozicím asi nijak překvapující.
Oficiálně za to můžou Dánové. Neoficiálně... No kdo asi?
V Mladé Boleslavi už letos, relativně nedávno, 31. srpna, reprezentaci viděli, v přípravě proti Arménii. To bylo ještě teploučko a stejně nebylo plno, pořadatelé tehdy nahlásili návštěvu 4351 lidí. No a teď 1763.
Přitom páteční návštěva v Edenu na kvalifikaci s Norskem poměrně mile překvapila, 16 411 fandů, to po předchozích nezdarech potěšilo. Jenže boleslavská "atmosféra" zase připomněla, pro koho se tady vlastně fotbal dělá – a fanoušci to tedy rozhodně nejsou.
Oficiální vyjádření zní, že Dánové chtěli hrát někde poblíž Prahy a jejich televize si vyžádala přenos někdy po 20. hodině. Fajn, přání hosta samozřejmě nelze zcela přehlížet, jenže na druhou stranu bychom se asi měli rozhodnout, jestli se ten zápas u nás hraje pro Dány, nebo pro Čechy.
Uspořádat ten zápas v Olomouci, nebo třeba na fungl novém stadionu v Karviné, hlediště by určitě byla mnohem zaplněnější, patrně plná. A mladí reprezentanti by měli mnohem lepší pocit, věděli by, že za nimi někdo stojí, že jsou součástí něčeho velkého. To mezi studenými poloprázdnými tribunami v Mladé Boleslavi při vší snaze cítit nemohli.
Chápu, že se dánští fotbalisté chtějí ráno probudit a podívat se z oken hotelu na Hradčany. Spíš než kupříkladu na Vítkovické železárny. Rozumím tomu, že se po Česku nechtějí trmácet autobusem. Ale dovolil bych si připomenout, že v březnu 2008 se hrál mezistátní přátelský zápas Dánsko-Česko v Herningu a v listopadu 2010 v Aarhusu. V prvním případě 300 kilometrů od Kodaně, ve druhém 190 km. A asi tenkrát nikdo z české výpravy také nedupal do země, že chce hrát za každou cenu buď v dánském hlavním městě, nebo nejvýš pár kilometrů od něj.
Součást vyrovnání za uvolnění Jarolíma?
Chápu, že renomé české reprezentace nemá v současné době takový zvuk, aby o utkání s ní vůbec uvažovali Italové či Francouzi, (Angličany ve Wembley jsme si dovolili odmítnout, protože se Pavlu Vrbovi termínově nehodili do krámu – více zde), takže asi musíme být hodně rádi za to, že si s českým celkem chce zahrát Dánsko. Ale ruku na srdce, to má k éře bratří Laudrupů také poměrně daleko, takže by si snad ohledně diktování podmínek zase až tak moc dovolovat nemuselo. Zejména pokud ty podmínky vedou k tomu, že se zápas úplně zničí – viz 1763 promrzlých diváků v Mladé Boleslavi.
No a pak samozřejmě nastupuje ryze český způsob vyhodnocení situace. A sice že ve hře byly dost pravděpodobně i jiné než oficiálně sdílené, tedy dánské důvody, proč hrát zápas zrovna v Mladé Boleslavi.
Co paměť sahá, nikdy se tam žádný oficiální repre-mač nehrál – a najednou přišly hned dva v rozmezí pár měsíců. To si jeden řekne, aha, vždyť on se vlastně předseda asociace Miroslav Pelta pár týdnů s boleslavským bossem Josefem Dufkem handrkoval o podmínkách uvolnění Karla Jarolíma, že ano... Jestlipak oni si ti čerchmanti jako součást vyrovnání nedohodli, že reprezentace bude hrát přáteláky zrovna v Boleslavi? Však on i takový pronájem stadionu od asociace nějaké ty statisíce hodí – a kde je dneska na chodníku najdete, že.
A že pak na to celé přijde 1763 lidí? To je bohužel některým lidem nejspíš srdečně jedno. Bohužel. No a takhle my si tady žijeme...
Reprezentační rodina se rozrůstá
Buďme rádi, že se i v tomhle upoceně trapném českém prostředí, kde ruka ruku myje, daří pořád vychovávat tak šikovné hráče, jako je Antonín Barák. Od otce, úspěšného mládežnického trenéra, dostal tu nejlepší školu a péči a všichni v jeho okolí se shodnou, že na cílevědomějšího hráče natrefíte málokdy. O to víc mu přejme, že si reprezentační premiéru hned osladil vstřeleným gólem.
Spolu s brankářem Pavlenkou a střídajícím Součkem, dalšími hráči pražské Slavie, rozšířil v utkání rodinu českých reprezentantů. A pozor – velmi rázně do ní vstoupil i další novic, pro mnohé fanoušky možná dosud trochu neznámý Petr Mareš z Mladé Boleslavi.
Po možná trochu komorní první půli přišel po pauze na plac spolu s Krmenčíkem a řádně českou hru rozhýbali, rozjeli hned několik akcí, co hodně "smrděly" gólem. Nakonec se z nich, pravda, nic neurodilo, ale v březnu v San Marinu už se to třeba povede, bylo by to tedy potřeba.
Další kvalifikační zápasy jsou pak už velmi vzdálené, v Norsku se hraje až v červnu, takže vyvozovat něco z formy předvedené teď v listopadu proti kombinovanému týmu Dánů, ve kterém jako nepřehlédnutelná persona čněl obránce Kjaer, by bylo asi trochu bláhové.
Ale po všech svých dosavadních "štěcích" v reprezentaci představil svůj zatím nejlepší výkon stoper Kalas, větší dravost než Gebre Selassie potvrdil Kadeřábek, podobně Krmenčík zastínil Škodu. A jako velký maestro standardních situací se opět prezentoval Bořek Dočkal, jehož ligového disciplinárního trestu využil trenér Jarolím k tomu, že sparťana v součtu s pátečním duelem proti Norsku nechal na placu vlastně celých 180 minut. A reprezentaci to bylo k užitku.
Jestli se bude sklízet i nějaká úroda, to zjistíme napřesrok.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
