Sedmačtyřicetiletý rodák z Plzně v rozhovoru pro Aktuálně.cz přibližuje nejdramatičtější zážitky z výstupů na některé z nejvyšších hor světa, jež zdolal přes handicap v podobě nepříjemného onemocnění.
Vypráví o málem osudovém třistametrovém pádu při výstupu na Gašebrum nebo o tom, jak s parťáky na Mánaslu zachránil život francouzskému horolezci.
Zamýšlí se také nad charakteristickými rysy současného horolezectví a povídá o své nové vášni: provozování české hospody v Nepálu.
Na vašich webových stránkách je napsaná tato charakteristika: workoholik s buddhistickou pokorou v duši. Jak se projevuje váš workoholismus a jak vaše pokora?
Abych pravdu řekl, jedná se spíš o takové mé zbožné přání. Rád bych měl v každou chvíli svého života budhistickou pokoru, ale workoholismus toto mé předsevzetí a vysněnou vizi dost často zastiňuje. Snažím se ale obojí držet v rovnováze. Není to jednoduché, protože do toho ještě zasahuje můj chaotický přístup k práci, kdy v jednu chvíli řeším několik věcí současně. Vždycky to nějak dopadne, ale ten nápor na soustředění je občas dost velký a moje práce pak kvůli tomu občas vykazuje určité nedostatky.
Máte blízko k buddhismu? Co vás na něm baví, fascinuje, co si z něj berete?
Nejsem buddhista, ale ze všech náboženství je mi nejbližší právě buddhismus. Osobně jsou pro mě podstatné hlavně respekt a úcta ke všem a všemu okolo. S tím koresponduje i moje dlouholeté vegetariánství. Zkrátka tolerance ke všem živoucím bytostem je, a měla by pro nás všechny být, důležitou součástí přístupu, a to i když nejsme buddhisté.
Máte na kontě pět vylezených osmitisícovek: Annapurna, K2, Mánaslu, Čo Oju, Gašebrum. Všechny bez kyslíku. Dá se vůbec říct, kde to bylo nejnáročnější a kolikrát jste skutečně narazil na své limity?
Nadneseně řečeno, mé cesty jsou takové lezení bez dopingu, za který osobně považuju i kyslík. Jeho použití totiž pocitově snižuje nadmořskou výšku o cca 1,5 až 2 kilometry, nelezete tedy na osmitisícovku, ale spíše na šestitisícovku. Co se týká mých výstupů, každý z nich byl nějakým způsobem obtížný a náročný, jelikož každý proběhl v jiné době, po jiné fyzické či mentální přípravě, s jinými parťáky a za úplně jiných podmínek. Zároveň se hory lišily výškou a oblastí, ve které se nacházely a na kterou bylo tím pádem potřeba se připravit. Na svoje limity, a to nejen ty fyzické, narážím při těchto akcích často, ale vždy je důležité si je uvědomit a nepokoušet je do takové míry, aby člověka ohrožovaly na životě.
Všech pět jste dal na první pokus, což zřejmě není úplně běžné. Co říkáte na tuhle stoprocentní bilanci a čemu ji přisuzujete?
Zcela upřímně, velkému štěstí a nevídané souhře mnoha náhod, protože osobně asi neznám nikoho jiného, komu by se to takto povedlo. Důležitým faktorem určitě bylo, že jsem se po celou snažil neztratit tu již zmiňovanou dávku pokory.
Váš první výstup na Gašebrum přitom poznamenal šílený pád o 300 výškových metrů. Jak jste něco takového dokázal přežít a co se tam přesně stalo?
Na téhle události se ukázala moje tehdejší nedostatečná zkušenost, pokora a neznalost terénu i sebe sama. Málem jsem tak byl jedním z mnoha, kteří nepřežili svou první osmitisícovku. Když to zjednoduším, odepnul jsem se z fixního lana, protože se mi nechtělo čekat v zimě a ve velké výšce, než se pohnou pomalejší lezci přede mnou, ukročil jsem stranou, škobrtl a padal. Pád se mi bohužel nepodařilo zastavit na prvních pár metrech, následovaly tak kotrmelce, a nakonec velké štěstí v podobě zastavení se v prohlubni. Na událost dodnes vzpomíná i Marek Holeček, tehdejší vedoucí výpravy, a s úsměvem dodává, že jsem byl dítě štěstěny. Odnesl to jen přední křížový vaz. Naštěstí tam s námi byl lékař, který mě v nižším kempu vyšetřil, dal mi lék na bolest a pokračoval jsem se skupinou dál. V Pákistánu vám totiž moc jiných možností nezbývá, protože v takové výšce nelze kvůli výšce počítat se záchranným vrtulníkem. V tom je Nepál výrazně lepší.
Na Mánaslu jste zachránili život francouzskému horolezci, můžete na tu situaci zavzpomínat?
Při naší první výpravě do vysokých hor jsme s mou přítelkyní Miri (Miroslava Jirková, pozn. aut.) ve výšce 7400 metrů, což je poslední výškový tábor, narazili na dva cizí horolezce, kteří evidentně, i přes své zkušenosti, přecenili síly a sami by již kvůli výškové nemoci nezvládli sestoupit. I přes veškerou naši snahu se nám ale bohužel nepodařilo udržet přes noc při životě jednoho z nich. Druhému lezci jsme druhý den ráno pomohli sestoupit do výšky 6 800 m, odkud ho vyzvedla záchranná helikoptéra. Na osmitisícovkách je každý sám za sebe a nemůžete vyžadovat a očekávat pomoc okolí, protože všichni bývají na limitu svých sil. Když k tomu dojde, tak je to díky tomu, že lidé kolem mají třeba přece jen o trochu více energie a můžou pomoci. Není to ale automatické nebo povinné.
Touto záchrannou akcí pro vás tehdy výstup skončil…
Ano, ale podařilo se nám zachránit člověka a to bylo to největší zadostiučinění. Setkání s ním a jeho rodinou, na které nás pozval o rok později, bylo emočně hodně silné pro všechny zúčastněné.
O expedici na "tyrkysovou bohyni" Čo Oju jste prohlásil, že byla náročnější než na K2. Čím to bylo? Vím, že jste měli problémy s vízem a lezli jste společně s nevidomým sportovcem Honzou Říhou. Můžete přiblížit, jak tuto výzvu vidíte po letech?
Náročná akce to určitě byla, a to jednak naším primárním rozhodnutím, že se všichni pokusíme pomoci Honzíkovi splnit si jeho sen výstupem na osmitisícovku, a zároveň složitostí organizace danou čínskou vládou v Tibetu. To první byla naše volba, a to klidně někdy zopakuji, to druhé už nikdy víc. Nerad bych, aby náklady vydané na mou cestu do Tibetu a na všechna povolení podporovaly čínský režim. Nikdy tím pádem neuskutečním projekt Koruny Himaláje, tedy vylezení všech 14 osmitisícovek, neboť by mi chyběla Shisa Pangma, ležící celým svým obvodem v Číně. Akce byla složitá i po organizační stránce, protože udržet v určité nutné disciplíně takové osobnosti, jako jsou Lucka Výborná, Libor Uher, Martin Havlena a další, vyžadovalo velkou míru diplomacie. Obzvlášť když já sám jsem velký pankáč. Tehdy, a i mnohdy jindy, mi hodně pomohla Miri a její holčičí intuice.
V posledních letech se poměrně vyhrotila debata o tom, zda se dá lezení na osmitisícovky ještě označit za skutečné horolezectví vzhledem k podpůrnému servisu, který si lidé mohou zaplatit. Vy sám sebe v rozhovorech označujete za vysokohorského turistu, nikoli horolezce. Proč?
Takto sám sebe označuju už dávno a jsem vnitřně přesvědčen o tom, že to tak je správné, protože já moc nelezu, spíš provozuji horskou turistiku. Jedná se sice o vysokou nadmořskou výšku, ale stále je to víc o chození než o lezení. Souhlasím, že třeba K2 či ani ne sedmitisícová ikonická hora Ama Dablam, jsou hodně technicky náročné, ale takových hor mám vylezeno výrazně méně než těch, které považuju za vysokohorskou turistiku. Ale chápu, že označení horolezec má tendenci znít zajímavěji než vysokohorský turista. Tím jsem možná i odpověděl na otázku směřující ke skutečnému horolezectví. Z mého pohledu záleží víc na tom, jak to každý z nás sám pro sebe vnímá a jak je mu v tom dobře a s jakým označením je spokojen. Je na každém, aby si to vyzkoušel a pak si sám řekl, jestli to je horolezectví, či nikoliv.
Jaký máte názor na takzvaný egoturismus? Tedy konkrétně na lidi, kteří zaplatí spoustu peněz jen proto, aby je někdo dostal na vrchol a oni si tam mohli udělat fotku? Dá se to šmahem odsoudit jako něco méněcenného, nebo jde i tak o pozoruhodný sportovní výkon, který zároveň dává práci místním lidem?
V první řadě je potřeba zmínit, že je to každého volba. Zásadní je upřímně sám sobě říct, jak a s jakou pomocí jsem se nahoru dostal. Každý leze s jinou motivací, spousta lidí nechce být hrdinou, ale chce v horách zkrátka pobýt. Pokud ale už cítí potřebu informaci prostřednictvím médií předat i širokému okolí, tak by to mělo být podáno pravdivě. Nepovažuji za ostudu využít určité pomoci, a dát tím pádem lidem v oblasti práci, ale dost nemile vidím, když akce omezují, nebo dokonce ohrožují jejich okolí, a když se po úspěšném výstupu zapomíná na ty, bez kterých by vrcholu nemohlo být dosaženo, a tím pádem by ani nedošlo k té vrcholové fotce.
Máte agenturu, která zprostředkovává tyto výkony a zážitky. Jak vás to naplňuje?
Tady musím upřesnit, že se nejedná o naši agenturu, ale pouze o spolupráci s nepálskou agenturou našeho kamaráda Subina Thakuriho. Zajišťujeme a připravujeme treky od nejlehčích až po ty těžké s výstupem na nejvyšší hory. Vše primárně pro naše kamarády či známé, umíme ale připravit i akce na klíč, bez naší osobní přítomnosti. Pravda je, že se nyní zájem skutečně dost výrazně zvedl. Zájemci se nám dokonce vrací a hlásí se na další treky. Jedná se o práci s lidmi, která mě vždycky bavila. Výlety navíc umíme precizně připravit i díky naší velké znalosti nejen Nepálu, ale i problematiky spojené s výškovou nemocí.
Mimochodem, otevřel jste také Czech Pub v Nepálu, co za tím projektem stálo a jak se podařil?
To se dovoluji ohradit, neboť to není mimochodem. Alespoň pro mě, pro nás, ne. Takhle bláznivý projekt jen tak nevymyslíte. Teď už je to radost, návštěvníci k nám chodí a jsou spokojení. Těžší období nás zasáhlo v době covidu, protože jsme měli otevírat právě ve chvíli, kdy se většina světa naopak uzavřela. Věříme ale, že teď už bude lépe. Czech Pub je myšlen a provozován nejen jako místo, kde si můžete dát nepálské jídlo a pivo před trekem a české po něm, ale i jako místo, kde se turisté z různých míst potkávají a vyměňují si zkušenosti, nebo se i rovnou domlouvají na dalších výletech.
Platí tedy, že když to zkusíte jednou, chcete to znovu?
To tak bývá. Na Nepál získáte závislost a jedna návštěva málokdy a málokomu stačí. Snažíme se pořádat různé zajímavé akce, prostor je tak otevřen pro spoustu aktivit. A když jednou na naší střešní terase uvidíte západ slunce s čepovaným pivem či sklenkou vína v ruce, už v Káthmándú nikdy nebudete chtít nic jiného.
Když se vrátíme k výstupům, dá se říct, jaké je procento lidí, kteří si zaplatí, ale nakonec si to tváří v tvář realitě toho nebezpečí, diskomfortu a bolesti rozmyslí?
Nějaké procento tam vždy je. Zkušenosti a osobní prožitek je nepřenositelný a ty věci skutečně musíte chtít dělat, jinak ta obrovská míra diskomfortu vůbec nedává žádný smysl.
Jakým způsobem se snažíte předem zjišťovat, zda jsou na to klienti fyzicky, ale i psychicky připraveni? A jsou důležitější svaly, nebo hlava?
Hlava je tady asi důležitější než svaly. Lidi, kteří s námi jedou, osobně známe. Dopředu s nimi pracujeme a snažíme se je na akci připravit. Ne vše se však dá dopředu vychytat nebo odhadnout. S tím, že se zkušenosti někde nabrat musí, zkrátka musíte počítat.
Nedávno se hodně mluvilo o výkonu Nepálce Nirmala Purjy. O jeho rekordu - všech 14 osmitisícovek zdolaných během půl roku - natočil Netflix dokument. Jak se vám film líbil a jaký názor máte na Purjův počin?
I o tomhle projektu bylo už mnoho napsáno a řečeno. Já sám za sebe, i když se s Nimsem osobně známe jen lehce, a v době našeho seznámení mi přišel jako pohodový chlapík, můžu jen konstatovat, že projekt vnímám za skvěle logisticky a marketinkově zpracovaný. Z pohledu sportovně-horolezeckého je už na osmitisícovkách jen velmi malý prostor na další projekty, lidé tak hledají nové a nové výzvy. Jednou z nich jsou rekordy. Nims se tak zařadil mezi ně a využil pro svou výpravu obrovskou sílu svého podpůrného týmu, vrtulníkové přesuny mezi výškovými tábory a lezení s podpůrným kyslíkem. Nicméně pozitivní stránkou celého projektu je, že zpopularizoval výškové lezení a i samotný Nepál.
Jak velký rozdíl je v lezení s kyslíkem a bez kyslíku například z hlediska rizika. Není v určitém smyslu lezení bez kyslíku bezpečnější, protože člověk není závislý na něčem, co může dojít, co se může snadněji pokazit?
Ano, lezení s kyslíkem má určité výhody, které jsem už popsal, ale na nevýhody a nebezpečí taktéž nesmíme zapomínat. Pokud kyslík dojde nebo se objeví nějaká technická závada, může velmi rychle dojít k velkému problému.
O vás je známo, že máte za sebou zdravotní problémy spojené s revmatickou lupénkou, otoky kloubů a další nepříjemnosti s tím spojené. Co všechno jste si musel vytrpět?
Nemoc se rozvinula už v pubertě, kdy se mi začaly objevovat první kožní projevy lupénky. Dříve, a ani dnes, jsem to nepovažoval za velký problém. Dalo se s tím žít a normálně fungovat. Mé divoké mládí dokonce mimoděk přispívalo k větší úspěšnosti léčby. Coby mladý pankáč jsem si prostě postavil číro a boky hlavy nechal holé, díky čemuž se mi kůže lépe hojila. O několik let později ale bohužel přišel závažnější projev onemocnění, a to revmatická lupénka, se kterou jsem bojoval už mnohem obtížněji. Jde totiž o chronický zánět kloubů a páteře, který je jedním z nejčastějších komplikací lupénky. Otoky kloubů byly poměrně fatální. Nastávaly i situace, kdy jsem nemohl dát ruku v pěst a později ani chodit, kvůli silným otokům v oblasti achilovky. Musel jsem přestat s tréninkem. Zkoušel jsem všechno možné, včetně systémové léčby, ale ani ta nezabírala tak, abych mohl žít plnohodnotný život, natož abych mohl plnohodnotně sportovat.
Asi jste si v tu chvíli nedokázal představit, že budete lézt na osmitisícovky…
Právě i kvůli mému onemocnění to byla dlouhá cesta. Mám asi dost silnou vůli a životní sílu - a to mi dost pomáhalo. Když jsem měl zrovna nateklé klouby na nohou, byl jsem lézt, když na rukou, šel jsem na kolo. Za mě i tady, v případě onemocnění, platí, že síla hlavy je mocná.
Jak moc vám potom pomohla biologická léčba, kterou jste zkoušel už v jejích začátcích, kdy byla na českém trhu úplnou novinkou?
Přemýšlím, jak to co nejstručněji popsat. Možná jedním slovem: zázrak. V období, kdy jsem se doslechl o biologické léčbě, jsem už byl dost zoufalý. Požádal jsem svého lékaře o doporučení a po splnění všech podmínek léčbu podstoupil - zabrala zhruba po dvou měsících. Najednou jsem byl opět schopný normálně fungovat. Během několika týdnů léčby jsem se cítil naprosto zdravě. Dnes jsem velmi rád, že jsem se k biologické léčbě odhodlal. Úplně mi změnila život. Myslím, že by k ní měl mít přístup každý, kdo ji potřebuje. Hlavní je se sám aktivně informovat u dermatologa nebo revmatologa o tom, jaké jsou možnosti a jaké nároky musí pacient splňovat.
Jak vás nemoc omezuje nyní? Na co musíte dbát, myslet?
Když jsem zdráv, tak vlastně nemusím nic příliš řešit a na nemoc až zapomínám. Třeba aktuálně mě vlastně trápí úplně jiné starosti, než je nemoc. Cítím se skutečně v kondici, ale na prevenci nezapomínám. Každodenní cvičení je pro mě rutinou a uvědomění si toho, že nic není napořád, je také důležité.
Lezete společně se svou přítelkyní. Jaké to je prožívat partnerský život tímto způsobem, je to lepší než být doma a bát se, jestli se ten druhý vrátí domů?
Je lepší být při lezení spolu. Ten druhý během toho mimo jiné zjistí, že jeho partner zbytečně neriskuje. Sdílet silné okamžiky při cestování a při setkávání se s místními při jejich běžném životě je hodně silné. Zároveň by pro nás nebylo jednoduché být půl roku mimo domov bez toho druhého. I když ani to není úplně vyloučené. Je to zkrátka o velké toleranci mezi partnery a o vzájemné domluvě. Není nutné s tím druhým trávit maximum času, když ten, který s ním strávíte, je super. Moc se snažím, aby to tak bylo i v našem případě.
Co děláte momentálně a na co se chystáte v nejbližší době? Máte další sny, co se týče osmitisícovek nebo co se týče cestování a turistiky?
Momentálně odepisuji z Nepálu, kde jsem už měsíc. Teď jsem dokonce vynechal jeden trek, který naprosto skvěle vedla Miri, což mě na jednu stranu těší, a na druhou zneklidňuje, protože mi v ní roste velká konkurence. Bylo to ale aktuálně potřeba, protože jsem se potřeboval postarat o chod Czech Pubu a pomoci s jeho provozem. Za pár dnů už ale vyrazím s další bezvadnou partou na šestitisícový Mera Peak. Po červnovém návratu mě čekají klasické letní akce po Česku, od lezeckých aktivit, teambuldingů až po přednášky po celé republice. Podzim a další jaro jsou už opět zaplněny zájemci o nepálská dobrodružství, včetně výstupu na Ama Dablam. Příští léto se pak podíváme do Pákistánu. Na osmitisícovém Broad Peaku jsem ještě nebyl. Zároveň se tam také pokusím zopakovat výstup na K2, druhou nejvyšší horu světa, která je jen přes údolí od Broad Peaku. Velmi se těším i na další společné dobrodružství s naším častým parťákem poslední doby Petrem Janem Juračkou, se kterým vydáváme knihu o jeho třech himalájských dobrodružstvích, při kterých se naše cesty propojily. Kniha by měla vyjít na podzim a její prodej bude podpořen našimi společnými přednáškami a podporou na HitHitu. Myslím, že nás tak opět čeká poměrně náročné období.
