Minulý týden jste se začala připravovat na novou sezonu. Jak hodnotíte tu uplynulou?
Na začátku mě trápilo zranění a vypadalo to všeljak. Po prvním běžeckém závodě mě začalo trošku bolet chodidlo, jenže já jsem neposlouchala a běhala dál. A jak jsem zpětně zjistila, pražský půlmaraton jsem běžela se zánětem a potrhanými vazy. Ale lékaři, ke kterým chodím, mě dostali do naprosté pohody, díky nim jsem se dala hodně rychle dohromady.
Na slavném Newyorském maratonu jste doběhla sedmá. Byl to váš nejsilnější moment v sezoně?
Asi ano. Čtrnácté místo na MS v Londýně bylo také fantastické, dostala jsem tam zlatou známku, která mě otevřela možnost startovat na těch největších závodech na světě. Ale maraton v New Yorku patří do kategorie Majors. Asi bych to hodnotila jako víc, i když jsem vlastenec a reprezentovat republiku je pro mě obrovská čest.
Nemáte po útoku na Bostonském maratonu strach účastnit se závodů na území Spojených států?
Když jsme nastupovali do autobusu, který nás měl odvézt na start, tak přišli policisté a prohledali nás. A manžel, který byl na trati, mi popisoval, že všechny ulice byly zatarasené popelářskými vozy. Že to bylo až neskutečné, kolik aut použili. Pak se k nám dostalo, že na budovách byli v průběhu závodu odstřelovači, ale já si nikdy ničeho nevšimla. Ani když jsem ve čtyři ráno šla běhat do Central Parku, neměla jsem pocit, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí. To jsem se spíš bála v Londýně.
Proč?
Neříkám, že bych se setkala s něčím nebezpečným. Ale necítila jsem se úplně vítaná. Mluvila jsem o tom s jednou paní z velvyslanectví, která mi říkala, že když se stal nějaký průšvih, tak v tom byla vždycky blondýnka. A je fakt, že někteří chlapi po nás blbě koukali.
Po Newyorském maratonu jste měla měsíc pauzu. Odpočinula jste si?
Po New Yorku jsem dostala zákaz cokoliv dělat. Byla jsem pořádně otrávená (smích). Ale minulý týden jsem už začala s tréninkem, hrozně jsem se těšila, až zase vyběhnu. Když bylo venku hnusně, alespoň jsem si zalezla do sauny se ohřát. Jsem v ní prakticky denně, večer si ji zapnu a udělám si pohodičku. Protože má sauna Isabel 2 prosklené dveře, dám si před ně stoleček, vezmu si dovnitř kávičku a pustím si pohádky. Je super, že mám saunu doma, nemusím pak nikam přecházet. A využívám ji nejen v regeneračním období, ale i jako po tréninku je to úžasný odpočinek.
Na rekord Aleny Peterkové 2:25:19 ztrácíte "už" jen čtyři minuty. Podle lékařů máte pořád velký potenciál se zlepšovat. Takže - kdy rekord padne?
Ano, prý je tam obrovská šance růst. Neptám se kolik, vědět to nechci, ale vyžaduje to ještě obrovskou dřinu a disciplínu. A já si občas dopřeju něco nezdravého. Pořád válčím s tím udržet si váhu, jaká by měla být.
S příjmem potravy jste měla problémy hlavně před dvěma lety, kdy jste dokonce skončila v nemocnici. To jste ale ještě běhala na lyžích…
Vytrvalec musí být hubený, ale nesmí to být zase extrém. Já jsem nikdy nespadla do problémů, neměla jsem anorexii v pravém slova smyslu. Před dvěma lety se sešlo strašně moc věcí, nedařilo se mi, byla jsem unavená. Nemám ráda tmu a zimu a zrovna jsme byli na severu Evropy, kde bylo mínus třicet a furt tma. Únava, nedostatek energie, že se všechno shromáždilo. Spíš než porucha příjmu potravy mě do nemocnice dostalo psychické vyčerpání. Ale zase kdyby to nepřišlo, tak bych sport nikdy nezměnila. Nemocnice mi otevřela oči, co chci dělat dál ve svém životě. Když jsem se šla projít a najednou jsem zjistila, že běžím, a že mi to k životu stačí, tak jsem si řekla: proč lyžovat, já chci běhat.
A lyže vám nechybějí?
Určitě chybějí. Zvlášť teď, když vidím, kde holky, se kterými jsem závodila, jsou. Bojují o stupně vítězů, když už dominance Norek není tak velká. A říkám si, že teď jsem na té bedně třeba mohla jezdit. Ale já si to teď kompenzuju tím, že třeba v tréninku na lyžích jezdíme docela často.
