Meaux - Šest sezon hrál Ondřej Pliska ve Francii. Před rokem rozhodl se vrátit se do svého bývalého působiště CS Meaux Basket Fauteuil, s nímž vybojoval čtyřikrát francouzský titul, národní pohár i čtvrté místo v nejvyšší evropské soutěži.
Ke sportu měl blízko od malička. Hrál fotbal, tenis a nakonec i basketbal. Po několika zraněních však bylo jasné, že to na vrcholový sport nebude. Bezednému koši ale dál zůstal věrný. „Chodil jsem hrát do Husovic, kde jsem potkával trenérku brněnských hobitů Jitku Erbenovou. Nabídla mi, jestli bych si nechtěl vyzkoušet basketbal na vozíku. Basketbal byl celý můj život, a tak jsem to zkusil,“ popisuje své začátky Pliska.
Sám trpí minimálním handicapem, což znamená, že není přímo postižený, ale nemůže se věnovat klasickému sportu. „Takových hráčů je víc. Navíc to není sport jen pro vozíčkáře a mohou ho hrát i zdraví,“ vysvětluje 35letý sportovec.
Na sportu ho bavila parta hráčů i cestování nejen po České republice. Postupem času se zlepšoval, a tak přišla v roce 2005 pozvánka do reprezentace, s níž absolvoval mistrovství Evropy v Paříži. „Byla to první velká zkušenost. I když většinou z lavičky. I tak mi to ale hodně dalo. Hodně mě motivoval Rosťa Pohlmann, který mi říkal 'Makej a někam to dotáhneš'. Tak jsem makal,“ vzpomíná Pliska. O rok později přišla nabídka zahrát si francouzskou soutěž.
Vzhůru do Francie!
Následovaly zkušební tréninky a pohovor. Tým CS Meaux byl spokojený, takže před deseti lety začal Pliska své působení ve městě vzdáleném 45 minut od Eiffelovky. „Rodina to vzala dobře a podpořila mě, i když samozřejmě nějaké slzičky byly,“ vybavuje si.
Začátky sice provázely trable s bydlením, ale Pliska ve Francii nakonec zůstal šest let. S trenérem mluvil hlavně anglicky stejně jako se spolubydlícím. Z češtiny však nevypadl, protože se k němu později připojil bývalý spoluhráč Jiří Vrba.
Meaux je klub s velkou tradicí. Od svého založení do letošního roku neskončil v lize hůř než na druhém místě. V minulosti třikrát za sebou Ligu mistrů.
Během svého působení v něm dokázal Ondřej Pliska vyhrát čtyřikrát ligu i pohár, jehož finále se hrálo v hale Bercy s kapacitou 18 tisíc míst. Kromě toho klub postupoval mezi osm nejlepších týmů Evropy. „Vrchol novodobé historie byl asi v roce 2008, kdy jsme skončili čtvrtí v Evropě. To byl největší úspěch mé kariéry. Pak už bylo těžší kvalifikovat se mezi finálovou osmičku. Hráli jsme Euroligu 2 a Euroligu 3,“ líčí Pliska.
Po šesti letech se z rodinných důvodů vrátil do Česka. Působiště našel v Sitting Bulls, kde třikrát zvítězil v rakouské lize. „Cestování bylo náročné, ale dalo se to zvládnout. Přes týden jsem normálně chodil do práce. V týmu byli starší i mladší hráči, takže bylo co předávat i nabídnout, aby to všechny bavilo. Opět super parta,“ těší basketbalistu.
Před rokem se Pliskovi narodil syn a s rodinou se vrátil zpět do Meaux. Díky klubu našel i zaměstnání, a tak pracuje v domově s fyzicky postiženými jako údržbář.
Klíčem k úspěchu v Evropě jsou peníze
„Od pondělí do pátku pracuji od osmi do čtyř a poté mám večer třikrát týdně tréninky. V sobotu máme zápasy, kam chodí zhruba 500 lidí. Když hrajeme doma, mám čas na rodinu. Když nás čeká zápas venku, odjíždíme ráno a vracíme se někdy i tentýž den. Cestujeme TGV, takže to přes celou Francii trvá asi čtyři až pět hodin, což je celkem pohodlné,“ pochvaluje si basketbalista. Volný čas tráví s manželkou a osmnáctiměsíčním synem. S životem ve Francii je spokojený. „Děje se tu to, co se děje, ale tady je celkem klid a není se čeho bát,“ vysvětluje.
Tým skončil loni druhý a letos bude bojovat o top 4, kde chtějí hráči uspět. V Eurolize 1 je čekají těžké zápasy s německým týmem RSB Thüringia Bull nebo tureckou legendou Beşiktaş Jimnastik Kulübü.
„Pokusíme se kvalifikovat do finálové fáze alespoň Euroligy 2 nebo 3. Klub se potýká s finančními potížemi, asi jako většina týmů v Evropě. Je proto stále těžší poskládat konkurenceschopné mužstvo. Většina kluků pracuje, ve Francii nejde o profesionální sport,“ dodává Pliska. V budoucnu by chtěl hlavně pomoct českému basketbalu najít nové mladé hráče, ukázat jim krásu sportu a dostat se zpět mezi elitu. „To ale není jen o hráčích, ale i o určité finanční pomoci například státu a různých asociacích,“ uzavírá basketbalista.
