Po triumfech z let 2017 a 2018 jste potřetí vyhrál závod Valparaiso Cerro Abajo. Co to pro vás znamená?
Hrozně moc. Čekání na třetí výhru bylo dlouhé, jednou to překazil covid, jednou občanská válka v Chile. Vloni jsem skončil druhý o čtyři setiny. Teď to navíc přišlo v moment, kdy jsem to nečekal. Protože když jsem jel dolů po poslední tréninkové jízdě, ve které jsem spadl, říkal jsem si, že vůbec nemůžu nastoupit do závodu. Zkusil jsem to a vyšlo to, takže o to více emotivní to je.
Co se stalo v tréninkové jízdě, kdy jste se zranil?
V nejnebezpečnější pasáži jsem zkoušel ještě zrychlit. Chtěl jsem si zkusit zahazardovat tak, jak jsem to měl v plánu na finále. Jenže v rychlosti asi 55 kilometrů za hodinu jsem zavadil řídítky o zeď. Poslalo mě to na zábradlí, zpátky do zdi a na zem. Vyndal jsem nohu z kola a ona se v kotníku úplně prolomila. Teď po prohlídkách a rentgenech vím, že jsou to potrhané vazy, zlomenina to není. V tu chvíli jsem ale řval bolestí.
Jak se vám tedy podařilo připravit se na závodní jízdy? V kvalifikaci jste pak skončil třetí a ve finále jste byl nejrychlejší.
Myslel jsem, že je to nereálné. Jen dotknout se špičkou nohy země znamenalo nesnesitelnou bolest. Ale dole ve zdravotnickém stanu za mnou přišel fyzioterapeut, který se o nás z týmu Red Bullu stará, viděl, že jsou to vazy, a hned říkal, že pojedeme. (smích) Byla hodina do startu, dostal jsem oblbováky a natrhané vazy mi natvrdo rozmasírovali. Nebylo to nic hezkého. Natvrdo se to zatejpovalo a šlo s tím jakž takž jet. Šíleně to bolelo, nicméně hlavně ve finále mi před těmi 20 tisíci diváky najel adrenalin a bylo to hratelné. Jedna doktorka mě sice kvůli určitému protokolu nechtěla pustit na start, i to jsme ale nakonec vybojovali.
Když váš bratr umístil na sociální sítě vítěznou jízdu a zmínil i zranění, psal o vás doslova, že jste magor. Připadal jste si tak i vy sám?
Ano, ale ještě více jsem jako magor musel připadat ostatním. Soupeři mi říkali, že je to úplná šílenost. Jeden kameraman se mě ptal, proč to vlastně dělám. Jestli si chci něco dokázat, nebo je to otázka peněz? Řekl jsem, že když jsem se na závod tak dlouho připravoval, chci na trati nechat všechno. Jinak by mě to mrzelo. A jak už jsem říkal, o to větší emoce po výhře přišly. Ostatní mě odepsali předem, pak tvrdili, že je to ukázka, proč se člověk nemá vzdávat.
V tréninku jste navíc skoro slétl ze střechy…
Bylo to v sobotu, den před závodem. Trať ve Valparaísu je sice jedna z bezpečnějších mezi městskými sjezdy, ale limity ježdění se teď strašně posouvají. Identickou pasáž, kterou jsem jel před pěti lety 18 sekund, jsem měl letos za 14 sekund. Neuvěřitelné. Přibývá pádů, můj největší soupeř finále ani nejel, protože se v neděli dvakrát hrozně roztřískal a zlomil si ruku. Bylo legrační, když jsme jako dva velcí soupeři před závodem leželi ve zdravotnickém stanu. Říkali jsme si "ty vole, co se to tady děje".
A co ten pád na střeše? Zatrnulo vám?
Bylo to za pět dvanáct, měl jsem veliké štěstí. Ta díra byla hluboká asi čtyři metry, ale spadnout tam na nějaké zábradlí by nebylo příjemné. V té sekci trať zrovna docela vynášela. Po čtyřech jsem dolétl na hranu a koukal jsem dolů. Byla to záležitost centimetrů.
Nebezpečný pád na střeše při tréninku:
Proč je zrovna závod ve Valparaísu mezi bikery ve vašem odvětví tím nejprestižnějším?
Je to závod s dvacetiletou historií, celou dobu pod Red Bullem. Je to skvěle zpracované, získalo si to prestiž. Přijde strašně moc diváků, 15 až 20 tisíc. Pro Valparaíso a Chilany znamená ten závod opravdu moc, bikerská komunita tím žije. Zdejší závod se stal vzorem pro ostatní městské sjezdy. V posledních letech zůstává trať skoro ve stejné podobě, známe ji do detailů. Říká se tomu formule 1 městských sjezdů.
Rozdíly v cíli jsou pak leckdy v desetinách a setinách sekund.
Přesně tak. Já jsem vyhrál o sekundu a půl, což je na Valparaíso docela velký náskok. Navíc s tím zraněním. U startovní rampy máme obrazovku s přímým přenosem a koukal jsem na jízdu borce, který jel ve finále přede mnou. Zajel úplnou sebevraždu, od A do Z mu to vyšlo. Já jsem ho pak porazil o tři sekundy. Kdybych byl v tu chvíli na startu, jako dva kluci, kteří jeli ještě po mně, asi by mi to rozklepalo kolena. Musel bych to pustit ve stylu panna, nebo orel. Asi je to opravdu rozhodilo, oba pak dělali hodně chyb.
Na trati jsou uzounké uličky, dlouhé skoky, ale i průjezd domem. Z čeho máte největší respekt?
Po tom pádu jsem měl respekt ze sekce "Boccaccio stairs". Jsou to nejdelší schody na trati, jedete až 60 kilometrů za hodinu a odpalujete dlouhé skoky. Nesmíte si to v průběhu rozmyslet, protože kolo pak nezastavíte. Ve finále jsem tam jel opravdu opatrně, držel jsem to na uzdě.
Už jste zmiňoval vliv fanoušků. Ale v takovém počtu roste riziko, že se někde připletou do trati, ne?
Je to tak, ale mají to organizačně dobře zabezpečené. I když letos v kvalifikaci mě potkal "fail", který se tam snad nikdy nestal. Někde selhal lidský faktor a nepočítali se mnou, že po zranění opravdu pojedu. Byl jsem poslední jezdec na trati, někdo nedal signál a začali pouštět lidi. Ze stometrové vzdálenosti jsem viděl štrůdl asi 50 diváků na trati.
Znovu vám muselo zatrnout. Jak to dopadlo?
Polknul jsem a trochu zpomalil. Stejně jsem ale letěl tak padesátkou. Nebrzdil jsem a čekal jsem, jestli to do nich nakouřím, nebo ne. Naštěstí se asi pět metrů přede mnou rozutekli a dopadlo to dobře. Jinak jsou pro mě důležitým faktorem, neskutečně fandí. Je to povzbuzující, táhne vás to do cíle.
Chilan Antonio Leiva a Slovák Filip Polc vyhráli v minulosti závod ve Valparaísu čtyřikrát. Je to pro vás nová automatická motivace?
Samozřejmě. Na druhou stranu ten level závodu je teď úplně jinde než před 15 lety. Nedá se to srovnávat. Vše na kole musí být stoprocentně naladěné, tělo musí být naprosto připravené. Jsou to velké puzzle. Třetí vítězství pro mě znamená takové osobní maximum, spadl mi ze zad velký batoh. Čtvrtý triumf se bude nahánět lépe, těším se na to.
