Triumf devětadvacetiletého Fischera v takzvaném zápase století byl často interpretován jako vítězství demokratických USA nad komunistickým Sovětským svazem.
Fischer se stal celebritou, "Einsteinem šachu" a také prvním v USA narozeným Američanem na šachovém trůnu. Mistrem světa byl totiž v letech 1886 až 1894 i pražský rodák Wilhelm Steinitz, který získal v roce 1888 americké občanství.
Fischer vyhrál zápas 12,5:8,5 a stal se 11. mistrem světa v šachu.
Fischerovo vítězství na šachovnici také ukončilo - na pouhé tři roky - 24letou nadvládu mistrů světa ze Sovětského svazu. V roce 1975 totiž Fischer odmítl obhajovat svůj titul mistra světa, když mezinárodní šachová federace nepřijala jeho podmínky konání zápasu s Rusem Anatolijem Karpovem.
Po vítězství nad Spasským se ovšem stal zarytý antikomunista Fischer miláčkem americké veřejnosti. Noviny o něm psaly, že jeho mozek je výkonnější než Pentagon, jeho IQ údajně dosahovalo hodnoty 180.
"Ta malá věc mezi mnou a Spasským byla ve skutečnosti zápasem svobodného světa proti lživému, falešnému a odpornému Rusku," říkal. Nebo: "Nikdo neudělal pro Ameriku tolik, co já jednou rukou."
Fischer, který své soupeře doslova deklasoval vůlí po vítězství a promyšlenými kombinacemi, se musel k souboji o šachového krále s úřadujícím mistrem světa Spasským prokousat ve vyčerpávajícím cyklu zápasů kandidátů.
Nejprve smetl Rusa Marka Tajmanova 6:0, když bez jediné remízy vyhrál šest partií v řadě, poté stejným rozdílem Dána Benta Larsena a na závěr exmistra světa Tigrana Petrosjana 6,5:2,5.
Fischerova paličatost ohledně zápasových a turnajových podmínek, táhnoucí se celou jeho kariérou, byla opět k vidění v zápase se Spasským. Z možných míst konání Fischer dával přednost Jugoslávii, zatímco Spasskij Islandu.
Na čas se zdálo, že spor bude rozřešen rozdělením zápasu mezi obě místa, ale tato dohoda neuspěla. Poté, co byla tato záležitost vyřešena, Fischer odmítl hrát do té doby, než cenový fond, který považoval za neadekvátní, bude zdvojnásoben.
Londýnský finančník Jim Slater reagoval věnováním dodatečných 125.000 dolarů, což zvýšilo cenový fond na nebývalých 250.000 dolarů. Fischer nakonec souhlasil, že bude hrát.
Američan ale prohrál hned první partii, když ve vyrovnané koncovce odevzdal svému soupeři střelce.
Ke druhé partii pak Fischer nepřišel vůbec a prohrál kontumačně.
Mnoho šachistů je přesvědčeno, že Fischer dal tehdy Spasskému záměrně náskok, aby poté mohl ukázat, o kolik je lepší.
V dalších osmi partiích totiž uhrál Spasskij jen 1,5 bodu. Fischer se stal mistrem světa 1. září 1972, o dva dny později byl korunován "vavřínovým věncem" z listů islandské stříbrné břízy.
Fischer se stal nejvýše postaveným hráčem v dosavadní historii šachového ratingu ELO. Po výhře nad Spasským měl rating 2780, což byl vlastně malý pokles oproti rekordu 2785, kterého dosáhl po rozdrcení Tajmanova, Larsena a Petrosjana rok předtím.
Po zápase se Fischer stal okamžitě celebritou. Obdržel množství nabídek na reklamní akce a propagace výrobků (všechny ale odmítl) a objevil se na obalech časopisů Live a Sports Illustrated.
Spolu s americkým olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem se rovněž objevil v televizním pořadu Boba Hopa. V americkém šachu bývá toto období kvůli výraznému zvýšení zájmu o tento sport nazýváno Fischerův boom.
"Hrál zcela jiné šachy než všichni ostatní. V každé partii hrál pouze na výhru!" poklonil se Fischerovi i pozdější šampion Garry Kasparov v knize o svých velkých předchůdcích.
Fischer se narodil 9. března 1943 v Chicagu Američance židovského původu a německému biofyzikovi, vyrůstal v newyorském Brooklynu. Od malička byl výjimečné dítě a první titul mistra světa v šachu získal už v patnácti letech.
Vždy byl skvěle teoreticky připraven a nacházel staré, zapomenuté kombinace, se kterými vítězil. Dlouhá léta byl tento mistr šachových koncovek nejmladším mezinárodním velmistrem (titul získal v srpnu 1958 ve věku 15 let a šesti měsíců), o dva měsíce jej překonala až v roce 1992 Maďarka Judita Polgárová. Osminásobný šachový šampion USA byl v roce 1999 v anketě německého časopisu Šachy vyhlášen nejlepším šachistou století.
Fischer po zápase v létě 1972 nesehrál 20 let žádnou turnajovou partii a šachů se postupně zřekl. Stal se z něj nevyrovnaný excentrik, který se obrátil k obskurnímu náboženskému kultu Světová církev Boha, dny trávil v autobusech analýzou šachových partií a živil se občasným prodáváním šachových lekcí za pět tisíc dolarů na hodinu.
Byl též neochvějně přesvědčen, že jej komunisté chtějí zavraždit. Proto si v roce 1985 pořídil kufřík s lektvary, kterými se bránil proti toxinům, jež mu prý sovětští agenti přidávali do jídla. "Až mě komouši přijdou otrávit, přece jim to neulehčím," říkával.
V roce 1992 nastoupil k opakování zápasu se Spasským. Znovu vyhrál, ale z někdejšího amerického hrdiny se stal psanec. Utkání se totiž hrálo v tehdejší Jugoslávii a Fischer k němu nastoupil přesto, že na tuto zemi uvalily Spojené státy embargo.
Zákaz nerespektoval, vytáhl dopis ministerstva financí, který mu hrozil až desetiletým vězením, demonstrativně ho poplival a roztrhal. Poté byl na něj v USA vydán zatykač.
Velkou vlnu pobouření vyvolalo jeho schvalování útoků na New York z 11. září 2001. Šachista si také začal libovat v antisemitské literatuře a podléhal paranoidním představám.
Od roku 2005 žil na Islandu, kde ve svých 64 letech 17. ledna 2008 zemřel.
"Bobby není blázen, věřte mi," řekl o Fischerovi jiný šachový velikán Viktor Korčnoj. "Je to jen člověk, kterému se nedaří žít s touto společností. Pro něj nikdy neexistovalo nic jiného než šachy," vysvětloval.
"Bobby byl tajnůstkář, ale byl upřímný; štědrý, nicméně lakotný; naivní, ale dobře informovaný; současně krutý a hodný; zbožný, avšak kacířský," popsal Fischerovu povahu americký spisovatel Frank Brady v životopisném románu z roku 2012 Koncovka: podivuhodný vzestup a pád Bobbyho Fischera.
A Spasskij? Ten nikdy nepatřil k oblíbencům sovětských komunistů, po ztrátě titulu se stala jeho situace v komunistické diktatuře obtížná. Například se nemohl účastnit turnajů v zahraničí, a proto se po sňatku s Francouzkou ruského původu Marií Ščerbakovovou v roce 1976 legálně vystěhoval do Francie. Tu poté reprezentoval na mnoha šachových olympiádách. V lednu mu bylo šestaosmdesát.
