Plzeň - Přestože Usain Bolt na mistrovství světa v Moskvě "obhájil" svůj trojnásobný triumf z Her v Londýně, na samotné místo konání nebude vzpomínat rád.

Pořadatelům vyčítal monotónní stravu, zvláštně nastavené bloky a také to, že na jeho výsostnou disciplínu, tedy sprint na 100 metrů, nebylo vyprodáno.

Do opozice proti němu se však postavil šéftrenér českého týmu a někdejší světový rekordman a trojnásobný mistr světa v desetiboji Tomáš Dvořák, který naopak považuje šampionát v Moskvě za jeden z těch nejlepších. 

"Nevím, co se Usainovi nelíbilo, Rusové zvládli šampionát výborně. Na to, jak je to velké město a země a jak je to lidnatá země, tak jsem tam žádný problém s čímkoliv nevnímal. Na ploše jsem sice nebyl, ale ani od našich reprezentantů jsem nezaslechl, že by tam měl být nějaký problém," řekl Dvořák v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Tomáši, jaký to podle Vás byl šampionát?
Byl to vydařený šampionát, a to nejen z našeho pohledu, ale i pro pořadatelskou zemi a světovou atletiku. Šampionát byl hodně sledován a výkony v mnohých disciplínách stály za to. Jako velký milovník atletiky jsem si užíval denně, takže tam bylo co vidět, i když nestartovali naši závodníci.

A čemu tedy připisujete Boltovu rozladěnost z divácké návštěvnosti?
Bolt podle mě začíná vyhořívat, to moc nemělo s diváckou návštěvou společného. Není to jen o Boltovi, já osobně ho moc neprožívám, na stovku jsem jako jeden z toho zbytku lidí zůstal, protože jsem sledoval všechny dny až do konce. Šampionát by se ale měl šít pro domácího fanouška a to se podle mě také stalo.

Naopak domácí závodníci si nemohou stěžovat, protože i díky fanouškům porazili v hodnocení národů ostatní země...
Když se semkne stadion, ono to pak po ploše cestuje jako vlna. Je to třeba podobné tomu, když naše děvčata byla druhá na domácím mistrovství světa v basketbalu. A pak to souvisí také s tím, že všechny holčičky pak chtějí hrát basketbal. V tom je obrovská výhoda domácího prostředí.

Úspěchy atletů se navíc dají vnímat i prostřednictvím televizních kamer. Takže i český úspěch se může odrazit v přísunu malých dětí...
Pomůže nám to povšechně. Když si mladý kluk řekne, že to dokáže dvaadvacetiletý Maslák, proč bych to nedokázal i já. A ty naše úspěchy na šampionátu jsou proto velkým plusem pro celou naši atletiku. Teď se o atletice bude zase nějakou chvilku mluvit a psát, což je jenom dobře.

Takže česká i ruská atletika si teď může mnout ruce?
Bavil jsem se s ruským trenérem a ten mi říkal, jaké je těžké i v Rusku najít děti, které by se atletice věnovaly. Je to totiž sport krásný, ale tvrdý. A to moc děti nemusejí. O to větší teď mají radost.

Čím si vůbec vysvětlujete tak velký úspěch domácích barev?
Ten šampionát hlavně pro Rusy naprosto splnil ten účel ho pořádat. Na medaile rozdrtili Američany, což málokdo čekal. Já byl skeptický, když jsem viděl tu jejich nominaci, že není masivní. Oni ale vsadili místo kvantity na kvalitu a vyplatilo se jim to.

Pojďme se ale vrátit zpět k návštěvnosti na stadionu. Proč byla v úvodu šampionátu tak nízká?
Ruský divák se nejprve musel odhodlat, aby fandil, protože ze začátku se domácím ne úplně dařilo. Tím katalyzátorem byly první úspěchy. Když si pak u televize řekli, že tam mají komu fandit a že se tam řve Rossíja, Rossíja, tak chodili ve velkém počtu na stadion a zařvali si taky.

Jaký je vůbec současný ruský fanoušek?
Možná jsem čekal, že budou o trošku víc ukáznění. Když jsem tam jezdil na závody, bylo to publikum velmi inteligentní. Když tam ale teď nějaký pitomec vstal a zařval do ticha Rossíja, Rossíja, tak se ho pár dalších pitomců chytlo. 

Takže jsou na úrovni Američanů, o nichž jste tvrdil, že jsou ve většině atletičtí analfabeti?
Většina fanoušků v Rusku ví, jak se při jakém momentu chovat a co se zrovna na stadionu děje. Je to výhoda těch zemí, kde ten sport jedinou možností, jak se prosadit, ukázat se ve světě. A ti fanoušci se podle toho tak chovají.

Pojďme k úspěchům českých barev. Čekal jste, že se výprava může zařadit mezi tři historicky nejlepší? 
Být na čtvrtce ve světové špičce (Pavel Maslák) je neskutečná záležitost, to, co převedla Anežka Drahotová, byla velká kulišárna. Něco podobného jsem od ní čekal, ale takovýhle risk, buď, a nebo, vůbec. Je přesně ten typ, které jde do všeho na plné pecky, a kdyby to nevyšlo, vyžrala by si to.

Co jste si říkal, když polovinu závodu šla na čele?
Spousta lidí byla mile překvapena, když vidí naši osmnáctiletou chodkyni šlapat na čele. I když se spousta atletů na tuhle disciplínu dívá skrz prsty, že tam rozhoduje subjektivní pohled rozhodčího, je to ale neskutečně náročná disciplína, zvlášť pro ženy.  

Naopak Zuzana Hejnová s Vítězslavem Veselým dokázali získat to, pro co si do Moskvy, tedy zlaté medaile... 
Taky jsem odjížděl na světový šampionát pro zlato (Edmonton 2001) a dopadlo to. Je to pak o to pěknější, když si pak pro to člověk přijde. Oba ukázali, že je potřeba být trochu ambicióznější, když něco doopravdy chcete. Samozřejmě tu ambici musíte živit tím, že pro ten úspěch uděláte vše.

Takže se příští rok vypořádají snadněji s tlakem veřejnosti?
Je sice jednodušší jít obhajovat, protože už víte, na co se připravit, co vás čeká, na druhou stranu je to ale těžší o to, že to od Vás veřejnost čeká a je toho na Vás moc. Oni to ale unesli a dosáhli na to, co se od nich čekalo. Bylo jasné, že kdyby jeden z nich nezískal medaili, pro tu výpravu by to nebylo vůbec dobré.

Vy sám jste vyhrál mistrovství světa třikrát v řadě. Může Vás někdo z českých závodníků napodobit?
Rok od roku se to velmi liší. Jde o to chytit se už na začátku sezony, chytit vlnu a pak se na ní vézt co nejdéle. Taky se ale může všechno zhatit kvůli nějaké drobnosti hned v zárodku. Nebo se může stát něco jako Víťovi, což nikdo neovlivní.

Po dlouhé době neměli Češi v desetiboji svého zástupce. Jak jste to vnímal?
Desetiboj jsem si moc neužil, ne proto, že tam nebyl po velmi dlouhé době žádný Čech, ale proto, že se rozjížděly jiné disciplíny, kde naši závodili o medaile.

Jak moc Vás mrzelo, že Adam Helcelet těsně před šampionátem musel svou účast odříct kvůli zranění?
Od Ashtona Eatona podrobně vím, že to byl skvělý závod. O to víc mě mrzí, že Adam nemohl jet, protože to byl závod přesně šitý na mladé kluky, jako je on. Nejenže by se otrkal, ale bojoval by o velmi slušné umístění.

Naopak Eliška Klučinová v sedmiboji svou šanci chytla a vytvořila na šampionátu republikový rekord...
Sedmiboj byl zcela atypický závod, protože byl zcela bez favoritky a vyhrát mohlo až pět děvčat. Některé to zvládly lépe a skvěle z toho vybruslila vítězka Hanna Melnyčenková. Eliška se skvěle chytla a nakoplo ji to. Je u ní příslib, že by mohla dělat i takové body, za které brala Melnyčenková zlato.