Praha - Působilo to jako dostihová senzace prvního řádu. Dva roky po válce přijeli na Velkou pardubickou špičkoví koně a jezdci z Francie. Početná skupina tvořená především armádními důstojníky doslova uhranula publikum a po dramatickém finiši se radovala z vítězství v novém časovém rekordu. Tehdy dvanáctiletý hnědák Rayon de Lune s kapitánem Mauricem Buretem dodnes zůstává jediným francouzským vítězem v historii slavného dostihu.
Události z roku 1947 získávají před letošním 127. ročníkem nový rozměr. Po mnohaleté přestávce se v neděli postaví na start hned tři Francouzi. A ten zřejmě nejlepší z nich, osmiletý valach Virtus D’Estruval z tréninku slavného Guillauma Macaira, bude mít v sedle žokeje Jana Faltejska.
Vítěz posledních čtyř ročníků Velké pardubické, disponující dokonalou znalostí trati a podmínek, bude velkým trumfem francouzské výpravy.
"Že přesně před 70 lety Francouzi vyhráli? To mě nezajímá, soustředím se jen na nedělní dostih a svého koně," usmívá se Faltejsek, který jako jediný Čech vyhrál Velkou pardubickou i největší italskou steeplechase Gran Premio Merano a vedle britských svatostánků Cheltenham a Aintree má osobní zkušenosti i s pařížským Auteuil.
Pro všechny, kdo se na rozdíl od Jana Faltejska nemusí soustředit jen na 6900 metrů dlouhý kurs s Taxisovým příkopem, připomíná deník Aktuálně.cz příběh zatím jediného francouzského vítězství.
"Skáčou v tréninku Taxis tam i zpátky!"
V létě 1947 bylo v Československu extrémní horko a sucho, provázené neúrodou a všeobecným nedostatkem potravin. Už dlouhé týdny před startem Velké pardubické bylo jasné, že se poběží na velmi tvrdé dráze, to však nemohlo nic změnit na obrovském nadšení a očekávání.
První poválečné dostihy v Pardubicích po vynucené osmileté pauze provázel v roce 1946 obrovský divácký zájem i organizační chaos, za pochodu se dávalo dohromady poškozené závodiště a jeho zázemí. Tu a tam se stalo, že při úpravách dráhy vybuchly pozapomenuté kusy německé munice. O rok později už se věřilo, že se Velká pardubická dokáže vrátit ke svému předválečnému lesku.
V roce 1947 se tak na závodiště vtěsnalo rekordních 70 tisíc diváků. Ti ovšem poprvé v historii nesměli do vnitřku závodiště k překážkám a museli zůstat v hledišti. V okolí dráhy byly vybudovány pětistupňové valy pro desetitisíce diváků, celková kapacita celého závodiště se odhadovala na více než 100 tisíc míst k stání. Tisk napočítal na parkovišti na tři tisíce automobilů, záznam z dostihu chystal Československý rozhlas.
Největší senzací se ovšem stala účast francouzských stájí. Původně mělo dorazit pět koní, ten nejlepší, Roi de Lys, dokonce letadlem, nakonec se ale zranil. Lehčí zdravotní problémy postihly na místě i valacha Rayona de Lune, čerstvého vítěze mezinárodní cross country ze švýcarského Lucernu, ale díky péči veterináře pardubického jezdeckého učiliště Františka Soukupa se zotavil.
Čtveřice zkušených překážkářů s výbornými armádními jezdci zanechala v Pardubicích skvělý dojem a jejich dopolední trénink na dráze lákal početné davy přihlížejících.
Záhy se začaly o umění Francouzů šířit přímo neuvěřitelné zkazky. Jeden denní list například přinesl zaručenou zprávu, že francouzští koně skáčou bez nejmenších potíží v tréninku Taxisův příkop, a to v obou směrech a opakovaně.
Tuto informaci důrazně dementoval jak Jockey Club, tak například sportovní rubrika Práva lidu. "Taxisův příkop se překonává pouze ve Velké pardubické a jest přísně zakázáno skákat ho v práci," ohradili se činovníci proti senzačním zprávám, které svědčily minimálně o obrovském respektu vůči Francouzům.
Hořká derniéra Laty B.
Za těchto okolností nebylo nijak překvapivé, že zahraniční hosté nastupovali na start v roli horkých favoritů. Vedle Rayona de Lune se nejvíce věřilo polokrevnému ryzákovi Oiseau Blue II s amatérem Chevalierem s kurzem 5 : 1. Na největší domácí naději Svatopluka se sázelo v poměru 6 : 1.
K prvnímu pozdvižení došlo už před startem, kdy utekl dvanáctiletý vraník Otello a pod Latou Brandisovou oběhl celé závodiště. Hřebec, který jednou v záchvatu zuřivosti zabil svého ošetřovatele, jemuž podle svědectví kladrubského ředitele Františka Lercheho prokousl hrdlo a krční tepnu, byl známý svou nevypočitatelností. Až po necelé čtvrthodině se ho Brandisové podařilo přivést k rozumu.
V okamžiku mávnutí startovním praporkem ovšem začal stávkovat jiný účastník Vítěz, který se odmítl hnout a zůstal na startu.
Otello se ujal vedení a zavedl pole na Taxisův příkop. Na slavnou překážku najížděl z pravé strany, ale před samotným skokem podle pamětníků uhnul doleva a překřížil cestu velké části pole. Následoval hromadný pád devíti koní, většina jezdců ale nasedla a pokračovala v dostihu.
Snímek Otellova efektního skoku přes Taxis dnes patří k ikonickým záběrům z historie Velké pardubické, hřebcovo účinkování v dostihu ale nemělo dlouhého trvání. Za lesíkem odmítl poslušnost, vybočil a Lata Brandisová si při své poslední účasti ve Velké zlomila klíční kost a dvě žebra.
Outsiderka bojovala až do konce
V další fázi dostihu se střídali ve vedení francouzští koně. Skvěle rozběhnutý dostih měl Rayon de Lune, ale do cílové roviny vedle něj zatočila domácí polokrevná klisna Lycaon v barvách hřebčína Kladruby.
Outsiderka 40 : 1 s bulharským jezdcem Jordanovem se nadechla k velkolepému finiši a se špičkovým Francouzem prohrála až po velkém boji o tři čtvrtě délky.
Do cíle doběhlo deset koní, vítězův čas 10:30,8 znamenal nový rekord dráhy.
Pro šampiona francouzských amatérských jezdců Maurice Bureta (1909-2003) to zdaleka nebyl poslední velký úspěch kariéry. Všestranný jezdec o rok později zazářil v úplně jiné disciplíně, když přispěl k vítězství Francouzů v drezurní soutěži družstev na olympijských hrách v Londýně.
Své umění mnoho let dokazoval také jako člen elitní jezdecké skupiny Cadre Noir v Saumuru.
Kladrubská inspirace
Vítězství Rayona de Lune bylo na dalších více než 40 let poslední francouzskou účastí ve Velké pardubické. Do českého povědomí se zapsalo ještě jedním netradičním způsobem.
Buretův dres, černožluté čtverce s šerpou a černými rukávy, utkvěl v paměti řediteli kladrubského hřebčína Františku Lerchemu. Když v 50. letech vymýšlel pro hřebčín novou barevnou kombinaci, vzpomněl si na vítěze z roku 1947. Vyměnil žlutou barvu za bílou, vypustil šerpu - a ikonické bíločerné čtverce byly na světě.
Dres symbolizující bílé a černé starokladrubské koně proslavili ve Velké pardubické Sagar, Festival, Forman a mnozí další.
Francouzi se vrátili do Pardubic začátkem devadesátých let, ale bez velkého úspěchu. Koně jako Uraniun, Pacha de Fercé či Limonaire se do cíle nedostali, prozatím poslední kapitolou jejich snah byly pád a smrtelné zranění ryzáka Anatola na předposlední překážce v roce 2001.
