Co bylo rozhodující a čemu vděčíte za takové letošní vysvědčení?
Výborné psychice a dobré náladě, která začala už předsezonním soustředěním v Itálii. Rozuměla jsem si s novým trenérem, všechno kolem vodního slalomu mě bavilo a pohodu jsem měla i v naší partě. Závodila jsem hlavně pro radost, bez nějaké velké motivace.
Která medaile je pro vás nejcennější?
V kategorii do 23 let je to titul vicemistryně světa, který jsem získala v italské Ivrei. Před čtyřmi lety jsem si tam dojela pro prvenství v kategorii juniorek, takže to pro mě byla srdcová záležitost. Nemalou hodnotu má i zlato z evropského šampionátu v Českých Budějovicích, kam za mnou přijela celá naše rodina a hodně kamarádek.
A mezi ženami?
Velice si cením především vystoupení na mistrovství světa v Augsburgu. V krásné atmosféře se mi podařilo probojovat do finále, v němž jsem skončila sedmá. Nadšená jsem pak byla ze svých prvních medailí v závodech Světového poháru - zlaté z francouzského Pau a stříbrné ze španělské trati v Seu.
Byl nějaký závod, se kterým jste spokojená naopak nebyla?
Nejvíc jsem byla smutná po seniorském mistrovství Evropy v Liptovském Mikuláši. Jízda se mi nepovedla a hlavně jsem ji dokončila velice špatně, což mě hodně mrzelo.
Kde vám podmínky i atmosféra nejvíc vyhovovaly?
Jedničku bych dala italské Ivrei. Celý náš třiadvacítkový tým byl kamarádský, bavili jsme se různými hrami a zajímavými procházkami. Klid a pohoda pak provázely i poslední dva závody ve Francii a Španělsku.
Po řadě startů v obou kategoriích jste poznala výkonnostní rozdíl mezi třiadvacítkami a ženami. Jak je velký?
Hodně mladších kanoistek už závodí i mezi ženami, takže měřím své síly většinou se stejnými soupeřkami. Nicméně mezi ženami je konkurence v čele s vynikající Australankou Foxovou pochopitelně větší a dosáhnout na přední příčky je výrazně těžší.
Často jste jezdila také na kajaku. Co vás k tomu vede a co vám tato změna přináší?
Letos jsem na kajaku jezdila opravdu víc než v předchozích sezonách. Baví mě tréninky i závody, ale pořád je to jen jakási doplňková aktivita. Různé situace v něm neumím řešit. Je však pro mě příjemné, že vodu vnímám trochu jinak. Určitě mi jízdy na kajaku víc pomáhají, než abych něco ztrácela. Pravidelně závodit na obou lodích však nehodlám, protože další zátěž už by byla fyzicky příliš náročná.
Kdy vám letos, mimo sportovní oblast, bylo nejhůř a kdy nejlíp?
Nejsmutnější chvíle jsem prožila po smrti dědečka, který nám v posledních chvílích svého života stačil ještě říci, jak nás má všechny rád. Já jsem pak nosila dres s číslem 13, což bylo datum jeho narození, takže vlastně stále závodil se mnou.
A ty nejlepší zážitky?
Naopak veselá a po všech stránkách krásná byla dovolená s kamarádkami ze školy na šumavské chatě. Měla jsem za sebou dost náročnou přípravu a tak mi trenér dovolil tento odpočinkový týden. Báječně jsem se pobavila a skvěle se hlavně psychicky připravila na další akce v letošním bohatém programu. Když jsem pak za pár dní zvítězila na mistrovství Evropy, tak mi holky se smíchem říkaly, že cesta k medailím vede přes procházky po lese, grilování, různé hry a dny naplněné smíchem, takže je potřeba tento šumavský recept zopakovat.
Tečkou za letošní sezonou byl pro reprezentační tým rankingový závod minulý týden v Londýně, ve kterém jste skončila druhá. Čím pro vás byl?
Velice užitečný tím, že se uskutečnil na trati, na které se příští rok bude konat mistrovství světa. Byla jsem tam poprvé a voda se mi tam líbí. Je těžká, fyzicky náročná, ale zároveň si s ní můžete dost hrát. Po dvou trénincích jsme si celou trať vyzkoušeli v závodě, ve kterém se sešla celá světová špička, takže druhé místo ve velké konkurenci mě potěšilo. Navíc od vítězné Australanky Foxové jsem zase měla možnost lecčemu se přiučit.
V Anglii jste byla zrovna po úmrtí královny. Jak na vás atmosféra v zemi působila?
Zažili jsme minuty ticha, vydali jsme se do londýnských ulic a byli součástí davu, který šel na pohřeb. Mezi spoustou květin a různých obrázků byl na každém vidět velký smutek.
Zažila jste také nějakou úsměvnější příhodu, na kterou se nezapomíná?
Mám stále problémy s ranním vstáváním, což však asi moc úsměvné není. Mám sice na potřebnou dobu nařízený telefon, který mě má budit, ale když ho nemám v bezprostřední blízkosti, tak ho neslyším. Když zaspím, tak další ranní minuty prožívám často ve stresu. Mám štěstí, že mi třeba klepáním na dveře a hlasitým upozorněním pomáhá starší sestra Martina, která je zodpovědnější než já. Bez ní bych například neodletěla do Francie nebo nestihla letadlo ze Španělska do Prahy. Asi si budu muset pořídit klasický budík, který zvoní hlasitěji a snad i delší dobu.
Jak dlouho vás tento "spací problém" provází?
To byste měl slyšet moji maminku, která mi vyprávěla, jak jsem se týden před porodem přestala hýbat, a tím nastaly určité obavy. Doporučili jí různé cviky, musela i skákat, ale nic nepomáhalo. Při důkladném vyšetření v nemocnici pak zjistili, že spím - a to mi zůstalo. (smích)
Je stejně úsměvný i váš program do konce roku?
Zatím si užívám volna, ale hodně času věnuju i studiu na vysoké škole. Od listopadu pak začne příprava na další sezonu, soustředění v Londýně a koncem roku v Praze.
Příští rok bude předolympijský. Čeho v něm chcete dosáhnout?
Přála bych si, aby mě výraz předolympijský neovlivnil tím, že je mimořádně důležitý. Budu se snažit připravit se stejně dobře jako na ten letošní rok, chci si udržet dobrou náladu bez psychického tlaku a pokusit se zopakovat letošní vydařené jízdy.
