Paříž (od našeho zpravodaje) - Překrásný areál Rolanda Garrose, nyní s vrcholícím květnem vypadající jako zeleno-oranžový rozkvetlý park, se probudil ze zimního spánku a stal se na čtrnáct dní tepajícím srdcem světového tenisu.
Srdcem, které zoufale nechce být poraněno. Srdcem, které si z pochopitelných důvodů zakládá na bezpečnosti. Nebo minimálně na její iluzi.
Heslo tohoto ročníku je jasné: Opatrnosti není nikdy dost. Pojďme se detailněji podívat na to, jak to v Paříži na začátku grandslamového French Open vypadá.
Kolem stadionu je bezpečnostní perimetr, velmi rozsáhlý a velmi pečlivě hlídaný. Pokud divák na malou chvíli ztratí přehled a přejde na špatnou stranu silnice, nemusí vysněný zápas stihnout. Než se dostane do správného koridoru, musí projít až na konec dlouhého bulváru, který se podél rozlehlého areálu vine. Ve špičce pak může ztratit klidně i hodinu času.
Po cestě je nutné projít třemi fázemi kontroly, a když zabloudíte, čeká jich na vás ještě mnohem víc. Nikdo neřeší, vlastně ani řešit nemůže, zda už jste danou kontrolu absolvovali, nebo ne.
Nejprve kontrola batohu. O pár desítek metrů dál prohlídka scannerem. U samotného vchodu do areálu znovu nahlédnutí do ruksaku a v poslední fázi tělesná prohlídka. Na všechno kontrolování navíc z povzdálí dohlížejí policisté a vojáci se samopaly. Přesto…
Bezpečnostní pracovníci v černých oblecích se snaží být důkladní. Ale nejsou. Při hlubším zamyšlení se tak vkrádá na mysl pesimismus: I přes několik kontrol zůstanou některé kapsy u tašky či batohu očím bezpečnostního pracovníka skryty.
Lidí se do areálu přímo sousedícího s proslulým Bouloňským lesíkem valí pořádná spousta. Kontrolovat takovým způsobem, aby zůstala stoprocentní jistota bezpečnosti, jednoduše nelze. Proto jde spíš o iluzi, o možnost udělat co nejvíce a zároveň se přitom nedostat moc blízko k hranici omezování osobní svobody.
Částečně sisyfovská snaha, její nevyhnutelnost ale zpochybňovat nelze.
"Buďte pozorní. Všichni společně jsme zodpovědní za bezpečnost. Jakékoli podezřelé chování nebo odložené tašky hlaste security pracovníkům. Nedotýkejte se čmuchacích psů," vyzývají pořadatelé 122. ročníku pařížského turnaje.
Při samotném fungování v areálu pak překvapuje určitý chaos. Vypadá to, jako kdyby se kvůli extrémnímu důrazu na bezpečnost zapomnělo na ostatní věci, které by organizátoři bezpochyby měli ovládat.
Autor tohoto textu se společně s kolegou z jiného média v neděli půl hodiny nemohl dostat na kurt číslo 1, kde svůj úvodní zápas na druhém grandslamu sezony rozehrála Barbora Strýcová.
Probíhala přehazovaná z jednoho vchodu na druhý, na žádném ale nic o vstupu pro píšící novináře netušili. Univerzální věta poukazující na prioritu bezpečnosti ale zazněla u každého: "Nevíme, omlouváme se, ale dovnitř vás pustit nemůžeme." A další oblíbená: "Jsme tady první den."
Zástupci médií tak nakonec museli upozornit tiskové centrum na to, že nikdo nic neví a sami nečekaně dlouho zjišťovat, který vchod je pro média vlastně určený.
Ostatně ani samotné vyzvednutí akreditace před začátkem turnaje nepřipomínalo procházku růžovou zahradou. Klasický problém: Musíte si na stadionu vyzvednout akreditaci, ale zároveň vás příslušníci security bez akreditace nemohou do areálu pustit. Absurdnost téhle šlamastyky se naštěstí vysvětluje poměrně dobře a třetí přivolaný člověk už situaci vyřeší.
Jinak den před začátkem antukového majoru panoval na místě klid a mír. Desítky fanoušků sledovaly hvězdné hráče a hráčky při tréninku, další nakupovaly v obchůdcích turnajové suvenýry. Prim tady hrají značky Adidas a Lacoste. K jídlu jsou k dostaní především hamburgery, saláty, sendviče, hot-dogy, vafle a palačinky. Pochopitelně zmrzlina a nanuky, které šly o víkendu v nepříjemném dusnu na odbyt.
Horko v sobotu neodradilo dva zhruba desetileté Francouze. I když si trochu spletli sport.
Přímo pod sochou slovutné Suzanne Lenglenové - naprosto dominantní královny tenisu z první poloviny 20. let minulého století - kopali se žlutým tenisákem velikosti fotbalového míče. Jeden z nich v dresu Paris St. Germain. Klubu, který sídlí v Parku princů vzdáleném jen pár stovek metrů od tenisového areálu. Na zádech mu bíle svítilo jméno brazilského kouzelníka Neymara.
Paradox. Jako by měl jindy hrdý národ za největší sportovní hrdiny brazilského fotbalistu a tenistu ze Španělska. Ano, Rafael Nadal je v Paříži bohem, mnohem mocnějším než Neymar.
Když sobotní klid opadl a nastal první hrací den, měl desetinásobný držitel legendárního Poháru mušketýrů problém odejít ve zdraví z tréninku. Cestu mezi fanoušky mu musela prorážet ochranka. Nikoho tady nemilují víc.
Francouzský patriotismus v ohrožení? Globalizace v praxi?
Ne tak docela. Dojatá Alize Cornetová po své výhře ukazovala fanouškům na dálku husí kůži, na zápasy dalších domácích nadějí Gaela Monfilse nebo Lucase Pouilleho bylo na stadionech narváno. Co víc, ti, kteří se nevešli, sledovali jejich duely ve stoje, v sedě nebo na oranžových lehátkách prostřednictvím všudypřítomných velkoplošných obrazovek.
Tak vypadá tenisové šílenství ve francouzském podání.
Hlavní příběhy letošního pařížského svátku se teprve začínají rodit, atmosféra plná očekávání se ale dala krájet už o víkendu. A občasnou nervozitu z útrpných kontrol a dlouhého čekání fanouškům vynahradila krása sportu, který zavítal do jednoho ze svých nejmilejších domovů.
"Že hrají fotbal? Jen tak si kopou, tenis milují. Jako my všichni. Tohle je francouzský svátek, pařížský festival. Pro mě osobně nejlepších čtrnáct dní v roce. Bezpečnostní opatření mi nevadí. Roland Garros si nikým a ničím zkazit nenecháme," ujišťoval otec malého Neymarova fanouška.
Ať turnaj dopadne jakkoli, i když se domácí barvy opět nedočkají francouzského šampiona, jímž byl naposledy Yannick Noah v roce 1983, i když zklame největší naděje Caroline Garciaová, na hrdosti Pařížanů k jejich tenisové tradici to vůbec nic nezmění.
